Pravidelně jezdím mezi zemědělce, abych s nimi diskutoval o jejich aktuální situaci, a zhoršení nálady je znát takřka v každém hospodářství. Nezáleží, jestli se jedná o rostlinnou, nebo živočišnou výrobu, nespokojenost je zkrátka znát všude. Musím říct, že osobně se jim vůbec nedivím. Byl tady velký tlak ze strany politiků, aby došlo ke zlevnění potravin. Téma žilo i ve veřejném prostoru, čemuž rozumím, protože absolvuji týdenní rodinné nákupy jako každý spotřebitel. A jaký byl výsledek? Zemědělci podle oficiálních statistik v srpnu zlevnili o 16,4 procenta v meziročním srovnání, z toho ceny v rostlinné výrobě byly nižší o 26,2 procenta a v živočišné výrobě o 2,4 procenta. V září to bylo podobné, meziročně byly ceny zemědělských výrobců nižší o 13,4 procenta, přičemž v rostlinné výrobě ceny klesly o 17,9 procenta a v živočišné výrobě o 5,7 procenta. Na cenovkách v obchodech to ale příliš znát nebylo. Pravdou je, že čeští zemědělci mají na ceny potravin na pultech nicméně velmi omezený vliv. Promítají se do nich kromě cen zemědělců dále náklady a přirážka potravinářů, náklady na přepravu, náklady na skladování a především náklady a přirážka obchodních řetězců. Je tedy řada především na obchodech, aby snížily své přirážky, a pomohly tak zákazníkům při nákupu alespoň základních potravin. Přesto někteří politici stále nesprávně ukazují na zemědělce.

 

Určitě. Dalo by se říct, že pro výrobu chleba je základní surovinou pšenice, ale na cenotvorbě to není příliš znát. Pšenice tvoří pouhých 10 až 15 procent z celkové ceny v obchodě. Přesto začnu u této komodity, která je prvním článkem v rámci celé výrobní vertikály chleba. V produkci pšenice jsme soběstační a ještě zbývá na export. Pohybujeme se však na jednotném evropském trhu, kde je hlavním určujícím faktorem cena. To znamená přesuny mezi jednotlivými státy na základě nabídky a poptávky. Obchoduje se však také s obilovinami a olejninami z Ukrajiny a platí, že jakmile tyto komodity překročí hranici evropského jednotného trhu, mohou prakticky volně proudit třeba na opačný konec kontinentu. Před začátkem konfliktu na Ukrajině se tamní zemědělská produkce vyvážela především přes Černé moře, a to do zemí jako Egypt, Eritrea nebo třeba Pákistán.

V souvislosti s eskalací konfliktu a s cílem zajistit, aby se lidnaté země v Africe a Asii neocitly bez potravin, zřídila Evropská komise tzv. koridory solidarity přes území členských států s tím, že vývoz bude probíhat přes evropské přístavy. V praxi nicméně zůstává ukrajinská produkce na jednotném trhu a stává se prostředkem spekulace obchodníků. My tuto skutečnost považujeme nejen za nešťastnou pro Evropu a Ukrajinu, protože trhy v zemích třetího světa společně s politickým vlivem obsazuje s největší pravděpodobností Rusko, ale také za fakticky likvidační pro zemědělce ve střední a východní Evropě. Pěstitelé na Ukrajině totiž nemusí splňovat tak přísné standardy jako my v Evropě. Neříkám, že nesplňují, ale zkrátka nemusí. Produkce pšenice a dalších komodit je tak nestojí takové peníze a tlačí na zlevňování kvalitnější evropské produkce, čímž se deformuje evropský trh.

 

S tím kontrastují pravidla nové Společné zemědělské politiky Evropské unie, která musí evropští zemědělci plnit od letošního roku, a zároveň za dodržování stále vyšších environmentálních standardů dostávají méně peněz než dřív. Výsledkem je, že výkupní ceny obilovin v Česku se snížily na úroveň začátku devadesátých let. Během prvního čtvrtletí letošního roku se podle oficiálních statistik snížila cena potravinářské pšenice o 19 procent oproti loňsku. Za stejné období potravináři zlevnili pšeničnou mouku pro výrobu chleba o 6 procent. Výrobci chleba pak zdražili o 17 procent, a obchodníci dokonce o 18 procent. Vývoj trendu je v tomto případě jasný – zemědělci zlevnili, zatímco obchodníci dál zdražují lidem tak základní potravinu, jakou je chleba.

 

V Polsku se z dovozu ukrajinských obilovin stalo jedno z hlavních předvolebních témat. Ukrajinské dovozy totiž způsobují krach venkovských malorolníků, na jejichž podpoře stála vláda Práva a spravedlnosti. V této souvislosti se objevila informace o výsledcích kontrol polského Nejvyššího kontrolního úřadu (Najwyższa Izba Kontroli), který prověřoval 73 vzorků obilovin dovezených z Ukrajiny. Testy ukázaly, že u 17 vzorků byla zaznamenána bakterie salmonely, zakázané pesticidy byly objeveny v 17 případech. Dále genetické modifikace se vyskytovaly u 11 vzorků a mykotoxiny u 6 vzorků. Další vzorky obsahovaly rtuť, kadmium, olovo či -železo.

 

Tuto zprávu je třeba vnímat v kontextu předvolebního zápolení, nicméně dovážet obiloviny do Evropy, která je sama soběstačná, není absolutně potřeba. Chápeme kontext konfliktu na Ukrajině. Obrana rusky hovořících obyvatel na Ukrajině je sice legitimní důvod, ale žijeme v 21. století a v Rusku je s 8,56 obyvatele na km2 místa dost. Dokud válka neskončí, je třeba Ukrajině pomáhat. Evropa by to ale neměla dělat za cenu poškození vlastního agrárního sektoru, nebo dokonce zhoršení kvality potravin pro zákazníky.

 

Je také třeba říct, že největší exportéři nejsou ukrajinští malí zemědělci, ale velké zahraniční korporace. Americký The Oakland Institute zjistil, že zemědělskou půdu na Ukrajině mají pod kontrolou převážně zahraniční firmy, se sídlem v Lucembursku, na Kypru, v Nizozemsku, Spojených státech či Saúdské Arábii. Ukrajinská firma je v pomyslném žebříčku až na desátém místě. Vlastnická struktura je pak převážně zahraniční.

 

Po opakovaných varováních Agrární komory České republiky před masivními dovozy obilovin z Ukrajiny na evropský trh, které poškozují české zemědělce, začalo ministerstvo zemědělství situaci aktivně řešit. Resort uspořádal koncem září mezinárodní jednání na jižní Moravě, na kterém se ministři zemědělství Česka, Slovenska, Polska a Maďarska shodli, že je třeba zvýšit dohled nad tzv. koridory solidarity, sloužícími k transportu zmíněných ukrajinských komodit přes Evropu. Země Visegrádské skupiny navrhly Evropské unii, aby bylo převážené zboží z této země zatíženo kaucí. Ta by měla být následně vrácena obchodníkovi, až doloží, že zboží dorazilo do plánované destinace ve třetí zemi. Současně se Slovensko, Polsko a Maďarsko rozhodly pokračovat v embargu na dovoz ukrajinského obilí, přestože měly tento postup povolený od Evropské komise pouze do poloviny září.

K podobnému kroku vyzvala i Agrární komora ČR. Dlouhodobě zastáváme názor, že samotné embargo na dovoz zemědělských komodit z Ukrajiny situaci nevyřeší. Nicméně v tuto chvíli jsme jedinou zemí Visegrádské skupiny, která své zemědělce před dumpingovými dovozy nechrání, a proto by alespoň toto politické gesto bylo dle našeho názoru namístě. Navíc země, které embargo vyhlásily, dostaly z unijního rozpočtu kompenzaci pro pěstitele. Česko se chovalo „konstruktivně“, a nedostalo nic.

 

 

To je další důvod nespokojenosti zemědělců. Na podrobnosti k avizovaným škrtům v dotačních podporách do zemědělství ve výši více než 10 miliard korun během následujících dvou let čekali zemědělci od května, kdy je vláda oznámila v rámci tzv. konsolidačního balíčku. Trvalo to pět měsíců, nicméně vítáme, že byly detaily konečně zveřejněny. Je třeba říci, že konsolidaci vnímáme jako politické rozhodnutí, které vychází z toho, kdo má v současné chvíli většinu v Poslanecké sněmovně.

 

České zemědělství rozhodně není v dobré kondici, namísto úspor by si zasloužilo spíše cílenou podporu. Místo toho došlo v letošním roce ke snížení objemu národních dotací téměř o polovinu, na letošních 2,7 miliardy korun, a podle našich informací má dojít k dalšímu poklesu. Právě podpora živočišné výroby snižuje naši závislost na vývozu obilovin. Čím více prasat a drůbeže, tím více obilí se spotřebuje doma, tím větší příjmy do státního rozpočtu, tím bezpečnější a kvalitnější potraviny pro spotřebitele. V této nelehké době by zemědělcům pomohlo alespoň zavedení podpory sociálního pojištění, které má začít platit na Slovensku a které před rokem a půl slíbil zemědělcům ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka.

 

Půdní fond Česka je třeba chránit a zachovat přirozené vlastnosti půdy pro další generace. O tom není pochyb. Nicméně například budoucí nastavení protierozní ochrany půdy, které vychází z národního Strategického plánu Společné zemědělské politiky Evropské unie a mělo by platit od podzimu 2024, naprosto neodpovídá realitě. Vypadá to, jako by se nějaký pražský úředník zahleděl z okna a sepsal zásady ochrany půdy. Toto nastavení pravidel negativně ovlivní hospodaření produkčních zemědělců a dále je znevýhodní oproti ostatním členským státům EU, jako se to děje nyní.

 

Uvítali bychom proto další efektivní diskusi k nastavení zásadních změn v pravidlech a jsme v tom zajedno se Zemědělským svazem ČR a Asociací soukromého zemědělství ČR. Společně s ostatními nevládními organizacemi jsme připraveni obhájit naše požadavky i před Evropskou komisí. Konkrétně nám jde především o odložení termínu platnosti legislativy protierozní vyhlášky z časových důvodů, aby mohly být všechny náležitosti řádně projednány se zástupci odborné veřejnosti. Současný termín nelze stihnout i z toho důvodu, že zemědělci nemají ani v tuto chvíli definitivní informaci, jakých pozemků se nová pravidla budou týkat.

Je třeba rozlišit především oblasti, které jsou ohroženy erozí, a oblasti, kde se jedná o nahodilou a neopakující se erozní událost. Kdyby tato zásadní změna platila od podzimu 2024, první úkony je nutné realizovat již v srpnu 2024 a vzhledem k osevnímu postupu by to měl zemědělec vědět minimálně rok předtím.

 

Současně je nezbytné složitý systém nastudovat a pořídit poměrně drahou techniku, přičemž termíny dodání jsou dlouhé. Vzhledem k popsané situaci navrhujeme, aby se v roce 2024 aplikoval přísnější smyv pouze na skutečné eroze tak, jak je zakotveno v protierozní vyhlášce, a preventivní vymezení zůstalo stejné jako v roce 2023.

 

To je pravda, je tady tlak na budování krajinotvorných prvků, jako jsou meze, terasy, travnaté údolnice, skupiny dřevin, stromořadí, solitérní dřeviny, příkopy či mokřady. Mimochodem zemědělci je budují už řadu let a nepotřebují k tomu žádné donucovací prostředky, přičemž je to podle našich průzkumů v rámci členské základny stojí nemalé peníze. Spatřují v tom výhody pro krajinu, půdu i vlastní hospodaření, proto takto investují. Nicméně zároveň kvůli nízkým výkupním cenám současně dochází k likvidaci přirozených prvků v krajině, jako jsou sady, vinice či chmelnice, které pomalu mizí. I tyto prvky přispívají k pestrosti krajiny a zabraňují vodní či větrné erozi. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to nedává smysl.

 

Je pravda, že v terénu je obtížné najít optimismus ohledně budoucího směřování českého zemědělství. Chovatelé i pěstitelé mají spíše obavy a prozatím mají ještě snahu problémy sektoru řešit a vyjednávat o zlepšení podmínek. Jakmile začnou ve velkém utlumovat produkci, bude pozdě. Ostatně k tomuto kroku již byli částečně dohnáni chovatelé prasat a drůbeže a pěstitelé ovoce či zeleniny. Snažíme se hledat všechny cesty, aktivně komunikovat s politiky a vyburcovat je k tomu, aby se postavili za veřejný zájem, kterým je produkce kvalitních a bezpečných lokálních potravin. Zemědělci proto podepisují petice, například petici proti nastavení redistributivní platby na extrémních 23 procentech výše podílu obálky přímých plateb podepsalo 11 600 lidí. Mluví se také o ústavních žalobách. Další protesty zemědělců v ulicích ovšem nelze vyloučit.