České zemědělství bude v roce 2024 slavit 20. výročí od vstupu do EU. V rámci pravidel Společné zemědělské politiky (SZP) musí Česko, stejně tak jako další členské země, respektovat ekonomické nástroje vycházející z principů tržního hospodářství. V maloobchodní síti s potravinami je oproti zemědělským výrobcům ekonomický úspěch zásadně ovlivněn strategií obchodních řetězců, která spočívá v obecném principu nabídnout spotřebitelům potraviny v dostatečném objemu, kvalitě, sortimentu a v cenách, které je spotřebitel ochoten zaplatit.

To znamená, že jejich obchodní strategie je založena na principu nejvyšší možnou měrou pokrýt spotřebitelskou poptávku a získat výhodu oproti ostatním řetězcům zvýšenou maximalizací obchodního obratu. Rozhodující úlohu sehrává cenová nabídka opírající se o princip udržet si konkurenceschopnost v relaci k ostatním řetězcům a udržet maloobchodní ceny na stabilní hladině. Obchodní řetězce sehrávají důležitou roli na konci potravinového řetězce, a to proto, že v rozhodující míře stanovují finální výši spotřebitelských cen. Český spotřebitel nakupuje potraviny ze zhruba 70 % v moderních velkoprodejnách.

Je potřeba zdůraznit, že velcí čeští zemědělci i dodavatelé potravin ztrácejí čím dál víc svoji konkurenceschopnost. Hlavním důvodem je struktura zemědělského i potravinářského sektoru, která je postavená na obřích a často vertikálně integrovaných koncernech ve spojení se špatně nastaveným systémem provozních dotací místo toho, aby byla podporována modernizace zemědělství a větší efektivita produkce potravin. Peníze daňových poplatníků tak směřují k zakonzervování tohoto stavu, přestože by tyto finance byly lépe využité, pokud by podpora směřovala k rodinným farmám a k výrobcům potravin, kteří by zvýšili pestrost nabídky a tím i pestrost a konkurenceschopnost trhu s potravinami. 

Tuzemští zákazníci přitom na pultech prodejen vyhledávají kvalitní české potraviny, o to víc z regionální produkce. Často jsou ochotni za kvalitní lokální potravinou i cestovat. Součástí pestré nabídky by tak mělo být i výrazné omezení byrokracie, která menší zemědělce odrazuje od ochoty prodávat své produkty například ze dvora nebo na trzích, případně dodávat do obchodů, které mají o lokální potraviny velký zájem. Celkově české zemědělství ztrácí konkurenceschopnost na mezinárodních trzích a český venkov ztrácí další ekonomické příležitosti. Klíčovým prvkem, který může zmíněné problémy pomoci řešit, je právě podpora lokálně a generačně ukotveným zemědělcům – tedy rodinným farmám.

Velmi důležitým prvkem, který by zvýšil konkurenceschopnost trhu, je také rozvoj zpracovatelských kapacit. Zpracovatelské kapacity mají strategický význam a ekonomicky zvyšují přidanou hodnotu. Právě přidaná hodnota je dlouhodobý problém české ekonomiky, a to především v zemědělství, kde velmi často vyvážíme primární komodity a dovážíme hotové výrobky ze zahraničí.

V posledních dvou letech se v Česku, obdobně jako v ostatních zemích EU, potýkáme s problémem výrazného růstu cen potravin s poznámkou, že co do míry zdražování spadáme mezi země se zřetelně větší dynamikou růstu. V této souvislosti jsou některými představiteli agrární sféry vyslovovány více či méně razantní představy o tom, jaké jsou základní příčiny daných negativních tendencí, kdo jsou především jejich nositelé a vyslovovány jsou velmi odlišné názory, jak narůstající problémy řešit. Objevuje se také základní otázka, kdo je odpovědný za danou situaci. V Česku se v konkrétní podobě jedná o zodpovězení otázky, kdo nese hlavní odpovědnost za růst cen potravin, jmenovitě, zda jsou to obchodní řetězce, či zpracovatelé potravinářských surovin, anebo zemědělci.

Agrární sektor je odvětvím, které se obecně jen obtížně přizpůsobuje situaci na agrárních trzích, tedy aktuálnímu vývoji nabídky potravinářských surovin a potravin. Roli sehrává generační interval, respektive jeho délka, která se především týká chovu skotu, kde je produkční cyklus zřetelně nejdelší a ve finální části komplikuje situaci na trhu s mlékem, čili schopnost co nejrychleji reagovat na výkyvy trhu. Méně nepružná je situace v chovu prasat a v rozmezí několika měsíců se daný interval pohybuje v chovu drůbeže. Obdobná situace platí pro trvalé kultury, jmenovitě ovoce, ale také u chmele, kde se daný problém řeší systémem předprodejů. Nepružná nabídka agrární produkce do značné míry souvisí s řešením míry potravinové soběstačnosti, respektive potravinové bezpečnosti.

Okolnosti, které ovlivňují tvorbu cen v agrokomplexu, jsou spojeny s rozevíráním cenových nůžek v neprospěch zemědělství. To znamená, že rostou ceny vstupů rychleji než ceny finální produkce. Nelze však také opomenout důležitou okolnost, že daný negativní proces v evropském hospodářském prostoru se nevyhnul žádné z členských zemí Unie. Rovněž však platí, že rostoucí disproporce mezi cenami vstupů a cenami finálních produktů v tuzemském zemědělství nevedla k poklesu „důchodu ze zemědělské činnosti“ do červených čísel (a to za celé období od vstupu ČR do EU), naopak, v posledních letech dynamicky narůstal a konkrétně za rok 2022 dospěl k 27,7 mld. Kč.

Další faktor, který významně ovlivňuje cenotvorbu v agrární sféře, je dán stupněm zpracování potravinářské suroviny na produkty s vyšší přidanou hodnotou. Obecně platí, že čím vyšší je stupeň zpracování příslušné suroviny, tím větší je možnost očekávat efekt v rámci cenotvorby pro zpracovatele. U produktů s vyšším stupněm zpracování klesá podíl výchozí suroviny na ceně, což také znamená, že prvovýrobce obvykle nemůže zásadně zvýšit své postavení na agrárním trhu, zejména pokud nestojí v pozici významného obchodního partnera nebo pokud není členem odbytové organizace s vysokým podílem na trhu.

Cenotvornou pozici největších řetězců je možno do jisté míry zeslabit při cenových jednáních mezi dodavateli a odběrateli, pokud se producentům podaří společně domluvit například právě v rámci odbytových družstev. Jedná se o jednu z relevantních možností, k níž musí český trh postupně dozrát. „Odbytovky“ by měly fungovat především tím, že budou vytvářet přidanou hodnotu. Budou nabízet například zpracování, balení nebo jiné způsoby prodeje, a nebudou se zaměřovat na pouhé soustředění většího množství komodit, jako tomu bývá u družstevních seskupení. Producenti se prozatím většinou nedokázali dobrovolně dohodnout na vzniku obdobných organizací, které dlouhodobě a úspěšně fungují v řadě členských zemí a jejich představitelé jsou sebevědomějšími obchodními partnery v jednáních s řetězci. Nabízí se menším i středně velkým podnikům možnost těchto příležitostí využít a v rámci rodinných forem hospodaření se domluvit na vzniku odbytové organizace.

Členství v EU je spojeno s řadou povinností souvisejících s prosazováním principů SZP. Pokud by se vytyčování cenové úrovně potravinářských komodit odvíjelo od cenové úrovně producentů, nemohlo by to znamenat nic jiného než růst spotřebitelských cen v neprospěch daňových poplatníků. Jednoznačně v tržním prostředí v celém vyspělém světě platí, že ceny potravin vymezují obchodní řetězce v prostředí ostré mezinárodní konkurence – princip, který platí pro všechny účastníky na trhu, ať se jedná o producenty, zpracovatele nebo obchodní řetězce. Poznatek, že 90 % domácího maloobchodního obratu potravin ovládá v ČR osm zahraničních subjektů, obdobně jako ve většině vyspělých zemí západní Evropy, kde je jejich počet rovněž omezen, je výsledkem ostré konkurence mezi řetězci.

Zároveň má smysl připomenout, že hospodářské výsledky největších potravinářských výrobců v ČR vykázaly za rok 2022 enormní zisky, a to i přes krizi, která byla vyvolána válkou na Ukrajině. Podniky spadající do sféry vlivu bývalého premiéra Andreje Babiše vykázaly následující zisky: „Vodňanská drůbež“ cca 241 mil. Kč (dotace 20 mil. Kč), „Olma“ cca 216 mil. Kč (dotace 49 mil. Kč) a „Drůbežářský podnik Klatovy“ zhruba 144 mil. Kč (dotace cca 23 mil. Kč). Je zřejmé, že tyto hodnoty zpochybňují argumentaci největších zpracovatelských a zemědělských podniků směřující ke snaze udržet stávající objem státních podpor směřujících do agrárně potravinářského komplexu.

Nelze také opomenout, že v předlistopadovém období se zpracovatelské podniky netěšily velké oblibě, a to proto, že zásadní pozornosti a podpory se dostávalo tzv. „těžkému“ průmyslu. Naopak tomu bylo v hospodářsky vyspělých zemích Evropy, které po II. světové válce věnovaly potravinářskému průmyslu mimořádnou pozornost se strategickým cílem co nejrychleji a nejúčinněji čelit nedostatku potravin, který tehdy hrozil obyvatelstvu. Masívní investice s podporou z USA směřovaly do výstavby zpracovatelských kapacit s možností využití moderních technologických postupů a přispěly k tomu, že finální produkty s vyšší přidanou hodnotou našly rychlé uplatnění ve vyhladovělé Evropě. Daná tendence vedla postupně ke zvýšeným dovozům finálních potravinářských komodit do ČR zejména ze sousedních členských zemí a omezovala možnosti uplatnit českou produkci na společném trhu s potravinami, což u řady komodit platí dodnes.

Závěrem je tedy možné shrnout, že sedláci rozhodně nejsou ti, které by mělo smysl vinit z cen potravin. Situace je spíše opačná: právě díky producentům z malých a středních hospodářství je možné odpovídat na oligopolizaci trhu s potravinami a vytvářet alternativní cesty, jak zákazníkům potraviny nabízet. Sedláci nejsou problémem, ale mohou být řešením – k tomu je zapotřebí podporovat rodinné farmy, a to nejenom z pozic spotřebitelů. Nutná je především státní posila malých a inspirativních podniků.

Hlavní kancelář ASZ ČR ve spolupráci s odbornými poradci