Ukazuje se totiž, že nechuť vůči soukromým zemědělcům, kterou se netajili představitelé minulých vlád, měla opodstatnění, tedy pro ně. Dnes je už čím dál zřejmější, že sedláci, kteří přímo nabízejí své výrobky, jsou pro holdingové či koncernové produkty vážnou konkurencí. A to přesto, že procenta takto prodaných produktů jsou stále nízká, tedy ve srovnání s celkovým objemem zboží na trhu. Co tedy tak vadí? Nejspíš to, že lidé nakupující jídlo přestávají být prostými spotřebiteli, kteří ochotně kupují, co jim velkoproducenti milostivě předhodí, a stávají se skutečnými zákazníky. Ti si totiž vybírají!

Ještě před několika lety mi sedláci, kteří už tehdy prodávali mléčné či masné výrobky ze dvora, v rozhovorech říkali, že k nim místní nezabrousí, že úspěch mají především u přespolních a lidí z měst. Dnes se situace mění, už k nim nacházejí cestu i místní. Přibylo totiž lidí, a zejména mladých, kteří už ochutnali a poznali kvalitní výrobky „ze dvora“, a tak už moc nestojí o jogurty nastavované škrobem či různými gumami, ani o maso podivně plné vody (že by namáčené?), které je spíš potrhané než odborně rozbourané. A tak by se dalo pokračovat.

Ve světle těchto zkušeností pak ještě trapněji vyznívá poněkud nejapné vyjádření některých velkovýrobců, že podnikání těch malých lze zařadit do šedé ekonomiky. Pro ně je totiž jen jedna správná ekonomika, ta jejich. A ta rozhodně nestojí o konkurenty, kteří by je mohli ohrožovat tím, že vyrábějí lepší věci, kvalitnější, popřípadě je vyrábějí a prodávají dokonce levněji. A na ty je třeba si přece posvítit.

Jenže co si radši posvítit na velkopodnikatele, kteří tvrdí, že bez dotací od státu nevydělají, nebo tedy že vydělají, ale méně než čekali, tedy pokud řádně nezdraží.  Dovede si někdo představit, že by takové nehorázné argumenty použil sedlák XY z vesnice N?

Josef Duben