Vážená paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážený pane náměstku, vážení kolegové zemědělci,

nejprve děkuji pořadatelům dnešního setkání za pozvání a za možnost promluvit na zdejším fóru také jménem Asociace soukromého zemědělství ČR, tedy jménem menších a středních sedláků působících především na rodinných farmách. Je třeba říct, že české zemědělství po roce 1989 nebyla a není jednoduchá disciplína a nebudeme si zastírat, že naše cesty, coby zástupců různých skupin zemědělců, byly a jsou mnohdy hodně rozdílné. Myslím si ale, že se dnes společně, byť možná každý i z trochu jiných důvodů, shodneme, že penzum problémů a nevyřešených otázek, které zemědělci mají, je asi největší za posledních několik let a že zemědělský prostor se skutečně naplňuje výraznou nejistotou. Rád bych v této souvislosti zmínil několik aspektů, které považuji v současné době za klíčové a chci o nich promluvit i s určitou nadějí, že bychom se v nich mohli společně posunout dál, a to i přesto, že každá zde vystupující nevládní organizace hájí dlouhodobě poměrně odlišný styl zemědělství. Stručně také zhodnotím stav naplňování programového prohlášení vládou v jejím poločase, a to i z vlastní pozice běžného soukromého zemědělce.

A s posledně uvedeným bodem také začnu. Jako vždy budu mluvit otevřeně. Jak známo, naše organizace současnou vládu podporovala a to především pro její program avizující vůli nové garnitury k hlubším a systémovým změnám, které podle našeho názoru české zemědělství již dlouho potřebuje. Naše současné hodnocení, které jsme také věcnou formou sdělili nedávno panu ministrovi i zástupcům koalice, však je, že se z většiny slibů udělalo zatím jen žalostně málo. Mluvilo se přitom o jasné podpoře naprosté většiny zemědělců v této zemi – tedy podniků menších až středních velikostí, mluvilo se o podpoře začínajících nebo ekologických subjektů, o podpoře rodinných farem, o tom, že nebudou podniky zatíženy zbytečnou byrokracií, že dojde k vyjasnění a posílení vlastnických práv, že budou prováděna opatření k motivaci na přidávání hodnoty zemědělské produkci či ke zkracování prodejního řetězce. Slíbilo se také vyladění ekonomických a environmentálních podmínek pro sedláky s ohledem na stále náročnější klimatické závazky či hlubší revize dlouhodobého postoje ČR vůči SZP. Jasně se slíbilo přenastavení dotačních podmínek tak, aby více odpovídaly evropskému modelu zemědělství a aby si na investiční podpory sáhlo mnohem větší množství žadatelů. S tím také souvisel asi nejmedializovanější a nejambicióznější slib deagrofertizace našeho sektoru a státu na všech úrovních. A bylo toho mnohem víc. Nemáme však pocit, že by se cokoli z toho skutečně vyplnilo. Zůstalo dosud více méně jen u některých změn Strategického plánu a pravda, alespoň tedy zatím – i k zajištění jeho plného kofinancování. Nejvýraznější a jediná již platná změna v celém systému tak nastala u redistributivní platby, kterou jsme my v jejím kompromisním rozsahu na všechny podniky přivítali a naopak vy mnozí zde vystupující jste ji razantně odmítli. Podle mého názoru jsme všichni ztratili hodně času trochu zbytečným bojem a tento čas nám nyní schází u mnohem zásadnějších témat, která na celý sektor dorážejí už ze všech stran.

V rámci svého komentáře k činnosti vlády ale na druhou stranu považuji za důležité zřetelně ocenit zcela aktuální snahu nového pana ministra a zemědělských zástupců v koalici o změny v mysliveckém zákoně směrem k eliminaci obrovských škod zvěří a k posílení práv hospodařících vlastníků či pachtýřů. Ještě před pár měsíci se totiž zdálo, že předvolební deklarace nemají šanci přežít jednou skupinou prolobované a tudíž jakýmkoli změnám nehostinné prostředí, které se v této oblasti vytvořilo za posledních více než dvacet let a to jak na Ministerstvu zemědělství, tak v obou zákonodárných sborech. Není tedy pochyb, že legislativní proces bude ještě dlouhý a náročný, ale věřím, že nové možnosti v honebním a loveckém právu přijdou nakonec vhod i členům ostatních zemědělských organizací, ačkoli je dosud z nám neznámých důvodů, nepodporovali. Je to první velký posun v prvé řadě i pro zemědělce, nicméně stále platí, že po dvou letech práce koalice, je to pořád málo. Silně nám totiž také vadí neplnění slibu na financování pozemkových úprav, bez kterých se prostě v krajině nehneme a všichni budeme dál narážet na nevyjasněné vztahy, které blokují takřka jakýkoli náš budoucí záměr. Jsem proto nucen shrnout, že naše selská veřejnost očekávala mnohem viditelnější projevy zájmu o slíbené posílení konkurenceschopnosti celého sektoru a posílení potravinové bezpečnosti, což vnímáme jako zásadní kritéria celého sektoru. Platí ale, že v polovině náročné cesty přes kopec se nemá přepřahat a tak zároveň znovu jménem ASZ ČR potvrdím, že uděláme vše, abychom konstruktivně pomohli koalici ke splnění toho, co slíbila. Jedině tak si totiž může říct o naši příští podporu a především pak platí, že teprve odvážnými kroky lze našemu sektoru pomoci k nějaké smysluplné budoucnosti. Pracovní komunikaci s novými pány ministry zemědělství i životního prostředí s naší organizací považuji v zásadě za dobrou, a i proto věřím, že zbývající dva roky již budou ve znamení konkrétních rozhodnutí ve prospěch českých sedláků.

Ve svém projevu ale nechci komentovat jen vládu, protože je poctivé říci, že většina našich dnešních nastavení a potíží z nich plynoucích, jdou především za vládami předchozími. Současně ale platí, že každá vláda, stejně jako i jinak mocná bruselská administrativa totiž nakonec stejně zmůže jen omezené věci. To hlavní, co je třeba, a co můžeme udělat, totiž spočívá na nás – na zemědělcích. Přední ekonomové se minulý týden na veřejné debatě u Václava Moravce shodli a doprovodili to jasnými fakty, že české hospodářství celkově trpí hlavně tím, že vesměs neprošlo potřebnou transformací. S tím já osobně naprosto souhlasím a tvrdím dlouhodobě, že české zemědělství a potravinářství stižené po všech stránkách malou pestrostí, mělo již dávno projít hlubší transformací a nebylo by tak citlivé na vnější vlivy, jako je bohužel dnes. Proto si myslím, že nemůžeme jen kritizovat tuto vládu, ale musíme jít i sami cestou změny. Musíme jít cestou řízené transformace, protože pokud jí nepůjdeme, udělá ji někdo brzy za nás a bez našeho vlivu.

V pozvánce na tuto konferenci se objevila také důležitá poznámka k tématu nezkroceného růstu cen potravin. Osobně však nevidím příliš smyslu neustále hovořit o nízkých cenách naší produkce a o finálních cenách potravin na pultech supermarketů a to nikoli proto, že by nás to snad netrápilo. Jde o náš hlavní příjem z naší každodenní činnosti a jde o absolutní základ naší ekonomické existence. A je pravdou, že výkupní ceny všech hlavních komodit - prvoproduktů jsou dnes téměř jako před třiceti lety a s dnešní úrovní nákladů na všechno možné a s hromadou dalších problémů, je nepochybné, že otázka cen jen způsobuje další demotivaci. Obávám se však, že tyto debaty tak, jak jsou vedeny dnes, trochu postrádají efektivitu, protože třeba s obchodními řetězci dnes na sílu nic moc nezmůžeme, stejně jako s celosvětovými cenami komodit. Potenciál změny této situace ve prospěch většiny zemědělců podle naší Asociace spočívá především v opuštění současného pohledu na věc a v zapojení do zpracování a produkce potravin řady již známých ale mnohde neprovedených opatření, které umožní farmářům mít větší vliv na cenu vlastní produkce, umožní jim získat větší podíl a zisk ze zpracování jejich produkce včetně kratší cesty zemědělských produktů a potravin k zákazníkovi. Je proto potřeba, vedle nutné snahy se bránit  proti predátorským praktikám největších obchodních řetězců, také výrazněji zaměřit také na podporu vlastního zpracování a prodeje zemědělské produkce přímo z farem, v tržnicích, v malých a menších prodejnách či menších obchodních řetězcích,  podpořit budování sítě zpracovatelských odbytových družstev zemědělců a rozvíjet a podporovat tak rozšíření konkurenčního a pestřejšího prostředí ve zpracování potravin a způsobů jejich distribuce ke spotřebitelům. Jistě to asi nebude řešení pro každého, ale všechny tyto cesty ověřené a fungující nejen v celé EU ale i na světě prostě jasně vedou k posílení vlivu a podílu zemědělců na výsledném ocenění jejich práce a produkce. S tím souvisí i naše dlouhodobější kritika udržování některých nevhodných cest a aktivit, které prostě nevedou k cíli.

To, z čeho musíme v českém kontextu vycházet, je, že tu máme dva výrazné a zásadní způsoby, jak se dělá dnešní zemědělství – je to svět korporátního zemědělství, které funguje na významně se zvětšujících výměrách a svět farem, kde majetek vlastní a zejména na něm pracuje rodina. Bohužel na ten druhý svět se v českých podmínkách v podstatě nebraly dosud žádné ohledy. Kvůli tomu se také často vadíme a máme odlišné představy o budoucnosti sektoru, který je tím pádem stále více duální. My v Asociaci přitom považujeme za správné, aby se tyto modely rozlišovaly, protože odlišnosti tu jsou značné. Jasně ale říkám a zdůrazňuji, že nikoli proto, aby byl jeden způsob podnikání upřednostněn před druhým, ale proto, aby se specifickou podporou a konkrétními podmínkami pro každý z těchto relevantních modelů dalo vytěžit to nejlepší z obou těchto typů hospodaření a to v nejširším smyslu. Zastáváme názor, že je třeba si dnes vážit úplně každého, kdo je nějak v malém nebo větším aktivně spojen se zemědělstvím a kdo je tudíž nějakým způsobem jeho možnou budoucností. Každý z obou dnešních modelů má svůj přínos a své nedostatky, které se mohou vzájemným respektem tlumit a dohromady tvořit základ stabilního oboru. Toto rozlišování považujeme za potřebné, nediskriminační a smysluplné. Na druhou stranu si myslím, že nám všem - zejména pak před veřejností, škodí neustálé snahy o rozdělování zemědělců na produkční a neprodukční a to především z toho důvodu, že to není ani objektivní kritérium, protože 99% českých zemědělců vždy něco produkuje a každý svou intenzivnější nebo extenzivnější činností buď vyplňuje nebo naopak druhým umožňuje vyplnit prostor na trhu. Cílem proto nesmí být lajnování jediné možné cesty anebo naopak házení jakékoli skupiny zemědělců přes palubu, ale cílem má být odvaha hledat a identifikovat rozdílné potřeby a požadavky na tyto skupiny, protože určité rozdíly tu skutečně jsou.

Asociace soukromého zemědělství ČR má za to, že řada věcí včetně struktury podniků prostě není dobře a že dnešní systém není úplně produktem volného trhu a má tak své závažné mezery, které je třeba si přiznat a vyřešit. Jedním z hlavních a nepříjemných důkazů je trend, který není dobrý pro nikoho na venkově a zvláště ne pro podniky střední velikosti. Mluvím o postupném a v posledních letech stále sílícím trendu skupování zemědělských družstev a akciovek ze strany nezemědělského kapitálu a abnormální koncentrace, která je živena nesprávně nastavenými dotacemi – tím, že nejsou jasně nastavena jasná omezení, což jen urychluje tyto trendy, protože těmto byznysmenům s celými firmami dávají pohodlnou jistotu dotačních příjmů z každého dalšího skoupeného podniku. Nejenže tím ztrácíme lidi do zemědělství, protože každý takový obchod přináší nikoli rozšíření počtu lidí, ale spíše jeho takzvanou racionalizaci směrem dolů a nahrazení službami, automatizací nebo jiným zjednodušujícím podnikovým řešením. Pro udržitelné zemědělství ale platí, že žádné jednoduché řešení neexistuje a vše musí být v koloběhu. Co ale hrozí nejvíce, je rostoucí vliv zahraničního kapitálu, který způsobí, že jednou prostě nebudeme jako stát potravinově bezpeční.

Využiji proto tuto příležitost, kdy mohu promluvit k zástupcům ostatních zem. organizací, protože se jinak často míjíme na jiných konferencích a věřím, že to, co je před námi jako zcela zásadní moment k řešení, je právě spolupráce na nastavení takových podmínek či prostředí, které bude aspoň trochu bránit nepřátelskému přebírání podniků ze strany nezemědělského byznysu, který žádným způsobem není spojen se zájmem o podstatu zemědělství, o lokalitu, o lidi, kteří tam pracují, ale kde jde vyloženě jen o obchodování se zemědělskými podniky jako s komoditou. Tomu je třeba se bránit, pokud chceme ještě dál hovořit o českém zemědělství a o českém venkovu, který hlavně z českého zemědělství vyrůstá.

Jménem ASZ ČR zde proto navrhuji věnovat se dosažení společného konsensu na hlubší proměně dotační politiky, která především nebude tak byrokratická a zbytečně sektorová, na zavedení zastropování přímých plateb na úrovni v přepočtu 2-3 tis. hektarů, což odpovídá drtivé většině českých podniků, na zavedení sledování majetkové propojenosti, na investičních stropech, na tvorbě skutečně funkčních a využitelných finančních nástrojích či jiných možností pro střední i větší podniky, na zavedení systémové a nediskriminační podpoře tradičnímu rodinnému hospodaření, nebo na co nejvyšší podpoře financování PGRLF, jehož fungování oceňujeme určitě všichni.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a budu rád, pokud můj příspěvek najde nějakou diskusní odezvu.

2. 11. 2023

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR