Uprostřed malebné obce Kladoruby, kousek od kapličky žije a hospodaří široká rodina Širůčkova. Kladoruby jsou nyní společně s dalšími dvanácti obcemi součástí města Letovice, ležícího asi tak 40 km severně od Brna, v okrese Blansko. Je to velmi malebná krajina, kde se střídají kusy lesa, kopce s pastvinami a občas rovinky s poli. „Náš rod zde žil a hospodařil zhruba od roku 1600, a právě v tomto domě,“ vítá nás Jiří Širůček.
A kdy jste začal sedlačit vy?
Začal jsem s tátou, po dědovi, hned po roce 1992. Byla to taková situace, můj táta byl z pěti sourozenců, ale děda si přál, aby hospodářství, které restituoval, přešlo jen na jednoho hospodáře, a rozhodl se tehdy pro mého tátu, který hospodářství rovnou nechal napsat na mě, i když mi v té době bylo jen patnáct. Všechny sourozence vyplatil, aby nepanovala v rodě žádná hořkost. Povedlo se mu to díky slušné sbírce starožitností, které schraňoval již jeho otec. Na nás s tátou vyšlo také pár korun, za které jsme koupili první traktor s vlečkou.
Nejdřív nám vrátili 23 hektarů, celkem bez problémů, protože smlouvu o darování státu děda uzavřel v tísni, jinak totiž prý nemohl odejít do důchodu. Dříve takováto výměra stačila k zabezpečení celé rodiny, dnes to vidím tak, že kdo nemá kolem stovky hektarů, nemá moc šanci se uživit. Samozřejmě také záleží na skladbě plodin a způsobu hospodaření. My jsme posléze získali další pozemky. No a nyní hospodaříme na 120 hektarech a fungujeme dobře. I proto, že všechny pozemky máme do půl kilometru od domu. Když mi někdo nabídne ke koupi pozemek ve vedlejší vesnici, dohodím to kolegům, pro mě to je daleko. Hospodaříme sami, zaměstnance nemáme. Takhle to je pro nás ideální stav.
Když jsme s tátou začínali, říkal: „Víš, zemědělství se dá naučit, když jsi v tom, ale je potřeba něco navíc, bylo by dobře, abys šel na strojařinu. Hospodařit bez strojů nejde, a je třeba jim rozumět i si sám umět poradit a mašinu spravit. O tom už je potřeba něco vědět.“
Myslím, že to platí stále, že zemědělské vzdělání mají děti ze statku prakticky zažité již z domova, ale že potřebují něco navíc, aby byly úspěšnými hospodáři, musí rozumět ekonomice, podnikání. Samozřejmě vysokoškolské vzdělání v oboru je dobré, dá větší rozhled, vědomosti, třeba o nových trendech, jako je například precizní zemědělství. Tyto věci čerpám například od bratra, je o čtrnáct let mladší, a nyní získával půl roku zkušenosti v USA. Už na to máme pořízené některé stroje. Vidím to i jako něco, co upoutá mladou generaci, takového kluka nenadchne nějaká stará technika, ale nový stroj s GPS, který čte pozemek a podle toho i třeba řídí hustotu výsevu. Například pro syna Jirku je to atraktivní. Navíc to umožňuje víc brát v úvahu vlastnosti půdy, její schopnost jímat vodu, a to je dnes velmi aktuální téma.
U nás je situace o dost jiná, než dejme tomu na rovině na Hané, máme totiž na jednom kopcovitém půdním bloku několik typů půdy, na každém je jiná vlhkost, jinak porost vzchází a odnožuje, a podle toho je potřeba počítat na některých sušších místech s vyšší dávkou osiva, aby se půda zakryla a nevysychala. A tak dále. V dobrých podmínkách obilí dobře odnožuje a osiva může být méně.
Když jsme přicházeli a míjeli dobytek pod střechou, konstatoval jste, že rostlinná výroba je pěkná, to ano, ale že podle vás zvířata k hospodářství patří…
Myslím si to, ale ne každý pro to má podmínky jako my. Krávy bez tržní produkce mléka paseme od jara do podzimu, nyní jsou již v zimním ustájení, jak jsme viděli. Míváme jich do 40 kusů. Začínali jsme s mlékem, ale po problémech s prodejem jsme skončili. A vidím, že jsme se rozhodli dobře. Mám představu, jak a kam dále směřovat, kam se posunovat, ale chce to čas. Děcka jsou ještě malá a zaměstnance na stálo nechceme. Vidím to u kolegů se 300 hektary, jak přijmou zaměstnance, dostávají se do potíží. Tak zatím plánujeme a připravujeme se. Již stavíme bourárnu se sociálním zázemím a chladírnu na prodej masa ze dvora, už to máme stavebně skoro hotové.
Ještě musím zmínit, jak se nám podařilo obohatit krmnou dávku pro zvířata, skot i prasata. Dvakrát týdně odebíráme neprodanou zeleninu a ovoce z Kauflandu. Je toho ale tolik, že se o to dělíme s kolegou.
Jak si stojí regionální asociace Blansko? Jste předsedou už hezkých pár let, jak to začalo?
Máme poměrně mladou členskou základnu, začali jsme se rozvíjet docela slibně, ale asi jako leckde jinde nás zbrzdil covid. Hlavně pokud šlo o setkávání a pořádání odborných, ale i společenských akcí. K tomu začátku vám musím říct trochu kuriózní příběh. Začalo to tím, že předseda naší asociace tragicky zahynul. Členství v asociaci jsem tehdy čerstvě převzal po svém tátovi. A když po smrti předsedy bylo potřeba zvolit nového, všichni tehdejší členové už byli starší pánové a ti tvrdili, že je třeba do čela někdo mladý, podnikavý, a zvolili mě. Byl jsem tak překvapený, že jsem se ani nevzmohl na odpor.
Po čase jsem začal oslovovat mladé hospodáře v okolí, jezdit na akce pořádané celostátní Asociací, a tak jsme získávali lepší přehled o možnostech, ale i motivaci. Došlo u nás k omlazení. Ale situace je u nás taková, že jsme tu samá menší hospodářství, v podstatě bez zaměstnanců, takže utrhnout čas na setkávání bývá dost obtížné. I na to navštěvovat spolu s dalšími členy ASZ jiné farmy a získávat inspiraci.
Nicméně vidím, že naše konání má smysl, a doufám a těším se, že následující generace se posune zase o kus dál. Daří se nám aspoň jednou za rok se setkávat s rodinami kolegů, někteří z nás jsme věřící, takže se scházíme o nedělích u společného oběda. V rodinách vidím základ. Vnímám, že členové oceňují výhody členství, školení, informace, ale jinak jsou spíš členy pasívními. Jsem ale optimista, vždy po společném setkání přiživím naději.
Při pohledu na fungující rodiny to lze pochopit. Je vidět pokračovatele…
U nás ano, nás je osm, Jirkovi je 12, Marietce 10, Karolínce 8, Terezce 5, Václavovi 3 a Arnoštovi rok a půl. Manželka Marie Dominika je ze šesti dětí, tak to pro ni není nic neznámého. Jsme spokojeni.
Vidím, že se manželka usmívá, je tomu tak?
Ano, jsem spokojená, nyní již vidím, že děti odrůstají, pomohou shrabat listí, posbírat ořechy, pokrmit, a to nemluvím o Jirkovi, který dovede jezdit se vším, co má kola.
Opravdu? A s čím jezdíš, Jirko?
Se vším. (zde musím dodat, že se Jirka skromně hrdě usmívá)
Ano, to se hodí a neztratí. Potvrzuje to, co říkáte, že mladí jsou v zemědělství vyučeni už z domova.
Je to tak, však já jsem také začínal brzo. A teď třeba vidím, jak si takový chlapec dokáže ledabyle poradit s kombajnem s patnácti tlačítky a joystickem. A to bylo už pro mého tátu, který nám také hodně pomáhá, ze začátku dost náročné.
Při pohledu na zdejší krajinu je zřejmé, jak člověka dokáže místo, kde se narodil, či žije, ovlivnit na celý život…
Asi to tak bude. Cítíme sounáležitost s obcí. Kladoruby žijí. Patří pod město Letovice spolu s dalšími dvanácti dědinami. Já jsem v místním „osadním“ výboru a snažíme se s ostatními obci prospívat. Dobře fungujeme.
Vím, že jste zde obnovili historický křížek na krásném místě, psalo se o tom v Selské revui před šesti roky…
Ano, ale to se nám podařilo tak jaksi mimochodem. Je na původním místě u historické cesty, která vedla ze Svojanova na Bouzov. Přispěla Nadace města Letovic i soukromí dárci. Upravili jsme také starou cestu, vyklučili křoví a vysázeli nové stromořadí. Podíváme se tam za chvíli. Každý člověk se čas od času potřebuje zklidnit, přijít na jiné myšlenky. Zde je pro to ideální místo. Pro ty, kdo se trochu unaví cestou kopečka, jsme sem instalovali lavičku.
---------------------------------
Je to lahůdka na závěr naší návštěvy. Od křížku se rozhlížíme po krajině a Jiří Širůček s manželkou a dětmi nám ukazují, kam sahají jejich pozemky a kde se pase dobytek. Nádherný výhled, tady snad mohou každého napadat jen optimistické myšlenky. A k tomu ještě paní Širůčková dodává, že se zde konávají májové pobožnosti, po nichž následuje posezení u nich na statku. Ocitli jsme se v trochu jiném světě, že?
Srdečně děkujeme!
Rozhovor vedl: Josef Duben