Podívejme se nejdříve do nedávné historie. Z dnešního pohledu byly stavy hospodářských zvířat v roce 1950 mimořádně vysoké. To ale odpovídalo situaci českého zemědělství, kdy produkce potravin byla takřka výlučně zabezpečována rodinnými farmáři. V následujících letech docházelo k totálnímu rozvratu zemědělství s obecně známými dopady. Od 50. let minulého století v podmínkách socialistického principu hospodaření zemědělská půda patřila takzvaně „všem“. Přestala tedy platit zásada pečovat o ni individuální péčí řádného hospodáře. V režimu kolektivního hospodaření až do roku 1989 sice došlo ke zvýšení stavů skotu při poklesu stavů krav a zejména k dynamickému růstu stavů prasat v podmínkách vysoké koncentrace zvířat, ovšem za cenu vysokých investičních a provozních nákladů.

Ztráta kontinuity ve vývoji českého agrárního sektoru, který dříve spočíval primárně na rodinných formách hospodaření, vedla za uplynulých sedmdesát let k úplnému rozvratu základní výrobní struktury tohoto sektoru. Negativní důsledky měly v řadě případů trvalý charakter. Po listopadové revoluci, čili během privatizace, restitucí a transformací, dochází opět k významným změnám ve stavech zvířat. Vstup Česka do EU znamenal řadu změn, které se v českém zemědělství projevují dodnes. Evropský trh vytvářel velmi příhodné podmínky pro rozvoj důležitých komodit rostlinného původu. Byly využity výhody plynoucích z velikostní struktury půdních bloků. Platné agrárně politické nástroje v rámci Společné zemědělské politiky v podmínkách českého zemědělství stimulovaly především rozvoj rostlinné výroby, zejména produkci obilovin a řepky. Ve spojení s příznivými odbytovými podmínkami a vysokými výkupními cenami to vede k růstu ziskovosti těch podniků, které jsou zaměřeny na produkci právě těchto komodit.

Nepodařilo se ale prosadit podobné benefity v rámci komodit živočišného původu, tedy například čerpat „výhody z velikosti“ zejména na úseku chovu monogastrů. Čeští producenti se dostávají trvale pod tlak masivní zahraniční konkurence zejména u vepřového masa. Zemědělské podniky proto postupně přijaly strategii prosazování se na evropském trhu především s rostlinnými komoditami. V tomto rámci se existující cenově-nákladové parametry staly rozhodujícím nositelem zisku celého odvětví. Následně vedly k postupnému útlumu rozvoje živočišné produkce.

Dochází k výraznému snižování rozsahu živočišné produkce s vážnými dopady zejména na stavy prasat a drůbeže. Za období 1989 až 2020 klesly stavy skotu celkem zhruba o dva miliony kusů, stavy krav o více než půl milionu kusů, stavy prasat o více než tři miliony kusů, počty drůbeže celkem zhruba o sedm milionu kusů. Tyto údaje je možné vidět i v následující tabulce.

Tab. 1 Změny ve stavech hospodářských zvířat v tis. kusech v letech 1950, 1989 a 2020

Pozn.¹⁾: Od roku 2002 pouze zemědělský sektor.

Pramen: ČSÚ, „Stavy hospodářských zvířat".

Evropu zásobují menší farmy

Jistě, srovnání jsou vždy ošemetná. Srovnávání jednotlivých strukturálních ukazatelů v zemědělství v rozpětí sedmdesáti let je samozřejmě zatíženo výkonnostními rozdíly, které mezitím v zemědělství obecně nastaly. To znamená, že například podstatně klesla výměra zemědělské, respektive orné půdy, snížila se zásadně zaměstnanost v tomto oboru činnosti, a naopak se významně posunul technologický rozvoj. Přesto má tato dlouhodobější komparace svoji váhu, a to především proto, že se opírá o měřitelné ukazatele.

Zlomová data jsou velmi ilustrativní a jednoznačně potvrzují zásadní vazbu mezi rodinným podnikáním a stavy zvířat. Toto důležité strategické pravidlo zůstává v platnosti dodnes. Již v historických souvislostech garantuje specificky úzkou vazbu farmáře k půdě, který uměl udržet farmu na takové úrovni, aby byly pokryty základní dávky organické hmoty do půdy, a půda tak mohla plnit ostatní důležité funkce retenční, protipovodňové, krajinotvorné a další.

Z výše řečeného vyplývá, že základní rovnováha mezi rostlinnými a živočišnými odvětvími byla v Česku za posledních třicet let citelně porušena. Potvrzují to i srovnání vybraných základních ukazatelů produkční výkonnosti rozhodujících odvětví živočišné výroby ve vybraných zemích EU za období 2017 až 2019. Nejvyšší stavy hospodářských zvířat za rok 2019 vykazují Nizozemsko, Belgie, ale i Dánsko jako země dlouhodobě specializované na vývozy živočišných komodit. Údaje k počtu dobytčích jednotek celkem za Německo a Rakousko, tedy země s nejdelší společnou hranicí s Českem, jsou v případě Německa i Rakouska zhruba dvojnásobně větší v porovnání s údaji v Česku.

Obrovský deficit v daných souvislostech znamená, že Polsko, Česko a Slovensko se umisťují v rámci sledovaných zemí na posledních pozicích od osmého do desátého místa. Obdobná situace platí i u prasat, kde Česko zůstává na pozici deváté země s nejnižší hustotou zvířat a Slovensko opakovaně na posledním desátém místě. Druhá skupina výkonnostních ukazatelů, měřeno rozsahem tzv. Standardní produkce v přepočtu na jeden hektar zemědělské půdy, se týká pěti komodit: mléka a mléčné výrobky, hovězího a telecího masa, vepřového masa, drůbežího masa a vajec. Česko i v tomto srovnání zaostává, protože je na šesté pozici, co se týče slepic, a osmé pozici u drůbežího masa.

Tab. 2:   Pořadí výkonnosti vybraných zemí EU v agrární sféře za r. 2019²⁾  podle sítě ukazatelů předepsaných v databázi FADN

Pozn.¹⁾:   Standardní produkce (Standard Output) vyjadřuje průměrnou finanční hodnotu hrubé produkce jednotlivých odvětví rostlinné a živočišné produkce. Je stanovena na 1 ha každé plodiny rostlinné výroby a 1 kus jednotlivých kategorií zvířat. Její hodnota odpovídá standardní hodnotě produkce z 1 ha dané plodiny nebo 1 kusu dané kategorie zvířat (viz Hospodářské výsledky zemědělských podniků v síti FADN CZ za rok 2019).

Pozn. ²⁾:  Databáze FADN, standardizovaná co do formy a obsahu, vychází z jednotné metodiky s dvouletým zpožděním a údaje za rok 2019 jsou aktuální. 

Co s tím?

V současné době nejsou vytvářeny nezbytné podmínky k pokrytí nabídky potravin živočišného původu v odpovídajícím objemu, kvalitě, sortimentu, požadovaných termínech a za únosné ceny. V odvětvích živočišné produkce nejsou nastaveny ani základní podmínky k tomu, aby byly schopny garantovat dostačující dodávky organické hmoty ke zvýšení obsahu humusu v půdě a s cílem zastavit pokračující proces degradace zemědělského půdního fondu, což se projevuje zejména růstem vodní, ale také větrné eroze. U daných strategických komodit máme nízkou potravinovou soběstačnost. To vede mimo jiné k růstu „záporného agrárního salda“, což znamená, že převažuje dovoz nad vývozem.

Tento negativní vývoj potvrzuje, že české zemědělství musí rozvíjet živočišnou produkci s využitím produkčních kapacit malých a středně velkých zemědělských podniků. Při zdůrazňování významu malých a středně velkých farem se lze opřít o silný argument, že československé zemědělství v minulosti dokázalo vyprodukovat potřebný objem potravin, ať již během předmnichovské republiky, ve válečném, ale i poválečném období, a odvrátit tak hrozbu hladu.

Dané argumenty hovořící ve prospěch menších farmářů se v rámci evropského hospodářského prostoru plně potvrzuje. Navzdory poválečným obtížím se zásobováním obyvatelstva potravinami lze konstatovat, že se podařilo v první polovině 60. let spolu se založením Evropské unie zajistit dostatek potravin v evropském prostoru. Nabídka potravin postupně překračovala poptávku zejména u komodit živočišného původu, dokázala a dokazuje uspokojovat výživové potřeby nejvyššího standardu, navíc pro velmi náročné obyvatelstvo. Je zřejmé, že rolnický stav v zemích EU je a byl schopen po desetiletí nabídnout potraviny v potřebném objemu a kvalitě, ale také byl plně konkurenceschopný v rámci mezinárodní výměny zboží. Menší podniky tedy rozhodně nejsou ekonomicky slabé či zanedbatelné – naopak tvoří nezbytnou součást evropského zemědělství.

Celkově je možné říci, že nerovnováha mezi rostlinnou a živočišnou výrobou má výrazné ekonomické i ekologické nevýhody. Tento stav českého zemědělství ale není výsledek jakéhosi „moderního vývoje“, ale spíše pozůstatek minulosti, která přerušila tradice rodinných farem násilnou kolektivizací. Převaha obřích podniků a sjednocování pozemků ovlivňuje české zemědělství a krajinu dodnes. Konkrétní data potvrzují důležitý závěr: dlouhodobě nastavená struktura v českém zemědělství a politické priority s ní spojené jsou nasměrovány ve prospěch několika rostlinných komodit a monokulturního způsobu hospodaření s půdou, přičemž tento trend nepřináší žádoucí efekty.

Živočišná výroba je samozřejmě v mnoha ohledech náročnější než výroba rostlinná. Pro nastupující generace je toto odvětví složitým a nejistým směrem, kterým se mohou rodinné farmy vydat. To je ale další důvod, proč musí české zemědělství otevřít prostor k rozvoji a podpoře živočišné produkce s využitím produkčních kapacit malých a středně velkých zemědělských podniků. Větší podpora malých a středně velkých podniků by mohla vést ke zdravému dorovnání živočišné a rostlinné produkce, a tedy i k silnější ekonomice a potravinové soběstačnosti celé české společnosti.

Hlavní kancelář ASZ ČR ve spolupráci s odbornými poradci