Protesty nelze ignorovat a protestující, když necháme stranou velkopodnikatele se stamilionovými zisky a jim podobné, je dobré brát vážně. Ale musíme zároveň rozlišovat – mezi jednotlivými požadavky i mezi skupinami zemědělců. Odmítnout je potřeba zejména nerozumný odpor vůči směřování k odolnějšímu a k přírodě šetrnějšímu zemědělství. Proč?
Mnohé sociální a ekonomické požadavky zemědělců jsou legitimní a shodnou se na nich i ekologické organizace. Například na zlepšení životních podmínek, zajištění výkupních cen pokrývajících náklady nebo snížení byrokracie. Podobně se shodnou i na odporu vůči dojednávaným volnotržním dohodám, jako je dohoda Mercosur s latinskoamerickými zeměmi, která by znevýhodnila evropské zemědělce a přispěla k další intenzifikaci zemědělství za oceánem.
Evropská komise a vlády států zde selhávají v zajištění důstojných životních podmínek a jistot pro zemědělce. Zemědělci se cítí zahlceni a sami a dlouho se nezdálo, že by se o změnu politici nějak zásadně snažili. Do jednoho pytle s předchozími problémy kvůli tomu pak zemědělci ale házejí i zvyšující se ekologické standardy a požadavky, jako jsou opatření pro zlepšení stavu půdy nebo pro zvrácení alarmujícího úbytku biodiverzity. A to je potíž.
V krátkodobé perspektivě je lákavé vidět ekologické požadavky, v mysli zemědělců sjednocené pod názvem Green Deal, jako jednu z příčin problémů, které s dalšími věcmi „jen bezdůvodně“ přidávají zemědělcům na starostech a brzdí je od jejich obvyklého hospodaření. Tomuto pohledu také mimochodem důkladně přikládají agrochemické korporace, které se děsí ekologizace zemědělství, protože by mohla výrazně omezit jejich zisky z prodeje pesticidů nebo umělých hnojiv.
Avšak představa, že ekologické směřování opustíme, vrátíme se zpět k hospodaření před dvaceti lety a všechno bude zase krásné a růžové, je naprosto mylná a nebezpečná. Neboli – status quo není cesta. Stupňující se klimatické katastrofy bez dostatečné a rychlé adaptace krajiny zcela zničí jistoty zemědělství. Nemluvě pak o dlouhodobě probíhající degradaci půdy a úbytku biodiverzity. Náznakem budoucnosti byl minulý rok, kdy země na jihu Evropy zachvátila sucha, povodně i požáry a zemědělcům výrazně poničily úrodu a živobytí. Nic než zachování statu quo však velkoagrární organizace (na evropské úrovni Copa Cogeca, v Česku Agrární komora nebo Zemědělský svaz) nenabízejí. Nemají žádný alternativní plán, jejich programem je „jsme proti“. Pokud už se k nějakému návrhu zmůžou, většinou vidí spásu v moderních technologiích, které by měly stačit. Hlásání hrozby krachu zemědělství kvůli ekologickým opatřením je pak vysloveně trapné.
Zde je potřeba se vrátit k rozlišování zmíněnému na začátku – totiž není zemědělec jako zemědělec. Proti ekologickým požadavkům totiž ani zdaleka nevystupují všichni zemědělci. V Česku si potřebu adaptace krajiny a zemědělství na klimatickou změnu více uvědomuje Asociace soukromého zemědělství. V Evropě pak Green Deal podpořila zemědělská organizace Via Campesina zastřešující světové hnutí rolníků. Také evropská organizace zemědělských odborů Green Deal podpořila.
Green Deal se stal jakousi chimérou, do které si každý projektuje něco jiného. Faktem však je, že Green Deal se v oblasti zemědělství v podstatě vůbec nezhmotnil. Nedávno vydaný přehled Evropského parlamentu ukázal, že naprostá většina iniciativ ze strategie Farm to Fork, zemědělské součásti Green Dealu, se vůbec neprosadila nebo návrhy ani Evropská komise pod tlakem agrobyznysu nezveřejnila. Mezi nimi přitom měl být třeba návrh zákona, který by podpořil kratší vazby mezi zemědělcem a spotřebitelem a tím vylepšil ekonomickou pozici zemědělců.
Je proto potřeba ukazovat konkrétněji, co ozelenění zemědělství může znamenat, místo hrození neuchopitelným Green Dealem. Jen si to představme: Pestřejší krajina s více stromy, mezemi a polními cestami pro procházky. Regenerace a oživení poničené půdy, dlouhodobé udržení půdní úrodnosti, lepší zadržení vody. Menší závislost na vstupech, jako je fosilní plyn na výrobu umělých hnojiv. Čistší životní prostředí bez nebezpečných látek. Více vazeb mezi zemědělci a ostatními lidmi a oživení venkova. Chceme toto vše odmítnout?
Zemědělci například protestují proti požadavku nechávat část půdy ladem, takzvaným úhorům. Je ale přitom logické, že v krajině musí být určitý podíl ploch, které podporují tzv. mimoprodukční funkce. Bez nich totiž nemůže dlouhodobě fungovat ani ta produkční. Vědci hovoří o minimálně 10 až 20 procentech mimoprodukčních ploch. V naší často holé a vybrakované krajině je to o to víc zřetelné. A klimatická změna takovou krajinu nebude rozhodně šetřit. Úhory jsou přitom jen jednou z možností, jak tento požadavek naplnit. Zemědělci mohou také vyčleňovat různé meze, remízky, květnaté biopásy a další opatření. To vše má pomoci vytvořit dostatečně pestrou, a proto odolnou krajinu. Tak, aby i zemědělci mohli v budoucnu hospodařit.
Zde vidíme další selhání evropských i českých politiků, ať už je to předsedkyně Evropské komise von der Leyenová nebo český ministr zemědělství Výborný. Namísto aby hledali skutečná řešení ekonomických a sociálních problémů zemědělců, lacině naběhli na zbytečně polarizovanou debatu „zemědělství versus ochrana přírody“ a škrtají ekologické požadavky a návrhy jak diví – ať už jsou to právě zmiňované plochy pro přírodu nebo třeba návrhy na snižování pesticidů. Každému je přitom snad jasné, že to skutečně žádné problémy nevyřeší. Možná přinesou zdánlivou krátkodobou úlevu, ale nezajistí důstojné podmínky a příjmy zemědělcům ani nevyřeší nízké výkupní ceny komodit. Naopak, oddálí adaptaci krajiny, na což šeredně doplatí zemědělci samotní.
Green Deal se stal chimérou, do které si každý projektuje něco jiného. Faktem však je, že Green Deal se v oblasti zemědělství v podstatě vůbec nezhmotnil.
Autor: Martin Rexa, expert na zemědělství v Hnutí Duha
Zdroj: Ekonom.cz