České a evropské zemědělství stojí před řadou výzev. Ať už se jedná o úbytek farmářů, potravinovou bezpečnost, společný agrární trh nebo ekosystémové a klimatické změny, v dalších letech bude zapotřebí promyšlená a funkční zemědělská politika. Právě o jejím formování diskutovali nejenom zmínění političtí reprezentanti, ale také předseda Podvýboru pro zemědělství Petr Štěpánek, profesor Zdeněk Žalud, který představil téma, jemuž se dlouhodobě věnuje, tedy dopady změn klimatu na agrosystémy. Zemědělskou veřejnost reprezentovali Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR, Martin Pýcha, předseda Zemědělského svazu ČR, a Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR. Za Ústav zemědělské ekonomiky a informací vystoupil rovněž Štěpán Kala a situaci současného polského zemědělství přiblížila analytička Dorota Grabarczyk z organizace „Polish federation of cattle breeders and milk producers“. Předseda tohoto svazu Leszek Hądzlik byl na konferenci mezi diváky.

Většina vystupujících se shodla na tom, jaké problémy české zemědělství čeká. Stále intenzivnější sucho, generační výměna ve vedení farem, celkový rámec financování zemědělské činnosti, ale také třeba to, jak zemědělce vnímá veřejnost – to jsou oblasti, ve kterých se budou muset učinit zásadní kroky. Koncepcí, které systémové nedostatky pojmenovávají, již existuje dostatek, chybí ovšem politická vůle uvést změny do praxe, jak upozornil Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR.

Ve svém projevu proto Šebek zdůraznil následující apel: „Řešme skutečný problém českého zemědělství a tím je zejména jeho nízká pestrost, klopýtající struktura, slabá přidaná hodnota, ztráta generační návaznosti, nesprávný způsob distribuce řady podpor a tíživá byrokracie. Tyto i další negativní trendy se budou stále více projevovat a musíme být na ně připraveni. My, sedláci, bereme dané vládní sliby jako v tuto chvíli dostatečný program, který má určitý potenciál. Co ale potřebujeme, jsou odvážní politikové, kteří ho budou do puntíku realizovat.“

Vzhledem ke značné šíři témat nebyl dostatek času věnovat se všemu do detailu. Proto bych se nyní chtěl zastavit u jedné z problematik, kterou připomněl i Šebek, a tou je duální struktura českého zemědělství, tedy zásadní rozdíly, které existují ve velikosti podniků, aniž by byly funkčně zohledňovány legislativou a relevantními opatřeními. Duální struktura je problém nikoli proto, že by velké podniky měly být vnímány jako „záporáci“. Nicméně obrovský holding potřebuje jiné podmínky a pravidla než malá rodinná farma. Právě menší rodinné farmy zatím v Česku tahají za kratší konec provazu. Jsou považovány spíše za zajímavý doplněk té „hlavní“ zemědělské produkce vykonávané velkými podniky. „Cítíme, jako by se o přínosu sedláckého modelu nechtělo moc mluvit. Jak řekl současný pan ministr a mnozí před ním – je dobrý především na zpestření,“ kritizoval Šebek takový přístup, který rodinné farmaření odsouvá na okraj ekonomické relevance.

Zkusme se nyní na chvíli podívat, jak se o zemědělství hovoří, a především, jak se zemědělství dělá v zahraničí, konkrétně ve zbytku Evropské unie, kterou chceme dohánět, dorovnávat a konkurovat jí. Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů označuje jako rodinnou farmu takový „zemědělský podnik, který je řízen a provozován domácností a kde je zemědělská pracovní síla z velké části zajišťována touto domácností.“ V roce 2020 bylo v Evropské unii přibližně 9,1 milionu farem. Zkuste si tipnout, kolik z těchto farem tvoří farmy rodinné.

Podle dat Eurostatu je to více než každá devátá z deseti farem v EU. To znamená, že přibližně 93 procent těchto farem „funguje jako rodinné podniky, v nichž se hospodářství dědí z generace na generaci“. I když rodinné farmy zahrnují podniky různých velikostí, téměř ve všech zemích EU jsou rodinné farmy většinou mnohem menší než podniky ne-rodinného typu. Nicméně „rozdíly byly nejvýraznější v Česku, kde průměrná velikost nerodinné farmy činila přibližně 550 hektarů oproti 37 hektarům rodinné farmy“.

Analýza Eurostatu pro Evropskou unii zdůrazňuje i následující: „Rodinné farmy skutečně dominují ve struktuře zemědělství EU, pokud jde o jejich počet, jejich podíl na zaměstnanosti v zemědělství a v menší míře i pokud jde o rozlohu obhospodařované půdy a hodnotu produkce, kterou vytvářejí.“ Zemědělství EU je založeno na rodinných farmách: „… v roce 2020 na ně připadala většina využívané zemědělské plochy (asi 61 % ze 157,4 milionu hektarů), většina celkové zemědělské pracovní síly (asi 78 %), většina dobytčích jednotek (asi 55 %) a standardní produkce (asi 56 %).“ Takže žádné „zpestření“, ale základ evropského zemědělství a potravinové produkce.

Možná tak není potřeba vymýšlet kolo. Možná by stálo za to inspirovat se v zemích, kde zemědělská politika funguje, a dát šanci menším rodinným farmám. Evropa na takových farmám stojí, je tedy otázkou, proč by Česko mělo být tak výjimečný prostor, že by zrovna tady měly být rodinné farmy otloukánkem, který údajně nemůže poskytovat dostatek produkce. Zemědělství, které spoléhá na rodinné farmy, není jakýsi sci-fi scénář, u něhož můžeme jen odhadovat, jak by to asi dopadlo. V okolních státech vidíme, že rodinné farmy nejsou jen pro okrasu, ale že reálně vytváří evropské zemědělství. 

Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet – političtí představitelé by rádi podobnou „tříkrálovou“ konferenci v příštím roce zopakovali. Jaroslav Šebek už ve svém projevu nabídl spolupráci Agrární komoře a Zemědělskému svazu na sdílených tématech. Za jeden rok se toho dá stihnout relativně dostatek pro lepší budoucnost českých zemědělců. V návaznosti na název zmíněné konference si proto dovolím zakončit následujícím návrhem: budoucnost českého zemědělství by se mohla inspirovat v současnosti zemědělství evropského, čili místo olbřímích agrokorporátů vsadit na pestrou krajinu zabydlenou rodinnými farmami.

Mgr. Lukáš Senft, mediální oddělení ASZ ČR