Redistributivní platba, tedy platba na první hektary pro podporu životaschopnosti malých a středně velkých zemědělských podniků, byla v Česku zaváděna celkem napínavým způsobem. Vše souviselo mimo jiné i s ohromnou snahou České republiky vedené Babišovou vládou prosadit taková pravidla, které umožní vyhnout se v Česku především za každou cenu jakémukoliv zastropování přímých plateb pro ty supervelké zemědělské podniky a agroholdingy. Ministerstvo zemědělství ČR proto pod vedením bývalého prezidenta Agrární komory Miroslava Tomana dlouhodobě a intenzivně vyjednávalo v EU o možnosti nahradit povinnost zastropování dotací například právě i variantou povinného navýšení redistributivní platby až na 30 %, a to s tím předpokladem, že následně ale nebude povinné vůbec žádné zastropování přímých plateb.
Únikovou cestou z povinného zastropování přímých plateb pak měla být také další připravovaná možnost. Ta spočívala v tom, že budou před samotným případným zastropováním plateb odečteny z přijatých přímých plateb nejprve vynaložené náklady na mzdy pracovníků v zemědělském podniku (včetně nákladů na jejich sociální odvody). To by v konečném dopadu ve skutečnosti ale celou povinnost zastropování plateb vyrušilo, neboli anulovalo. Agrární komora a Zemědělský svaz dlouhodobě prosazovaly tuto variantu s 30 % redistribucí a podmíněným zrušením zastropování přímých plateb. Tato varianta je totiž za daných podmínek především nejvýhodnější pro ty úplně největší zemědělské podniky.
Je potřeba zdůraznit, že i vyplácení redistributivní platby na prvních 150 hektarů pro všechny zemědělce bylo původně návrhem Agrární komory a Zemědělské svazu. K němu se ASZ ČR připojila. Učinila to tak hlavně proto, že se jedná o spravedlivější krok i pro ty, kteří mají 151 a více hektarů. Dalším důvodem bylo i to, že Česko nechtělo zastropovat ani žádné ostatní dotace, které dostávají zemědělci i z jiných než přímých plateb. To znamená, že se nepočítalo se zastropováním dotací například na welfare (dobré životní podmínky zvířat), ANC oblasti (přírodně znevýhodněné oblasti), chov skotu a jiné citlivé komodity v podobném stylu, jak tato opatření fungují již dlouhodobě v ostatních státech EU, výrazně například v sousedním Polsku, Německu, Rakousku.
Samotná výše redistributivní platby byla také průběžně téměř dva roky zvažována. Mezi důležitými otázkami bylo, jaký bude její konečný rozsah, zda bude stanovena minimální povinná redistribuce a v jaké výši, tedy zda minimálně 10 %, nebo 30 %. Po dlouhou dobu – prakticky až do října roku 2021 – směřovaly projednávané návrhy nových pravidel SZP k variantě povinné minimální redistribuce 10 %, ale se současným povinným zastropováním přímých plateb ve výši 100 000 EUR na jeden celý majetkově propojený zemědělský podnik. Zároveň šlo také o povinnou předchozí postupnou degresivitu (snižování) těchto plateb již od 60 000 EUR na podnik.
Dopady redistributivní platby (především na malé a středně velké podniky) byly dlouhodobě projednávány i se všemi nevládními organizacemi. Dělo se tak v období přípravy Strategického plánu, a to především od počátku roku 2021. Není tedy pravdou, že se redistributivní platba úplně a náhle změnila. Pravdou není ani to, že nebyly důkladně známy a spočítány (především ÚZEI) skutečné ekonomické dopady dotací na jednotlivé velikostní kategorie zemědělských podniků. Odborné dopadové studie ÚZEI ve vztahu ke Strategickému plánu – včetně dopadů různých variant redistribuční platby – jsou totiž všeobecně dlouhodobě známy. Braly v potaz a počítaly s různými možnými (a postupně se vyvíjejícími) variantami. Nejobsáhleji se k tématu vyjadřovaly například dopadové studie ÚZEI na jednání k nastavení Strategického plánu ze dne 29. listopadu 2021, na kterém již bylo i novou vládou definitivně potvrzeno kofinancování II. pilíře Strategického plánu rozvoje venkova ve výši 65 %.
Co tyto odborné texty dokládají? Z dopadových studií ÚZEI jednoznačně vyplynulo, že konkrétně varianta s nastavením redistribuce ve výši 30 % je tou možností, která dorovná skutečné ekonomické znevýhodnění malých zemědělských podniků v poměru ke středním, velkým a velmi velkým zemědělským podnikům. Navíc tyto studie i dokládají, že tato výše redistribuce nejvíce podpoří současně i podniky s produkcí převážné většiny citlivých komodit, jako je například ovoce, zelenina, skot, ovce, kozy, smíšená produkce.
Podstatné také v těchto odborných textech je, že nelze odděleně hodnotit dopady pouze redistributivní platby na jednotlivé kategorie zemědělských podniků. Účelem samotné redistributivní platby je totiž právě vyrovnávat nižší životaschopnosti nejmenších zemědělských podniků vůči těm středním a velkým, a rovněž ve vztahu k výši čerpaných dotací. Ti velcí a největší zpravidla těží nejenom z výhod své ekonomické velikosti, ale v Česku navíc, v absolutním nesouladu s drtivou většinou ostatních států EU, dostávají dokonce i vyšší provozní dotace na 1 hektar zemědělské půdy a také na AWU, tedy na jednu přepočtenou pracovní sílu. Tyto větší podniky pak čerpají v průměru až o 20 % vyšší dotace než například mikro a malé zemědělské podniky.
Česko jako prakticky jediná země v celé EU neuplatňuje vůbec žádné zastropování v ostatních provozních dotačních titulech tak, jak to mají s různou výší zavedeny ostatní státy v EU. Například Polsko nevyplácí vůbec žádnou redistributivní platbu podnikům větším než 300 ha, Česko ji vyplácí úplně všem podnikům. Dotace na citlivé komodity vyplácí Polsko pouze na prvních 20 kusů dojnic, a nikoliv na všechny dojnice jako v Česku. Dotace na welfare zvířat vyplácí opět pouze na prvních 150 VDJ, a nikoliv jako Česko na všechny VDJ, dotace na bílkovinné plodiny vyplácí pouze do 75 ha, a nikoliv na všechny hektary jako Česko. Toto vše zcela jednoznačně zvýhodňuje v Česku největší zemědělské podniky.
Rozhodující investiční dotace na modernizaci zemědělských podniků směřují v Česku také v největším objemu k velkým zemědělským podnikům. Je to především díky vysokému limitu dotací – až 30 mil. Kč na jeden projekt (navíc s tím, že i některé největší a megalomanské projekty jsou prakticky zcela bez nastavení pětiletého omezení pro majetkově propojené podniky). Intenzivní směrování dotací k největším podnikům v Česku je také podporováno i díky nastavení preferenčních kritérií jednotlivých programů tak, aby byly výhodné především pro ty větší a největší podniky – jedná se například o body za projekt na brownfield, za výši sociálních odvodů, dodávky potravinové bance, navýšení počtu zaměstnanců, vlastnictví fotovoltaiky nebo obnovitelných zdrojů energie, nízké preferenční bodové zvýhodnění pro mikro, malé a střední podniky. V neposlední řadě je zapotřebí zmínit, že byly v této věci zrušeny dokonce i pětileté stropy dotací u chovu prasat a drůbeže, což je opatření, které se opět týká především velkých a největších podniků. To vše dohromady znamená, že zbývá méně peněz na dotace investic právě pro středně velké podniky, tj. pro ty, pro které jsou tyto dotace určeny co do objemu především.
Nesmí se samozřejmě zapomínat na to, že středně velké podniky jsou také i zásadní součástí českého zemědělství. Jejich podporou by ale neměla být iluzorní představa o přenastavování redistributivní platby. Společná zemědělská politika by měla být nastavena tak, aby nebyly objemné finance převáděny především velmi velkým podnikům a také, aby středně velké podniky nezískávaly podporu na úkor malých hospodářství. Zmíněné zastropování dotací tohoto může dosáhnout, protože přesune dotace od nevětších zemědělských podniků, které dotace nepotřebují, k těm středně velkým. Funkční budoucnost středně velkých podniků nejlépe zajistí zastropování dotací, tedy – jinými slovy řečeno – následování efektivních modelů, které se osvědčily v okolních evropských státech.
Mgr. Lukáš Senft, mediální oddělení ASZ ČR
