Problémů v zemědělství je celá řada, výčet by vydal na několik knih. Například výrazně rostoucí byrokracie spojená zejména, ale nejen, s ochranou životního prostředí, což mimo jiné zvyšuje náklady na evropskou produkci zemědělských surovin. V poslední době se navíc přidává hrozba levnější konkurence dovozů zemědělských komodit a potravin z území mimo Evropskou unii, již reálně existující v podobě Ukrajiny, a nově hrozící prostřednictvím dohody s Mercosur (sdružení volného obchodu, na kterém se podílí většina zemí Jižní Ameriky). Uvedené příklady jsou však jen vrcholky pomyslného Himálaje, jež znesnadňují zemědělské podnikání v Evropě, a nemalá část farmářů se poměrně oprávněně obává, že překonat je bude nad jejich síly. Proto mnozí vyrazili do ulic evropských měst a způsobili bolehlav politiků.
Co ale s tím? Jaká existují řešení?
Složitosti Evropské unie
Jedním z velkých problémů evropských zemědělců je dravá a méně regulovaná zahraniční konkurence. Farmáři a firmy mimo EU totiž nejenže nemusí dodržovat v Evropě platné regulace týkající se například používání pesticidů, ale ani nároky na podmínky chovů hospodářských zvířat a ve výsledku ani požadavky na šetrné technologie nebo kvalitu (složení) prodávaných potravin. Proto je zahraniční konkurence evropských farmářů levnější. A to se těžko změní. Problém navíc postupně narůstá, protože zemědělská produkce v druhdy rozvojových zemích roste a dál poroste, přičemž zdaleka již nejde jen o Čínu, ale také třeba o Indii a právě sdružení Mercosur. Například francouzští farmáři si sice svými protesty vymohli na prezidentu Macronovi odklad minimálně zemědělské části dohody s jihoamerickými státy, to však není dlouhodobým řešením. Tím je celková reforma evropské zemědělské politiky, a to zdaleka ne jen v oblasti nastavení dotací. To ale nebude nijak jednoduché.
Možné změny v pojetí zemědělské politiky EU už také avizovala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, fakticky jde ale o změny kosmetické, jako je odklad (mimochodem již druhý v pořadí) povinnosti ponechat část zemědělské půdy ladem, možný pokles počtu kontrol nebo, což je zásadnější, odklad redukce v zemědělství používaných pesticidů. Zásadně „přepřahat“ uprostřed současného rozpočtového období Evropské unie je samozřejmě velmi složité – alespoň některé změny ale udělat možné (a nutné) je, už proto, aby evropským farmářům alespoň trochu blikalo „světlo na konci tunelu“. Vůbec nejdůležitější je přitom pro ně snížit nákladovost zemědělské produkce, což je v praxi zejména omezení současné byrokracie, ale také třeba možnost komerčně využívat technologie, jež využívá celý svět a které zvyšují efektivitu podnikání.
Nejefektivnější cestou ke snižování byrokracie je dát farmářům v jejich rozhodování podstatně vyšší míru svobody, než je tomu dnes. To mimo jiné znamená výrazně snížit množství plošně uplatňovaných omezení, jež stejně nemohou postihnout jedinečnost konkrétních lokalit a individuálních přístupů, neboť ani klimatické poměry, kvalita půdy, dostupnost zdrojů vody nebo geografický profil místa zemědělského podnikání nejsou ani v rámci Evropské unie, ale ani třeba jen v rámci České republiky stejné. Je přitom zřejmé, že dodržování rozsáhlého spektra předpisů, zákonů a vyhlášek náklady zemědělců v EU zvyšuje, a jejich konkurenceschopnost oproti zemědělcům z jiných ekonomických teritorií tedy snižuje.
Pokud se pak týká technologií, tak symbolem „podnikatelské diskriminace“ evropských zemědělců je například nemožnost komerčně produkovat suroviny vyšlechtěné na principu editace genů (CRISPR), ačkoli taková produkce snižuje zatížení životního prostředí chemií (například rostliny jsou odolnější vůči škůdcům), zvyšuje hektarové výnosy a přírůstky hospodářských zvířat, zvyšuje nutriční hodnotu suroviny a v neposlední řadě zvyšuje produkce komodit na bázi CRISPR ukládání uhlíku v půdě. Evropa se ovšem v této oblasti řídí principem předběžné opatrnosti (stejně jako v některých environmentálních požadavcích), celý svět ale tuto technologii již běžně využívá. Ostatně, za rozvoj této technologie udělila Královská švédská akademie dvěma výzkumnicím v roce 2020 Nobelovu cenu v oboru chemie.
„Je naprosto spolehlivě prokázáno, že žádný gen z bakterie, rostliny nebo živočicha se po konzumaci nemůže dostat do genetické výbavy jejího konzumenta, tedy ani do následných produktů, jako je mléko, maso nebo vejce. V současné době dostupné metody genetických úprav plodin, jako je například CRISPR/Cas9, nabízejí možnost přesnější a účinnější manipulace s genetickou informací rostlin. Tím pak umožňují selektivní úpravy konkrétních genů s minimálními nežádoucími efekty na zbytek genetického materiálu rostliny. Celkově tak lze říci, že tyto pokročilé metody genetických úprav plodin mají pozitivní dopady nejen na zemědělskou produkci, ale i na udržitelnost,“ říká například česká genetička a mikrobioložka Martina Borčinová, která působí na pražské lékařské fakultě a v laboratoři Chromozoom.
Zásadní výzvou pro potřebné změny evropské zemědělské politiky je také cíleně snižovat závislost zemědělců na dotacích. Finanční podpora farmářů v EU bude totiž podle všeho v budoucnosti klesat, i v souvislosti s předpokládaným vstupem Ukrajiny. Jako člen Evropské unie by samozřejmě Ukrajina nárok na dotace měla, to ale v praxi znamená, že by se musela, i při stejném rozpočtu, snížit podpora ostatních zemí. Kromě toho se poněkud mění další priority Unie, například v oblasti zbrojení, případně přesunů některých výrob z rizikových zemí typu Čína zpět na evropské území. Na zemědělství tak podle všeho zbude méně peněz a na to by si měli farmáři v Evropě zvykat stejně jako na již zmíněnou zahraniční konkurenci. To se ostatně týká i jednoho z často zmiňovaných požadavků německých farmářů ohledně dotací na zelenou naftu (naftu spotřebovávanou v zemědělství). Ti sice nakonec také dosáhli odkladu omezení dotací, ani to ale nemusí být vítězství. Jak totiž už v roce 2017 uvedla ve svém oficiálním stanovisku OECD, „toto osvobození od daně je v rozporu s cíli udržitelnosti, odpojením poptávky po energii od signálů trhu, a tím povzbuzením nadměrného používání pohonných hmot“. Což je – pravda.
Otázky kolem Green Dealu
Symbolem udržitelnosti evropské zemědělské produkce je přitom nepochybně Green Deal – Zelená dohoda, výrazně zvyšující administrativní požadavky na zemědělské podnikání a mimo jiné ukládající povinnost neobdělávat některé pozemky nebo zvyšovat pohodu hospodářských zvířat, což v praxi může znamenat snížení jejich stavu. A tím další možné zvýšení cen v budoucnosti. Právě to vedlo již v roce 2022 k velkým protestům nizozemských chovatelů, což stálo místo tamního ministra zemědělství, ale také zapříčinilo vznik politické strany BBB (Hnutí zemědělců a občanů), které se jako subjekt vymezující se vůči EU dostalo při loňských volbách do tamního parlamentu.
Nutno ale konstatovat, že snaha EU o udržitelnější (k přírodě bližší) zemědělství je jako generální strategie zcela v pořádku, a zemědělci samotní s tím nic neudělají. Ostatně – lepší kvalita půdy, omezení rizik eroze prostřednictvím krajinných prvků, vyšší schopnost půdy zadržovat vodu, vyšší biodiverzita a vyšší počet opylovačů hospodářských plodin jsou také v jejich zájmu. Bez dostatečně mocné svrchní části půdy nedosáhnou potřebných hektarových výnosů, stejně tak s nižším počtem opylovačů, a bez vody v krajině zemědělsky podnikat prakticky ani nelze. Problém tedy není v samotném Green Dealu, ale především v regulacích a nových povinnostech a rostoucí intenzitě požadavků s touto strategií spojených. Mají-li zemědělci v Evropě bojovat za nějaký dosažitelný a logicky pochopitelný cíl, pak jsou to zejména metody, jimiž se udržitelných cílů má dosáhnout – ne cíle jako takové. Což lze svým způsobem, spolu s prosazením větších podnikatelských svobod, za reformu zemědělské politiky docela dobře označit.
Právě s udržitelnějším (konkrétně s takzvaným regenerativním) zemědělstvím jsou spojené nově se rodící možnosti financování zemědělství. Podstatou by měl být trh s takzvanými uhlíkovými povolenkami, které by mohl zemědělec získat, obchodovat s nimi nebo je využít ke spolufinancování svého podnikání, pokud prokáže nárůst ukládání uhlíku do jím obhospodařované zemědělské (a lesní) půdy. Podle některých statistik lze pomocí správných zemědělských postupů uložit ročně na hektar půdy až tři tuny uhlíku, přičemž cena pro zemědělce za jednu tunu se pohybuje nad částkou 30 eur a je pravděpodobné, že dále poroste. To by v praxi mohlo pro zemědělce znamenat roční příjem ve výši zhruba 100 eur na hektar, což je více, než činí v Česku aktuálně takzvaná základní platba na plochu (72 eur) a zhruba polovina veškerých dotací na plochu v sousedním Německu. Uhlíkové povolenky již nabízí několik společností i zemědělcům u nás a někteří tento typ příjmu už také v praxi využili. Nejde ale jen o zemědělské příjmy – podle Organizace pro výživu a zemědělství OSN (FAO) může obnova degradované zemědělské půdy celosvětově odstranit 51 gigatun oxidu uhličitého z atmosféry a zvýšit ročně o 17,6 megatuny produkci potravin. Tak či tak, alternativní financování zemědělství je jednou z výzev do budoucnosti, byť současný systém uhlíkových povolenek trpí mnoha neduhy, z nichž ten největší tkví především v metodice výpočtu a kontrol onoho ukládání uhlíku.
Problém dotací
Zásadní výzvou pro všechny zemědělce v Evropské unii je každopádně cíleně snižovat závislost na současném, rozbujelém systému dotací, který se, ať již s protesty, nebo bez nich, nekonečně dlouho neudrží. Receptem k tomu je přitom vytvářet přidanou hodnotu přímo na farmách zemědělců, což v praxi znamená zemědělskou surovinu zpracovat (tedy vyrobit z ní potravinu) a tu prodat konečným spotřebitelům. Ve vyspělých zemích Evropy to často takový problém není, v České republice je to ale problém fatální. Byrokracie spojená s výstavbou minimlékáren, minipekáren nebo minijatek je totiž u nás natolik složitá, že je spíše jednodušší si místo zpracovny zemědělské suroviny postavit rodinný dům. Ne že by malí, selští výrobci potravin u nás neexistovali – mohlo by jich ale být mnohem víc, čímž by se zvýšila mimo jiné pestrost nabídky regionálních potravin, na venkově by se vytvořila nová pracovní místa a místní lidé by měli prakticky on-line k dispozici alespoň některé čerstvé lokální produkty. Bohužel i ty, kteří „do toho v minulosti šli“, zatěžuje rostoucí byrokracie, a to navzdory digitalizaci zemědělství. Jak přitom vypadá digitalizace v praxi, se ostatně mohli zemědělci přesvědčit minulý rok, v rámci kontrol svého hospodaření prostřednictvím družicového systému AMS. Poté, co byl tento systém zaveden, vzrostl v Česku počet kontrol na dvojnásobek, v jiných zemích EU ale až na pětinásobek. Což je jeden z problémů, které (snad) hodlají aktuálně evropské orgány řešit.
Jak je to u nás
Nakonec ještě pár slov k situaci v našem zemědělství a možné podpoře protestů evropských farmářů v České republice. Obecně platí, že naši zemědělci jsou na tom v porovnání s konkurenty z EU z hlediska byrokracie bohužel ještě o něco hůře. Podle analýzy ministerstva průmyslu a obchodu z loňského roku většina povinností, jež musí hospodařící zemědělci v Česku plnit, patří do kategorie národní legislativy – 56 procent –, 38 procent povinností pak vyplývá z předpisů EU, které musí členské státy aplikovat do svých zákonů a vyhlášek, a pouhých šest procent je do tuzemských předpisů přímo přeneseno z legislativy EU. Tedy – ne všechno byrokratické zlo pochází z Bruselu. Vzniklo tady.
Oproti jiným zemím Evropské unie jsou ale na tom naši zemědělci lépe co do výše finančních podpor. Česko má ze všech zemí EU pátý nejvyšší podíl spolufinancování evropskými penězi (65 procent), více v regionu má jen Maďarsko (80 procent). V naší zemi jsou také, i po škrtech, jedny z nejvyšších národních dotací v EU (čtvrté nejvyšší), zemědělci v Česku také čerpají nejvyšší sazbu dotací na plochu (226 eur na hektar) ve středoevropském regionu (více mají jen zemědělci v Rakousku – 243 eur na hektar) a kromě toho jsou u nás jedny z nejnižších nájmů zemědělské půdy. Nižší nájemné se platí jen na Slovensku. Nízké dotace by tedy důvodem k protestům našich zemědělců být neměly. Neměl by to ale být ani dovoz zemědělských komodit z Ukrajiny, neboť ten se týká naší země jen okrajově, zejména pokud se často hovoří o pšenici. Trochu větší problém je rostoucí import kuřat, i tak se ale Ukrajina na dovozech do ČR podílí zhruba jen sedmi procenty.
Pokud se týká samotné realizace evropské zemědělské politiky a dat, jež mají regulace a omezení odůvodnit, pak tam jsou naši zemědělci s těmi evropskými na jedné lodi. Je totiž vhodné připomenout, že jsou to právě různé analýzy, kvůli nimž je administrativně zemědělství v EU omezováno, například ohledně emisí v chovech hospodářských zvířat. Nejen v chovech samozřejmě emise vznikají (a je jistě správné jejich množství snižovat), podíl zemědělství na celkových emisích však není ani 30, ani 18 procent (což měl být podle studie z roku 2006 pouze podíl emisí z chovů), ale zhruba 11 procent, přičemž podíl emisí z chovů činí něco přes polovinu. Sám autor zmiňované studie, profesor Frank Mitloehner, přitom své výpočty o emisích veřejně odvolal, přesto se ale s nimi stále operuje ve jménu zlepšení stavu životního prostředí a potřebě snižovat stavy hospodářských zvířat. Pokud se ovšem zemědělská realita, často bohužel vytvářená „jen u počítače“, takto hrubě překresluje a podnikatelé v zemědělství jsou na základě příslušných analýz omezováni ve svém podnikání, není divu, že je to zvedá ze židlí a nastupují do traktorů a blokují silnice. Ne ve všem, ale v mnoha ohledech mají totiž pravdu.
Proto je otázkou, jak bude takzvaná traktorová revoluce v Evropě vypadat dál.
Kdo protestuje v Česku
Zatímco v Evropě se na protestech zemědělců podílejí různé profesní organizace, v Česku je to jinak. Iniciativa, která vedla ke svolání protestu v Praze na 19. února, je spíše dílem nespokojených jednotlivců. Například Agrární komora ČR se od akce před jejím konáním distancovala. Ministr zemědělství Marek Výborný sice s farmáři diskutuje, ale ne s těmi, kteří oznámili demonstrace v ulicích hlavního města. Podporu demonstrantům odmítl vyslovit i Zemědělský svaz ČR. Od akce se úplně distancovala i Asociace soukromých zemědělců stejně jako Českomoravská konfederace odborových svazů.
Mluvčím protestu je Zdeněk Jandejsek, předseda představenstva zemědělského holdingu Rabbit a bývalý prezident Agrární komory. Ten avizoval, že si protestující zamluvili na čtyři dny pražské Malostranské náměstí. „Pan Jandejsek zastupuje skupinu, kde se pohybují lidé kolem dezinformační scény. S ním je zbytečné jakoukoliv debatu vést,“ řekl ale ministr Výborný na adresu iniciátora protestů.
Nespokojenci se prezentovali na stránce Myzemedelci.cz a nelíbí se jim Green Deal, zemědělská politika EU, kritizují i vládu Petra Fialy a vysoké ceny energií.
Autor: Petr Havel
Zdroj: Reflex.cz