Poučení z minulosti
O tom, co by vlastně mělo být vnímáno pod pojmem „rovnost“, by přitom bylo žádoucí začít diskutovat již v současné době, dokud nebude pozdě. Jinak totiž hrozí, stejně jako v době před vstupem ČR do EU, vytváření nerealistických očekávání, které mohou vést k nerealistickému nastavení podnikatelských strategií ústících ve finále k možným ekonomickým problémům těch, kteří v absolutní rovnost uvěří. Osobně se domnívám, že absolutní rovnost nenastane, stejně jako nenastala právě při vstupu do EU. A to na základě v zásadě stejné argumentace, která v roce 2004 ústy tehdejšího zemědělského eurokomisaře Franze Fischlera poukazovala na nestejné ekonomické podmínky zemědělců i jiné obecně ekonomické podmínky ve starých a nových členských zemích. Některé z objektivně nižších výdajů zemědělců (které mimochodem v nových zemích pět let po vstupu přetrvávají do současné doby), jako jsou mzdy, cena půdy či její pronájem, váha výdajů za potraviny ve spotřebitelském koši, a zejména celková koupěschopnost obyvatelstva byla tehdy oceněna na zaručenou výši dotací na produkci ve výši pouhých 25 procent podpor zemědělců ve starých členských zemí, s možností dorovnat tyto dotace z Bruselu o dalších 30 procent z národních zdrojů. Dodneška je tato podmínka vnímána zemědělci u nás i v celé EU-10 jako zásadní křivda. Jenže Fischlerova argumentace měla racionální jádro. Kdyby totiž tehdy dostali zemědělci z nových zemí 100 procent plateb zemědělců ve starých zemích, stali by se vůči svých kolegům z EU-15 docela slušnými boháči, a mezi občany ČR boháči docela významnými. Je prostě rozdíl, když se v zemi s cenou pronájmu jednoho hektaru kolem 700 korun s celkovým průměrným platem (tehdy) kolem 15 000 korun dá podnikateli například milion korun, oproti zemi, kde je cena pronájmu 3 000 korun a průměrný plat 60 000 korun. Váha onoho stejného milionu je prostě úplně jiná. A zejména vliv tohoto milionu na podnikatelské prostředí.
Mnoho se nezměnilo
Rozdíly mezi ekonomikami jednotlivých zemí v eurozóně přitom přetrvávají dosud, pravda, v případě zemědělství zejména na straně některých vstupů. Dokonce se prohloubily. Mezi takovým Německem a Rumunskem je přece rozdíl zcela propastný. ČR sice patří mezi země, která původní EU-15 dost dohnala a z pohledu makroekonomiky dokonce některé země (Portugalsko) předehnala, i tak jsme ale v současné době téměř úplně uprostřed. Samozřejmě, kdyby měla být společná zemědělská politika skutečně a absolutně solidární, sypalo by se na podporu konkurenceschopnosti nejvíce peněz do nejchudších teritorií, a to zejména ze zdrojů těch nejbohatších. V takovém případě by ale stejně dostávalo více než ČR například Rumunsko, Bulharsko nebo pobaltské státy. Pak by ale došlo ke stejnému efektu, kterému zamezil zmiňovaný eurokomisař Fischler - najednou by byli nejbohatší ti nejchudší, aniž by ale byli schopni příslušné finanční prostředky efektivně plně využít. Pokud by se zase naopak dotovalo všude zcela stejně, trval by proces sbližování ekonomik velmi dlouho. Je tedy zřejmé, že po roce 2013 pro zemědělci v EU-27 zcela rovné nebudou. V rámci jisté, ale omezené solidarity, by nicméně mohli být více podporováni ti nejchudší, to ale nebude případ ČR. Mimochodem, k tomu, aby nebyly podpory naprosto všude naprosto stejné, existuje celá řada, i zcela naturálních argumentů. Například geografický profil jednotlivých zemí je tak různorodý, že jednotná sazba na hektar nemá logický smysl. Ostatně i u nás se podnikání v dolinách a horách odlišovalo polohovou rentou, a i současný systém dotací zejména typu AEO je určitým dědictvím dřívějšího „polohového“ systému.
Jedině transparentnost
Předpoklad různé výše dotací pro zemědělce v jednotlivých zemích na základě jiných makroekonomických i polohových podmínek nicméně ještě neznamená, že je možné na současný systém dotací v EU rezignovat. Úsilí našich politiků, úředníků i samotných zemědělců by ale mělo směřovat spíše než k nerealistickému prosazování „rovných“ podmínek k tomu, aby byly podmínky dotací spravedlivé a transparentní. Spravedlivé nicméně neznamená rovné, ale neznevýhodňující. To je dost velký rozdíl. Hlavně je ale nutné zmapovat, vyčíslit a zrušit takové typy podpor, které, obecně řečeno, vycházejí z různých referenčních kritérií nebo které z nějakého důvodu nemohou čerpat zemědělci ze všech zemí EU. To mimo jiné znamená zrušit výhody někdejších vlastníků kolonií nebo třeba výhody pramenící z dostupnosti k moři, případně nedostupnost moře kompenzovat. V praxe jde o stovky, možná tisíce drobných výhod na jedné straně a diskriminací na straně druhé. Místo pojmu rovnost by tak bylo vhodné pracovat s pojmem transparentnost - přičemž usilovat v praxi o jednotné sazby na cokoli v kterékoli zemi EU je sice možné, fakticky ale neprůchodné. Berme to skoro jako fakt.
Petr Havel
