Vážený pane předsedo Senátu Parlamentu ČR, vážení páni poslanci a senátoři, vážení zástupci ministerstev životního prostředí a zemědělství a dalších státních institucí, milí kolegové sedláci, vážení ochránci přírody, vážení hosté,

velice mne těší a děkuji vám všem, že jste si nenechali ujít ani letos tuto, na tuzemské poměry stále trochu netradiční, akci věnovanou české zemědělské krajině, o které není pochyb, že zvýšenou pozornost opravdu potřebuje. Dnešní již 6. vyhlášení výsledků našeho programu považuji za smysluplnou příležitost, aby se významné osobnosti, které z nejrůznějších úrovní ovlivňují nebo se alespoň dotýkají témat zemědělské půdy, české krajiny a stavu životního prostředí, mohly také setkat s konkrétní prací reálných sedláků, kteří s těmito tématy spojují i svá živobytí. Je to šance k prolnutí odborných znalostí a ověřených zkušeností a kdo je tu vnímavý a otevřený, může být pro něj dnešek i dalším střípkem k pochopení skutečných motivací sedláků v jejich každodenní péči o bezprostřední okolí. Program dnešní Pestré krajiny je nabitý co do témat i hostů a mám radost, že si získává i celou řadu zájemců z nejširší veřejnosti, kterým stojí za to vyjádřit se na její podporu. Takový vklad nefalšovaného zájmu, odbornosti, invence a podpory není k zahození a věřím, že s tímto bonusem budeme také dnes dobře pracovat.

A protože stav české krajiny je přímým odrazem stavu českého zemědělství, považuji dnešek také za dobrou příležitost k tomu, abychom se tu v klidu pokusili pobavit o hlavních zemědělských problémech trochu jinak, než jak je dlouhá léta zvykem. Dovolte mi v tomto duchu ladit i své dnešní vystoupení a přidat také několik jasných návrhů k řešení. Aktivně sleduji polistopadovou zemědělskou politiku po celou její dobu a bez obalu mohu říci: bylo ve výsledku úplně jedno, jestli ji dělaly levicové, nebo občas i pravicové vlády. A to jednoduše proto, že nejvýznamnějším znakem domácí zemědělské strategie bylo a je, že vytrvale odmítá řešit příčiny stále více se projevujících symptomů svých potíží. S oblibou se tu již traduje, že naše situace je přece jiná a že to, co funguje všude jinde na světě, už nemůže fungovat u nás. Sice nevíme přesně proč, ale nejspíš to bude pravda. Přesně tento přístup nám umožnil, abychom se stali mistry v hašení aktuálních problémů, a také jsme vždy důsledně a logicky ponejvíce zachraňovali nikoli celý sektor, ale pouze jakési produkční podniky a čím byly větší, tím byly lepší. Ony aktuální problémy měly ve svých dobách svá různá pojmenování, modus operandi se ale nikdy nezměnil. Podle okolností se vždy zdůvodnily a hlavně přilily další a další peníze nejlépe do vybraných skupin prý nejdůležitějších podniků. Jen tak náš naleštěný agrárně-průmyslový vehikl, pořád pevně přimontovaný na socialistickém podvozku a se všemi výhodami, který nám mají ostatní země závidět, mohl jet dál. A tak ho tu máme, v celé své kráse, i dnes. A notabene se vším, co způsobuje v krajině, na vesnici či navzdory vzývané silné produkci také v propadající se potravinové soběstačnosti. Je to dobře vidět také na cenách potravin, na celkové konkurenceschopnosti nebo na saldu zemědělského zahraničního obchodu. Takže, vážení, hlavně na nic podstatného z minulosti nesahat! Kdybychom totiž na něco opravdu sáhli, mohli bychom dopadnout jako v Polsku, Rakousku, Itálii, Německu, Francii, či jinde v Evropě. Tam všude totiž velmi živoří sedláci na svých rodinných farmách a z posledních sil nás zaplavují v regálech zbožím s vysokou přidanou hodnotou. Český všeználek se tomu ale nediví – podle našich měřítek tam přece žijí dávno ztracení malí sedláci, které my nepotřebujeme, soudě aspoň podle toho, kolik jsme pro tyto rodinné farmy dosud udělali. Jsme prostě jiní, proto ani nemusíme sledovat, komu dotační peníze od daňových poplatníků skutečně jdou. Nemusíme ani dávat strop naší dotační politice – lépe si pak totiž kupují zemědělské podniky ti, co mají obchod s firmami jako svůj koníček. Co se ale už chystá hned, aby náhodou nebylo další mrzení s transparenty pod okny Strakovky nebo aby nebyla další schůze zaměstnanců velkých podniků v Lucerně, je úprava redistributivní platby, a to již pár dní po její historicky první výplatě. Považte, co všechno by se asi mohlo stát, kdyby si malý vlastník půdy vzal svůj díl z družstva zpět a chtěl začít hospodařit? To by se nám ten vehikl mohl třeba zastavit. Dámy a pánové, kdyby to všechno nebylo k smíchu, bylo by to rozhodně k pláči.

Hodně se nyní mluví o nové zemědělské koncepci. Dosavadní okolnosti i naše bohaté zkušenosti však napovídají, že to dopadne zase jako vždycky. Také proto jsem na „tříkrálové“ konferenci v Senátu řekl, že podle našeho názoru taková věc není na pořadu dne. Jakmile totiž začneme upravovat koncepci zase jen na současných tématech, vracíme se do minulosti. Zdá se však, že ministerští jsou již rozhodnutí. V takovém případě mám do nové koncepce tři zásadní věci. Za prvé: generační a lokální model zemědělství jako určující téma, za druhé: zdravá půda a zdravé životní prostředí docílené nikoli dirigováním, ale svobodným rozhodováním a každodenní prací místního sedláka, a za třetí: pestré zemědělství jakožto odolný hospodářský systém pomáhající státu a jako udržitelný zdroj potravin pro jeho obyvatele.

Co tedy konkrétně navrhujeme? Zemědělská politika musí na prvním místě zabezpečit takové podmínky, aby do sektoru mohli vždy vstupovat noví zemědělci. To je jediná cesta, jak v generačním výhledu udržet sektor do budoucna a v domácích rukou. V tomto kontextu požadujeme, aby stát například zajistil program na možnost získání státní půdy novými, zejména mladými zemědělci, kteří dnes nemají šanci se dostat k tomuto základnímu prostředku. Pokud tady někdo zase mluví o potřebě zavádění povinných předkupních práv, pak jedině v tomto případě to má své opodstatnění, jinak to nechme na smluvní volnosti stran. Pokud by se naopak povinně zavedlo pro stávající zemědělské pachtýře, situace s půdou by se ještě více zabarikádovala. To je náš požadavek, ze kterého neslevíme. Stejně tak neslevíme z tlaku na prosazení důstojnějších podmínek pro život a podnikání rodinných farem. Požadujeme jejich legislativní ukotvení, které s paletou navrhovaných konkrétních opatření nabídne jednodušší prostředí pro jejich fungování, aniž by došlo k jakékoli diskriminaci jiných subjektů a k jakémukoli ohrožení půdy, chovaných zvířat či spotřebitelů.

Pokud jde o životní prostředí, požadujeme větší důvěru v počínání místního zemědělce, který dobře ví, co je na jeho poli potřeba udělat a to jednoduše proto, že ho kdysi dostal i s radou od svého táty a který ho už dnes chystá pro svého syna. Kulturní zemědělskou krajinu nejlépe ochráníme, když jí dodáme co nejvíce lokálních zemědělců, jakkoli malých, kteří svými přirozeně pestrými postupy zajistí potřebnou životaschopnost a vyváženost. V programu dnešní konference máme ambici řešit problém krajinných prvků, které po nás stát sice pořád chce, ale sám nemá jasno, jestli by nás v tom spíš podpořil nebo spíš zdanil a jaké podmínky by nám nalinkoval a bohužel dokonce ani neví, jak by tyto prvky dál evidoval. A jak by také mohl jasno mít, když po 30 letech nemá ani polovina katastrů provedeny pozemkové úpravy a mnozí vlastníci stále nemají cestu na své pozemky. Bez narovnání a respektování vlastnických vztahů ve skutečnosti nemůže fungovat nic. To je náš další jasný požadavek.

V oblasti dotací požadujeme zastropování všech přímých dotací a jejich nové nasměrování, už proto, že to bylo koalicí na základě jasných argumentů slíbeno také proto, že rozpočtové možnosti ani nedávají jinou cestu. Je třeba také snížit stropy u investičních dotací, aby se ušetřené prostředky mohly použít na modernizaci co největšího počtu zemědělců a ne jen na okruh stále stejných subjektů. Národní dotace musí odpovídat národním zájmům a ne vylobbovaným požadavkům z několika segmentů či dokonce několika vybraných podniků. Je třeba pomoci rozšířit a posílit konkurenční prostředí a ne konzervovat to současné.

A proč to všechno? Čeho se vlastně máme jinak bát? Demonstrantů na náměstích, vlivných lobbistů ani prohraných voleb jistě ne. Mějme však respekt z nedozírných následků klimatických změn, mějme na paměti rostoucí válečné napětí nedaleko od našich hranic a připravme stabilní podnikatelské i životní prostředí, abychom zvládli i nejhorší.

Připomenu nedávno řečený příklad z Polska – malé farmy, rodinné podniky, zastropované dotace do 300 hektarů a do 150 dobytčích jednotek. Značka: funguje to. A u nás? Systém postsocialistických družstev a akciových společností s nevypořádanou minulostí a nepřizpůsobením svých podniků ekonomickému i společenskému vývoji. Skanzen, který dožil se svými promotéry a který nenachází své přirozené pokračovatele. Osobně zde vidím jen dvě cesty – buď se takové podniky opět napojí na své lokality a původní vlastníky anebo budou za pomoci neomezených dotací dál požírány velkými hráči, až se z nich stanou zemědělci na dálku. Moje otázka zní: který z těchto zemědělců udělá nejlépe a nejlevněji něco pro krajinu?

Je evidentní, že předchozí zemědělská politika byla nezdravá a mylná, protože jinak nedává smysl, proč jsou údajně nejperspektivnější podniky, kterým se navíc vždy nejvíce pomáhalo, dnes údajně v největším ohrožení. Je třeba jasně pojmenovat, že většinu těchto omylů přinesla politika, kterou prosazovaly známé zemědělské organizace, které jsou i dnes nejvíce slyšet s dalšími požadavky a mají na všechno opět svá řešení - jako třeba z minulého týdne, že podniky typu Agrofert jsou prý malé a potřebujeme je ještě větší. Ano, to je ta nejlepší příležitost si uvědomit, že prostě nejde vyhovět dvěma protilehlým postojům a že je třeba si vybrat jeden směr.

Dámy a pánové, začal jsem dnes poděkováním a tím také i skončím. Děkuji naší hlavní kanceláři za veškerou organizaci, děkuji hodnotitelské komisi za její erudici a nezištnou činnost již šestým rokem, poděkování patří samozřejmě i České zemědělské univerzitě. S pokorou si uvědomuji, že to není automatické. Velké poděkování patří také našemu partnerovi – České spořitelně. Děkuji také všem přihlášeným farmám za odvahu a současně již nyní gratuluji úspěšným účastníkům v letošním programu. Program Pestrá krajina je ale také jednou z příležitostí pro každého nás něco na svém hospodaření změnit a zlepšit. Pojďme to udělat. Děkuji vám za pozornost.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR