Místo: Nový Kostel, Saloon Eldorado, na programu je řeč o regionální asociaci Západ

Takhle stručně Jiří Sýkora představil své dva kolegy v dnes prázdném „salůnu“ na ranči Michaela Kastla. Byl totiž všední den a opravdu živo tu bývá o víkendu.

Jak zde na západě Čech vypadala devadesátá léta?

Jiří Sýkora: Zde se půda až do roku 1993 nijak moc neřešila, hospodáři si ji pronajímali, částečně probíhaly restituce, začala privatizace a až pak se rozběhl přímý prodej půdy. Vycházelo se z nájemních smluv, kdy například nájemci měli většinou předkupní práva. Během následujících let zde vyrostla nová generace, a ta již staví na tom, co jejich tátové převzali. Vše je nyní již rozdělené a moc půdy k mání nezbývá. Jsme na západě a z toho vyplývá, že o naši půdu mají zájem i sousedé z Německa. Poptávka se zvyšuje, půda se stává opravdovou hodnotou a obchodním zbožím. Oba regiony, chebský i tachovský, se dostávají pod velký vliv německého kapitálu. Němci si zde dělají zázemí, usídlují se, učí se česky.

Radim Kužel: Je zajímavé, že ceny půdy u nás už jsou prakticky stejné jako jinde v Evropě. Já jsem studoval ve Francii (střední zemědělskou i vysokou) a potvrzuji, že v některých regionech jsou tam ceny za půdu i nižší než u nás. U nás bych koupil sto hektarů a tam bych leckde za stejnou částku pořídil čtyři sta. I nájmy jsou zde, zejména u nás na západě, vyšší. Jezdím často po republice a slyším postesknutí, že někomu zvýšili nájem na šest tisíc, to u nás jsou nájmy za deset, dvanáct i čtrnáct tisíc. To jsou úplně jiné relace. 

Jiří Sýkora: Půda, to ale není jen uložení peněz, je to především závazek, aby bylo co předat dalším generacím, a pokud možno v lepším stavu, aby toto přirozené zázemí bylo základem pro zajištění obživy. U nás si mnoho lidí neuvědomuje, že půda je předmětem tvrdého byznysu. Zde se střetli tři silní finančníci - Babiš, Vítek, Tykač. Každý se snaží získaný majetek ohraničit, scelit, zkrátka do půdy uložit peníze. Zabezpečit se. Ale vztah k regionu nemají žádný, pouze ekonomický. Na nás drobnější zbylo jen to, co zbylo. I to jsme si ale dovedli zařídit po svém, a už takto žijeme několik desítek let. I když mnozí chodí vedle toho ještě do práce, jako já. Leckdy to opravdu není k uživení, ale na zdravý životní styl je to skvělé. Zdraví a rodina je na prvním místě, a to naplňuje i menší hospodářství. Nepláčeme, ale hledáme cesty, jak se daným podmínkám přizpůsobit.

Vliv a tlak velkých finančních skupin a celého okolí jsou tak silné, že i proto vznikla nyní naše regionální asociace. Pravda, jsme poněkud podceňovaní, ale to je vlastně dobře, protože můžeme jen překvapit, takže my postupně překvapujeme, například místní veřejnost, tu už asi jsme překvapili. Máme problém se častěji scházet, ale komunikujeme a snažíme se jezdit na celostátní setkání. Na letošním jarním setkání v Mariánských Lázních jsme ASZ Západ představili poprvé. Naši členové už mají něco za sebou, třeba vyřešené a ustálené majetkové záležitosti. A hlavně mají chuť se rozvíjet. Zaměřit se na zpracování a skladování vlastní produkce, to je to navíc, co můžeme dělat a co má naději. Zobchodovat a nabídnout na trh produkty v opravdové a definovatelné kvalitě. Dobře až do konce to má promyšlené například kolega Kastl, kterému i další činnosti výborně navazují. Takovíto lidé jsou potřeba. Kteří budou tady v kraji pracovat a žít. Vycházet z daných podmínek.

Být členy Asociace, to znamená napojení na informační toky, rychleji tak vnímáme nové impulzy. Když už půda není, musíme vymýšlet další možnosti, třeba se i věnovat hydroponii nebo službám. My jsme se tu narodili, chceme zde žít a vytvořit podmínky pro další generace. Hlavní trumf, který máme, je umět se přizpůsobit a ukázat tvář. Někdy přes ni dostaneme, ale většinou se zasmějeme. Vsázíme hlavně na mladou generaci, na ty, kdo mají zájem. Ti starší mohou poradit, pomoci i s financováním, ale nové subjekty musejí mít perspektivu se dále samy rozvíjet. A to se nám, jak se zdá, docela daří.

Rozvíjíme naši činnost a nabídku, od pěstování plodin, přes produkci mléka, lisování řepkového oleje, zpracování masa, už zde fungují malá jatka. To všechno nevzniklo jen za poslední čtyři roky, ale během tak deseti let. Nabýváme zkušenosti i s marketingem, a každá zkušenost se hodí. A investice se vracejí, to je podle mě zdravý postup. Současný dotační systém je už trochu nemocný, když se věci dělají mnohdy hlavně proto, aby se dostaly dotace. To není správná cesta. Musíme vyjít na trh a nabízet to, o co lidé stojí. Kvalitní potraviny. Ono je to tak, že buď jsou potraviny plnohodnotné, nebo jsou to náhražky, co si budeme povídat. Náhražky jsou levné a plnohodnotné potraviny jsou pochopitelně dražší.

Michael Kastl: Zrovna máme žně, ale jak vidíte, chvilku na kus řeči si dovedeme najít. Hospodaříme tady, my členové regionální asociace Západ, od Nového Kostela až po Mariánské Lázně. Jsme specifický region, jelikož původní hospodářství, na nichž sedláci po staletí hospodařili a na základě Benešových dekretů byli vysídleni, převzala náplava z celé republiky, která buď neměla s hospodařením zkušenosti, nebo jen šla s vidinou nabytí majetku. Důsledkem toho bylo bohužel i to, že namísto převzetí fungujících hospodářství byla tato zcela vybrakována a zničena, bohužel takto zaniklo v regionu i několik vesnic. A ti kteří to mysleli s hospodařením vážně, těm byl majetek o pár let později znárodněn. Po revoluci tedy nebylo jako ve zbytku republiky mnohdy půdu komu vracet, nebo se o ni hlásili restituenti, nebo jejich potomci, kteří ji vlastnili po válce jen pár let. Jsem rád, že se nám na přelomu století, kdy začal ve velkém prodej státní půdy, podařilo nějaké pozemky koupit. Takže my máme vlastních 800 hektarů plus nějaké pronájmy. Kolem roku 2000 to bylo dost divoké, hlad po půdě, zájem Němců vyhnal cenu půdy a stoupla i cena nájmů. Mít vlastní, to je jistota.

Hospodařit ekologicky, tohle téma rezonovalo ve společnosti a zdálo se, že má velkou budoucnost…

Jiří Sýkora: Myslím, že by se mělo hovořit o hospodaření selském. Ekologické trendy se prosazovaly po revoluci, mluvilo se o alternativách, diverzitě, nevědělo se, kterým směrem se má vlastně zemědělství ubírat. Přitom musí stále platit ona čtyři „e“, energie, etika, ekologie a ekonomika. Ekonomika je přitom zásadní, bez obratu peněz to nefunguje. Když se mluvilo o ekologii, tak to nebylo v souvislosti s dotacemi, ale s náhradami, které měly dorovnávat výdělek zemědělce do výše, jako kdyby hospodařil konvenčně. Dotační systém je jiný. No, a dnes vývoj směřuje k jiným trendům, například k regenerativnímu zemědělství. V zemědělství není nic navždy dané, vývoj jde kupředu, na jednu stranu lidé více šetří, na druhou chtějí kvalitní potraviny, a jak toho dosáhnout? Úsporami, novými způsoby hospodaření. Suché roky ukázaly, že se musí více počítat s nepřízní počasí. A například regenerativní zemědělství šetří peníze za agrotechniku, ale zároveň i brání vysušování.

Radim Kužel: Ano, je to tak, náklady na víceméně bezorebné obhospodařování polí jsou minimální, mám na mysli například setí do krycí plodiny. To vidím jako budoucnost. Má to samozřejmě svá specifika, dbát o půdní pokryv, zajistit dostatek organické hmoty v půdě. Vracíme se k věcem, na které jsme pozapomněli. A ono to také i lépe vypadá, mít na polích po celé vegetační období zeleno, jařinu a na podzim meziplodinu, kterou ponechám, ale nezaorám a do ní zjara zaseji.

To jsme měli možnost vidět na hospodářství Markových, na jejich polích. Taková krajina vypadá úplně jinak. Živě.

Radim Kužel: Markovi takto hospodaří a úspěšně. Účastnili se také zájezdu po Francii, který jsem organizoval, kde bylo názorně vidět, jak takovéto trendy vítězí, a jak to vypadá ve větší ploše. Je například zřejmé, jak pěkně se takováto krajina vyrovnává s velkými dešti. Dokáže pojmout velké množství vody, a tak voda nenapáchá škody, ani planě neodteče. 

Jiří Sýkora: A to je teď i můj cíl. Koupili jsme se ženou v roce 2000 malé hospodářství, pozemky v menší kvalitě, dost zamokřené. A nyní vidím, že není třeba vodu odvádět, lepší je ji tam udržet. Budujeme menší rybníčky, tůňky, je dobré vypásat pozemky, košárovat, je mi blízký agrolesnický způsob, kdy dobytek využívá stínu stromů. A navíc ve stínu bývá úroda vyšší. Také se ukazuje, že v úhrnu je množství srážek víceméně stejné, jen jsou jinak rozmístěné. Holá krajina mraky odpuzuje. Biotopy okolo našich malých hospodářství jsou zcela jiné, a to je jedním z našich významných přínosů krajině, a tedy i společnosti. Vymycujeme přirozeným způsobem invazivní rostliny jako bolševník či křídlatku. A to všechno děláme proto, že nás to baví, děláme to z lásky. Ti velicí hospodaří především kvůli penězům, i když nepopírám, že ty jsou také důležité.

Měli bychom mít větší možnost investovat. Já, když mám jen čtrnáct hektarů a chodím do práce, tak si spíš jen tak hraju. Ale i v práci jsem nám sedlákům velmi blízko, jsem ředitelem výkupu, ale samostatného, nikoli „holdingového“. Přes Asociaci hodně spolupracujeme s malými a středními sedláky a tudy se ubírá naše obchodní strategie, poskytovat odpovídající služby. Máme jiné možnosti odbytu než ti velcí.

Michael Kastl: Hospodaření s vodou je velké a aktuální téma. Letos bylo vláhy přece jen dost, někde až moc. Ale aby voda neškodila, aby neodnášela cennou půdu, ale v krajině zůstávala, tomu se dá napomáhat, zalesňováním, obnovováním mokřadů a budováním tůní a rybníků. Tyto tůně nám zároveň slouží k odběru povrchové vody k napajedlům skotu na pastvině. Před padesáti lety, jak si pamatují rodiče, já tedy moc ne, bylo vody dost a všude se budovaly meliorace s cílem dostat vodu z krajiny. Dnes je to pravý opak.

Jiří Sýkora: A jaký to má efekt! Dnes jsou na našich pozemcích slyšet i vidět žáby, užovky, hmyz, okolo domu se nám vesele pohybuje zmije. Když se bývalé meliorační příkopy nechají zarůst a využijí se jako retence, projeví se to pozitivně. S menšími pozemky je samozřejmě více práce, a také je třeba brát ohled na sousedy. Dobré sousedské vztahy jsou důležité. Ale zároveň i sousedé by si měli uvědomit a pochopit, že na vesnici kráva prostě patří…

Radim Kužel: Mohu uvést zkušenost z Francie, kdy nově příchozí na vesnici zažalovali sedláka, že po vesnici chodí a bučí krávy. Ale ono to není jen ve Francii. I u nás si někde stěžují, že kohouti ráno kokrhají…

Jiří Sýkora: Zvíře do vesnice a do krajiny zkrátka patří, obohacuje půdu, krajinu oživuje.

Michael Kastl: Zmíněné výtky jsou důsledkem jisté odtrženosti od přírody. U dětí je ještě vidět, že je zvířata zajímají, ale pak jak stárnou, je pohltí technika a jistá pohodlnost, a jen u málokterého jedince vydrží zájem o zvířata. Máme zde 25 koní, zájem o práci a ježdění a vůbec dění kolem koní mají zejména děvčata, ale obecně lze říci, že z těchto mladých příchozích zájemců moc budoucích zemědělců nebude. Jistou nadějí do budoucna je stále dokonalejší technika, která dovede přitáhnout zejména chlapce.

Letos jsme zprovoznili jatka. Máme rodinnou firmu, pracujeme tu všichni, bratr a naše rodiny a samozřejmě několik zaměstnanců. Máme masný skot, zejména plemene charollais a masný simentál, celý rok jsou na pastvě, jen zimu tráví v zimovišti, kde je v tomto období i otelíme. Prodáváme dobytek a také maso, porážíme tak dva kusy týdně. Dále provozujeme rostlinnou výrobu na zhruba 300 hektarech, převážně obiloviny, vše v režimu ekologického hospodaření. Mám dvě děti, ve věku 13 a 7 let, zatím potenciál pro budoucí hospodaření vidím, tak doufám, že jim to vydrží.

Jiří Sýkora: Já děti sice zemědělsky vzdělané nemám, ale o hospodaření zájem projevují, mám už i tři vnoučata, ženil jsem se ve 22, a u nich zájem také vidím. Za důležité považuji, a netýká se to pouze mě, aby si děti uvědomily, že lze nějakou formou hospodařit třeba i při zaměstnání. A že je to pěkné.

Místo: Milhostov, o nově otevřených jatkách, zimovišti a jiných věcech

Na místě bývalého statku, který Michael Kastl koupil, ale nic z něj vlastně nezbylo, vybudoval pro masný skot pohodlné zimoviště sestávající z několika hal. A letos zde zahájila provoz porážka. Tedy regulérní jatka splňující všechny podmínky dané legislativou. Ale velkorysost objektu návštěvníka až zarazí. Ta výška! Hospodář s úsměvem vysvětluje: „Výška odpovídá, když se zavěsí k vykolení pěkný býk, moc prostoru nad ním opravdu nezbývá.“   

To je zde opravdu všechno nové?

Michael Kastl: Ano, bývalý statek byla ruina. Nyní jsou zde prostory pro zimní ustájení dobytka, seník, skladovací prostory, samostatná porážka, a na střechách nám zrovna jedna firma instaluje fotovoltaickou elektrárnu, budeme energeticky nezávislí. Na budování jsem využil dotace z PRV.

Máme i pár ovcí, ale vzhledem k riziku vlků o rozvoj chovu oveček ani moc neusilujeme. Skotu máme přes 400 kusů.

Snažím se investovat to, co jsem vydělal. Někdo by mohl říci, co je to za práci, být stále na poli nebo okolo dobytka. Jenže mě to za prvé baví, a za druhé cítím odpovědnost vůči krajině i rodině a za třetí a za čtvrté mě prostě uspokojuje pohled na pole a na pasoucí se dobytek. To mám samozřejmě radši, než dělat v kanceláři papíry.

Jiří Sýkora: Vymyslet, jakou formou zde hospodařit, není jednoduché. Michael na to jde takhle, ovšem i s vědomím, že se podmínky mohou zase měnit. My obecně přistupujeme k hospodaření tak, že neříkáme, že velcí jsou špatní a malí dobří. Tak to není. Usilujeme o to, aby byla nějaká dlouhodobější perspektiva, a aby i ti velcí takto uvažovali, že nejde jen tak den ze dne všechno změnit, třeba i opustit a odejít. Budoucnost vidím v přirozeném, selském hospodaření. I idea ekologického zemědělství doznává změn, když to třeba porovnám s dobou zhruba před třiceti lety, když jsme se o tom učili na vysoké škole. Dělal jsem diplomovou práci na toto téma. Porovnával jsem meziplodiny, produkci organické hmoty, řešil jsem regionalizaci. No a postupně se ta myšlenka všemi těmi předpisy a dotacemi, místo původně uvažovaných náhrad, jaksi rozmělnila a deformovala. Zdá se mi, že se za těch třicet let ekologické zemědělství posunulo někam, kam jsme asi nechtěli. Vše se dělá jen s cílem získat dotace. Prostě zemědělství by mělo být jenom jedno. A sedlák může být jen dobrý nebo špatný. A cestou k tomu dobrému vidím právě v regenerativním způsobu hospodaření.

Místo: Hartoušov, zase o kus dále, o regenerativním zemědělství

V hospodaření Gabriela Kužela, zakládajícího člena původní regionální asociace v Chebu, pokračují synové Adam a Radim. Radim pak stál u vzniku letos založené regionální asociace Západ. Hovoříme hlavně s Radimem, který vystudoval lyceum ve Francii a tamtéž absolvoval také zemědělské inženýrské studium. Je zastáncem a propagátorem regenerativního zemědělství.

Hartoušov je dnes částí obce Nebanice. Malebné místo, nedaleko zajímavých tzv. Hartoušovských mofet, což jsou přírodní výrony suchého oxidu uhličitého, které jsou od roku 2017 součástí přírodní památky Bubák. Mofety mají i na vlastních pastevních pozemcích, kde máme možnost charakteristickou krajinu spatřit, průvodcem je nám oslice Boženka. Nejdříve však hovoříme na farmě na kraji obce, ohraničuje ji před několika lety vysázený ovocný sad.

Patříte také k menším hospodářům?

Radim Kužel: Dá se to tak říci, 200 hektarů není mnoho. Pozemky máme prakticky vedle sebe, hlavní je u nás rostlinná výroba, a menší živočišná. Chováme skot, množíme různé druhy plodin, pěstujeme ovoce, ale to je spíš okrajová záležitost. Máme zatím starost se skladovacími prostorami a zde máme k dispozici malý venkovský domek, jinak totiž bydlíme v Chebu. Samozřejmě to má své nevýhody, ale i výhody.

Gabriel Kužel: Původně jsme měli 600 hektarů, tedy včetně nájmů, na které jsem měl předkupní právo, ale nezabíhejme do podrobností, stručně řeknu, že jsem byl důvěřivý a neprohlédl jsem právní kličku, kterou na mě udělali „kamarádi“. Prostě dodatečným úkonem, podepsáním předkupního práva ještě na jeden malý pozemek jsem pozbyl předkupního práva na ty velké. Inu i takové věci se stávají. Takže máme nyní těch 200 hektarů vlastních. 

Na „hraní si“ s regenerativním způsobem hospodaření to ale stačí, ne?

Radim Kužel: No, skoro asi ano. Jsem také rád, že se v ASZ o regenerativním zemědělství mluví, a že je praktikují například Markovi nebo pan Sýs, se kterým v rámci mé práce také spolupracuji. Novinkou je využívat meziplodiny a před setím porost tzv. vyčesávat. Právě u pana Sýse zkoušíme nový vyčesávač. Je to metoda vyzkoušená například v USA nebo v Austrálii. Přímé setí do takto upraveného porostu nebo do vysokého strniště má ten efekt, že osivo snáze vzchází, mladé rostlinky jsou chráněné a půda se tolik neohřívá a nepřichází o vodu. U nás také zkoušíme přímé setí. 

Gabriel Kužel: Je dobré si také uvědomit, že i dobře míněné předpisy praktikované bezduše, jen s úmyslem získat dotace, efekt nepřinášejí. Zelený pás je „jen zelený pás“, skutečný efekt má nektarodárný úhor, a tomu dávám přednost. No a tak si vlastně hospodaříme po svém, jde nám o skutečný prospěch. V tomto úhoru se mohou skrývat zvířata, hmyzem počínaje a ptáky konče. V zeleném pásu, povinně posekaném, je mrtvo. Maximálně to je prostor pro rytí divokých prasat. A to nemluvím o polní cestě se stromořadím. Stromy vysazuji, zadarmo. My zde máme všemožné dravce, i luňáky, a s myšmi nemáme problém, jako mají třeba na holé jižní Moravě. 

Už přišla řeč na vaše studia ve Francii 

Radim Kužel: Všeobecné lyceum jsem vystudoval v Remeši, vyšší odbornou zemědělskou školu v Dijonu a inženýrské studium v Toulouse. Tak jsem projel Francii od severu k jihu. Viděl jsem, že mají podobné problémy jako my. U nás si například mnozí lidé myslí, jaké mají francouzští farmáři dotace, ale to vůbec není pravda. Uvedu příklad jednoho ekologického farmáře, který se věnuje agrolesnictví. Záběr má široký, a na dotaz kolik lidí na to má, odpověděl, že je to on a jeho žena. Na podotek, že se musí pěkně ohánět od rána do večera, odvětil, že to ano. A ty dotace? Ve Francii jsou například u ekologického zemědělství pouze na přechod k ekologickému hospodaření, dotace na pět let, a pak už nic. Pak má farmář jen tu základní dotaci na hektar, jako všichni v EU. Žádné dlouhodobé národní dotace neexistují.

A regenerativní zemědělství? Je to docela převratný trend. Je nejen šetrné a spořící vodu, ale i obohacuje půdu o organickou hmotu a ve svém důsledku je opravdu ekonomické. Jisté nebezpečí vidím. Myslím si totiž, že největším ohrožením pro regenerativní způsob hospodaření by bylo nějaké legislativní vymezení, se snahou je certfikovat. Prostě v každém místě, na každém území jsou trochu jiné podmínky a ty je třeba zohlednit a vzít v potaz. Problémem jsou i zde snahy všechno pojmenovat a dát tomu závaznou podobu, formu. No a tu potom kontrolovat. 

Udržujete své francouzské kontakty? 

Radim Kužel: Vztahy s Francií mám dobré, mám tam řadu spolužáků, vím na koho se obrátit. Pracuji také pro jednu francouzskou firmu působící na českém trhu. S mnohými spolužáky se navštěvujeme, a z toho vyplynul i zájezd pro sedláky z Asociace. A jelikož byl úspěšný, uvažujeme o podobném, zase do jiného regionu, třeba na jih. Byli jsme nyní na takové cestě od střední Francie po Bretaň. A třeba by stálo za úvahu vyrazit i do USA, kde je co vidět.

Důležité je spatřit na vlastní oči, jak to funguje. Jak se půda vylepší, a to již po roce, po dvou. Že má smysl využívat zdroje, které jsou vlastně zadarmo, slunce, stálý rostlinný pokryv, fotosyntéza. Že se dá získat dusík z atmosféry od bobovitých rostlin, zadarmo, a že voda a žížaly jsou také zadarmo.

Jiří Sýkora: Násilně nutit sedláka do plnění všech možných a často umělých kritérií, to strašně zatěžuje a i demotivuje. Ráno se má sedlák postarat o zvířata a jít na pole, a ne sedět u počítače a vyplňovat tabulky a formuláře a evidenci. Pro zemědělství jsou důležité moderní technologie, ty je třeba si osvojovat, třeba prvky precizního zemědělství, to má význam. Nacházet nějakou střední cestu, vyhýbat se extrémům, počítat s tím, že se ceny hnojiv a různých prostředků pohybují nahoru a dolů, a že se pohybují i ceny výkupní. Dříve se říkalo na podzim sklidit, prodat na jaře, loni jsme viděli pravý opak.

Malou podporu má zatím regionalizace, tedy podpora nebo aspoň pochopení soběstačnosti, tím myslím v místě. Mít skladovací prostory, to znamená nebýt rukojmím obchodníků. Když je vlastnictví půdy v jiných rukou, než skladové prostory, je to problém. Pak se bojuje o cenu, o splatnost, a to nemá sedlák šanci vyhrát. No a pak se mu nabízejí jako náplast dotace, jenže podmínky pro jejich získání se komplikují a komplikují. Nakonec po pár letech dojde k tomu, že si sedlák řekne, že takhle už to dál nejde, a nechá si, pokud vůbec něco, jen ten základní grunt, aby byl soběstačný. A to je velká škoda, společnost jej potřebuje. Každá prosperující společnost musí mít sedláka a vojáka.

Považuji docela za zázrak, že jsme se tu na západě tak sešli, domluvili se a že spolu hovoříme, o hospodaření, o technologiích, a tom, jak se co daří, jak kolegovi Kastlovi či u Kuželů. A že se to dá, že stojí za to se snažit získat pro rozmyslné ukotvené hospodaření i ty velké podnikatele. Prostě musíme si uvědomit, že velcí hospodáři či podnikatelé zde budou nadále.

Proto jste také iniciovali založení regionální asociace Západ?

Jiří Sýkora: Do jisté míry ano. Jsme tu sedláci, kteří se známe, spolupracujeme, a chtěli jsme navázat na zaniklou regionální asociaci. Jaksi jsme se už konsolidovali, některým již odrostly děti, tak jsme si řekli, že nastal čas dát o sobě vědět a nějak to naše snažení zase posunout dál. Vidím, kam by se dalo posunout. My členové se známe, víme, co od sebe můžeme čekat a že se na sebe můžeme spolehnout. Cítíme, že takto máme větší sílu, silnější hlas, a větší šanci obstát. Můžeme i tlačit velké podnikatele, aby si všímali toho, kde působí, aby získali a projevovali vztah k obci, k regionu. Ta drobnější struktura je samozřejmě pružnější a má větší zodpovědnost za místo, kde sedláci žijí a hospodaří. Uvědomujeme si, že by bylo žádoucí, aby menších sedláků bylo více, vždyť jejich hlavním cílem je produkovat potraviny, ale situace u nás je taková, jaká je.

Radim Kužel: Například ve Francii existuje mechanismus bránící monopolizaci, vzniku velkých zemědělských majetků. Prodej statku, když sedlák přestane hospodařit, má na starosti speciální úřad, který prodá usedlost s pozemky za stanovenou cenu a rozhoduje, komu ji prodá. Kritéria jsou daná, žádoucí jsou začínající farmáři, nebo ti menší. Cílem je nespojovat, aby nevznikaly příliš velké celky. Existují sice farmy o několika tisících hektarech, ale většinu tvoří maximálně několikasethektaroví farmáři.

Každopádně je dobré o těchto skutečnostech vědět, uvědomit si, že existují inspirativní možnosti, jak bránit vzniku nadměrných, zranitelných a regionu nikterak neprospívajících celků. 

…

Regionální asociace Západ je o dost jiná než... No, než jiné regionální asociace. Ale je také inspirativní. Čím? Právě svou novostí, mládím, nápady, hledáním. Nuže, odjíždíme s přáním úspěchů a loučíme se i s oslicí Boženkou, která nás na pastvině rodiny Kuželovy zvědavě okukuje…

 Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.