Když se před několika měsíci rozhořely zemědělské protesty, díval jsem se na základní ekonomické výsledky agrárního sektoru. Jsem si totiž celkem jistý, že právě do zemědělství putují z evropského rozpočtu obrovské finanční prostředky, mnohem více než do naprosté většiny jiných oblastí. Navíc máme všichni v živé paměti, jak ještě nedávno rostly ceny potravin, a spekulovalo se, kolik bude stát chleba.
Je skutečně pravda, že výsledky zemědělství byly v předloňském roce rekordní, mimo jiné kvůli tomu, že po invazi Ruska na Ukrajinu rostly světové ceny potravin. Jedno celkové číslo ale nevypovídá o tom, jak jsou na tom jednotliví farmáři. Jak by totiž jinak bylo možné, že někteří zemědělci hlásí propad příjmů a nárůst administrativních kontrol, které je odrazují i od smysluplných dotací?
Jistě, projevují se tu také jiné faktory než jen ceny potravin. Zemědělci (jako my všichni) čelili vysokým cenám energií, než došlo k jejich opětovnému poklesu na předválečné ceny. A především, farmáři jsou mezi prvními, kdo na vlastní oči vidí a zažívají probíhající změnu klimatu. Zemědělské sucho, nedostatek závlahy, ale také rozšíření nepůvodních druhů, které poškozují úrodu – to všechno jsou praktické projevy klimatických změn, které jsou v hospodaření s půdou a vodou už dávno realitou.
A nejde jen o samotnou klimatickou změnu. Úrodnou půdu a přírodu obecně ohrožuje i samotný úbytek biodiverzity nebo přibývající znečištění. Velkou část má přitom na svědomí stávající systém zemědělské produkce, který spoléhá na syntetická hnojiva, pesticidy, postřiky proti hmyzu a podobné látky, které ale z dlouhodobého hlediska připravují půdu o schopnost zadržovat vodu a vytvářet podmínky pro růst rostlin nebo život hmyzu a dalších organismů.
Teď jde o to, jak na všechny popsané změny chceme reagovat. Jsou vlastně dva možné přístupy. Buď se budeme tvářit, že je se zemědělstvím všechno v pořádku, jen málo hnojíme a zbytečně lpíme na tom, aby i půda někdy regenerovala. Anebo si připustíme, že se kvůli globálním změnám v přírodě zkrátka musí dlouhodobě změnit i náš přístup k nakládání s půdou a krajinou.
Část zemědělského sektoru – nepřekvapivě hlavně velké firmy – volá po prvním přístupu. Nemálo farmářů, hlavně těch menších, ale už dávno ve své vlastní praxi jde druhou cestou. Na nás v Evropě (a v Česku) je rozhodnutí, který z těchto dvou modelů rozvíjet a který naopak nefavorizovat víc, než je nutné.
Bylo by dobré, kdybychom i na evropské úrovni přestali brát zemědělce jako jednu homogenní skupinu a bavili se víc do detailu o tom, že i mezi farmáři jsou rozdíly. My v Česku o tom víme své: jak ukázala třeba publikace Žlutý baron, někteří nejmenovaní velkopodnikatelé v zemědělství mají docela nevybíravé způsoby, jak poškozovat konkurenci a tlačit na menší dodavatele.
Kdo by ale doufal, že právě k takovému rozlišení – kdo je malý a potřebuje podpořit, kdo je velký a potřebuje spíš krotit – přistoupí i Evropská komise ve svém návrhu odpovědi na sérii protestů, ten musí být nutně zklamaný. Návrh na zjednodušení pravidel pro zemědělce přiznaně vznikal tak, že si ho do velké míry nadiktovaly velké zemědělské svazy, a je to vysloveně promarněná příležitost otevřít tolik potřebnou debatu: jaké zemědělství chceme, jaké hospodaření je udržitelné.
Hektická a neprofesionální příprava se bohužel podepsala i na kvalitě samotné navržené změny: nemá žádnou podkladovou studii, opatření nejsou podložená čísly, zdůvodnění jednotlivých návrhů jsou jen obecná a není jasné, co to vlastně má přinést. Anebo naopak způsobit, protože riziko dalšího znečištění nebo degradace půdy může mít velké následky do budoucna, včetně těch finančních. Je levnější si přírodu úplně nezničit než ji ze zničeného stavu křísit. To by si měl vyhodnotit každý daňový poplatník, ať už má k ochraně přírody vztah jakýkoliv.
Autor: Mikuláš Peksa
Zdroj: Ekolist.cz
