Hlavní spojenci
Jedno z nejdůležitějších sdělení, pro řadu zemědělců zřejmě i dost překvapivé, je vůle ke změnám v jednotlivých státech. Překvapivé proto, že spojenci našich zemědělců a zemědělců z nových členských zemí nejsou ani náhodou ti, kteří bojují o vyšší dotace, regulace a takzvané lepší podmínky k zemědělskému podnikání na půdě EU. Tedy státy s větším podílem zemědělství v národních ekonomikách nebo státy, kde je tradičně silná zemědělská lobby, což je především Francie, částečně Německo a obecně celý evropský jih. Skutečným spojencem jsou naopak liberální státy na severu EU včetně od ruhé poloviny letošního roku předsedajícího Švédska s tradičním důrazem na sociální jistoty, nebo Velká Británie. Ve své podstatě je to logické - pro liberály není takový problém snížení dotací do zemědělství, což je logický důsledek diskutovaných a předpokládaných změn po roce 2013. Jenže při avizovaném snížení produkčních dotací a změn konstrukce výpočtu podpor ve prospěch nových zemí zároveň, by byl důsledkem v rámci celkového snížení vyšší pokles podpor v zemích původní EU. Prostě země s velkým vlivem zemědělství a zemědělců se nebudou chtít svých peněz vzdát. Jedině tak ale mohou dostat více peněz nové země. Z toho vyplývá, že k prosazování spravedlivější dotační politiky EU po roce 2013 musí naše diplomacie, ale i lobbing nevládních organizací na půdě EU, spolupracovat více s liberály. Naopak populisté bojující za lepší podmínky zemědělců budou samozřejmě za lepší podmínky SVÝCH zemědělců bojovat i nadále, což je ale strategie proti zájmům NAŠICH zemědělců.
Celkový objem peněz do zemědělství se asi moc nesníží
Ačkoli v podstatě celá EU dnes deklarativně hovoří o potřebě nutných změn, dávají si představitelé zemědělských institucí velký pozor na to, aby hovořili přímo o snížení finančních podpor. Pokud přijdou na přetřes dotace, mluví se většinou jen o jejich lepším „zacílení“, „přesměrování“ či „přehodnocení kritérií“. Dobře to bylo vidět i na neformální radě ministrů v Brně. To podle všeho znamená, že se v novém sedmiletém rozpočtu EU celkový objem podpor do zemědělství asi významně nesníží. Jde ovšem o to, co si pod pojmem „zemědělství“ skutečně představit. Změna bude totiž spočívat v tom, jakými cestami se peníze do oboru dostanou. Základním finančním tokem se přitom nejspíše stanou peníze na rozvoj venkova, přičemž jejich příjemcem mohou být TAKÉ zemědělci. K tomu je ale třeba vytvářet již dnes taková podnikatelská rozhodnutí, které dávají předpoklady pro diverzifikaci zemědělské činnosti.
Je to vhodné i proto, že podíl evropského zemědělství na světové zemědělské produkci a agroobchodu neustále klesá a tento trend se zcela jistě nezastaví. Je tedy zřejmé, že například současný objem produkce mléka v EU se bude muset snížit, obecně ale bude klesat evropská produkce v celém spektru komodit. Důvodem jsou vyšší ceny, které v rámci EU v porovnání se světem obecně jsou. Není to přitom primárně vina zemědělců, ale evropskou legislativou daných vysokých nákladů díky řadě povinností, které nemusí zemědělci ve světě dodržovat. Ambice EU snížit byrokracii o 30 procent přichází zřejmě pozdě, určitý prostředek ke zvýšení konkurenschopnosti to ale je. V této souvislosti je celkem nepochopitelné a mimochodem v rozporu s EU zrušení antibyrokratické komise v ČR.
Podpora zemědělství mimo EU
Argumentem k zachování podpor směřující do oblasti venkova, čili také do zemědělství, bude pro EU po roce 2013, patrně i skutečnost, že Unie zemědělství v porovnání se světem zdaleka nedotuje nejvíce. Podle předběžných údajů o výši zemědělských podpor, které vyhodnotila Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), dotují některé země své zemědělce až dvojnásobně více než EU. Zatímco výše dotací v EU činí v procentech celkové zemědělské produkce celkem 26 procent, v Japonsku je to například 45 procent. Nesrovnalosti jsou mimochodem značné i v samotné Evropě. Dotace zemědělcům v Norsku činí 53 procent celkové zemědělské produkce, ve Švýcarsku je to 50 procent. Naopak téměř bez dotací se musí zemědělci obejít na Novém Zélandu (jedno procento) či Austrálii (šest procent). Nízkou dotační podporu mají i zemědělci v USA (10 procent), Mexiku (14 procent) a Kanadě (18 procent). Z významných zemí se výši dotací v EU blíží Turecko (23 procent). Je prostě zřejmé, že argumenty ve prospěch pokračování podpor existují. Pouze podpora zemědělství však již jako argument stačit nebude. Do hry se tak daleko víc než dosud zapojí obhajoba dotací jako plateb za ochranu krajiny nebo udržení života na venkově (sociální platba). Fakticky to přitom bude znamenat, že kromě na počet malé skupiny velkých vysokoprodukčních zemědělských podniků bude rozhodující pro ekonomiku menších podniků příjem z jiných než ryze zemědělských činností.
Petr Havel
