V kamnech praská oheň, světnicí se line vůně štrúdlu a za oknem jemně krápe. Josef Sotona se sklání nad trstěnickou kronikou a usilovně v ní listuje. „Tady je zmínka o našem předkovi Jiřím Sotonovi, který v naší vesnici hospodařil už v roce 1548. Máme tak v rodině potvrzených 25 generací sedláků,“ vypráví jeden z pokračovatelů rodu na svém statku v Trstěnici nedaleko Litomyšle. V českých luzích a hájích, kde se generace rodinného podnikání dají obvykle spočítat na prstech jedné ruky, je to naprostý unikát.

Sotonovi překonali všechny rány osudu od morových epidemií přes požáry stodol až po pronásledování kulaků. I po téměř půl tisíciletí tak pokračují v tom, co dělali jejich předci – chovají dobytek, pěstují obilí a další plodiny a starají se o půdu a krajinu. „Péče o krajinu je teď velký šlágr. Ale pro nás to bylo vždy naprostou samozřejmostí, protože nás to tak učili naši tátové a dědečkové,“ říká Josef Sotona, který s manželkou Annou, synem Pavlem a snachou Nadijou hospodaří na 240 hektarech půdy a čtrnácti hektarech lesa.

Jeho prapředek Jiří Sotona sedlačil podle gruntovních knih na 42 hektarech, což bylo na svou dobu poměrně velké hospodářství. „Nežil tady, ale na statku uprostřed vesnice, který stál poblíž tehdejší obchodní stezky. Dodnes se tam říká ‚u Sotonů‘. Jeho součástí byla i kovárna a krčma. Na to v té době člověk potřeboval výsadní právo, které mívala jen rychta. Z toho usuzujeme, že náš předek byl místním rychtářem,“ líčí Josef Sotona a ukazuje nám dobové fotky předků a také podrobný rodokmen.

Zmapovat dějiny rodu pomohla Sotonovým spolu s trstěnickou kronikou také genealožka Eva Větrovská. Nedávno přitom získali naději, že se dokážou ponořit ještě hlouběji do historie. „Volal mi jakýsi pan Zelenka, který žije ve Švédsku, že jeho maminka se jmenovala Sotonová a jeho rodina žila tady nedaleko ve Skutči. Podařilo se mu dohledat, že první Sotona přišel do Česka ze severní Itálie. Byl sem povolán, aby po husitských válkách obnovil důlní činnost ve zničených dolech na železo a měď. Původně se jméno psalo Sotton a označovalo člověka, který pracoval pod zemí,“ říká statkář a dodává, že tyto informace zatím nemá ověřené, ale s panem Zelenkou se plánuje brzy osobně setkat a rozjet další pátrání po předcích.

„Mohli bychom se dostat ještě tak o sto let zpátky, zmapovat dejme tomu další čtyři generace, ale to už by bylo myslím konečné,“ uvažuje nahlas současný majitel farmy. Rodina Sotonových se v Trstěnici nejvíce rozšířila po roce 1700. Od dvanáctého století byla většina vesnic v okolí německých a Trstěnice byla jako česká obec výjimkou. „I proto se tady lidé často brali mezi sebou, a to i v rámci příbuzenstva. Můj otec a matka byli bratranec a sestřenice z druhého kolena, a babička s dědou dokonce bratranec a sestřenice z prvního kolena. Navíc v minulosti byly rodiny velké a měly hodně potomků. A tím, jak se ve vesnici Sotonovi různě přivdali nebo přiženili, žili nakonec v padesátých letech minulého století na 22 ze 49 usedlostí,“ popisuje Josef Sotona, v jehož řeči je znát typické místní nářečí.

Statky původně patřily litomyšlskému panství a statkáři měli pouze dědičné právo na nich hospodařit. Až po roce 1848 byly zapsány do pozemkových knih jako majetek těch, kteří na nich hospodařili. Usedlosti přitom nesly jména po svých původních majitelích. Statku, na kterém v současnosti Sotonovi hospodaří, se kupříkladu říkalo „u Lukašů“. „Můj otec se v roce 1948 přiženil na statek, který zdědila moje matka. Její matka, moje babička, ale byla taky Sotonová, jelikož pradědové mých rodičů byli bratři,“ vypráví Josef Sotona.

Společně tady ale jeho rodiče nehospodařili dlouho. Krátce nato přišla padesátá léta a kruté roky násilné kolektivizace. Jeho otce v roce 1956 ve vykonstruovaném procesu komunisté zavřeli a matku se třemi dětmi vystěhovali do roky neobývané rozpadlé chalupy. „Přes děravou střechu nám teklo až do postele. Staršímu bráchovi v té době bylo osm let, mně šest a nejmladšímu pět měsíců. Museli jsme najednou strašně rychle dospět. Máma zůstala naprosto bez prostředků, protože nebyly žádné dětské přídavky a podobně. Byla to strašná doba. Lidé byli zfanatizovaní do komunismu a báli se nás i pozdravit, protože jsme měli zavřeného tátu,“ líčí Sotona.

Spoustu věcí z té doby zná jen z vyprávění a také z tajemného kufru, který jeho maminka doma schovávala. „Nikdo z nás ho nesměl otevřít. A máma říkala: Až umřu, tak s tím naložte, jak chcete. Do té doby jsme na něj skutečně nesáhli. Když jsme ho po její smrti v roce 2017 otevřeli, objevili jsme tam spoustu dokumentů, které se týkaly toho, jak se k naší rodině chovali předkové obyvatel vesnice. Dobře ale víme, že další generace nemůžou za to, jaký byl jejich děda nebo praděda. Takže je dobře, že to zůstalo schované v kufru,“ říká zemědělec, v jehož rodině se o padesátých letech dlouho nesmělo vůbec mluvit.

Komunisté v té době velkou část rodiny pozavírali a vyhnali do všech koutů republiky. „Naši předci byli velice schopní. Do kolektivizace nikdy nepřišli o pole. Přitom se stávalo, že sedlák pole třeba propil. Byl to silný a vitální rod, který odolal i morovým epidemiím. Jeden rok tady vymřelo prakticky čtyřicet procent obyvatel, ale nikde jsem nedohledal, že by zemřel někdo ze Sotonů. A pak najednou přišli komunisté a ten rod úplně zdevastovali,“ líčí Josef Sotona. V Trstěnici tak dnes z původních 22 statků, kde hospodařili Sotonovi, zůstaly jen tři domy, kde žijí lidé z rodiny.

Otec po návratu z vězení vzal přidělenou práci v zemědělském nákupu a zásobování a posléze v dokrmu býků. Rodina se několikrát stěhovala, až zakotvila na samotě u lesa Černá hora nedaleko Litomyšle.

„Měli jsme dvojí život. Když jsme šli do práce nebo do školy, museli jsme se chovat tak, abychom nepřekáželi komunistům a moc neprovokovali. Ale doma na samotě jsme si mohli říkat a dělat, co chceme. Navštěvovali nás tam i lidé stejného smýšlení a pomáhali nám,“ vzpomíná Sotona.

Začali tam znovu hospodařit a v mezích komunistických zákonů i drobně podnikat. Chovali králíky na maso, morčata pro laboratorní účely nebo třeba pěstovali rybíz. „Vykupovala ho Jednota a vozil se do Německa, takže se za to daly vydělat velké peníze. Dokázali jsme měsíčně natržit pětadvacet až třicet tisíc. A to si vezměte, že výplata v té době byla třeba 1200 korun měsíčně,“ srovnává muž, který se rozhodl jít ve stopách svých předků a šel studoval zemědělství na střední škole v Moravské Třebové a později na vysoké škole v Praze.

„Málem jsem nedostudoval, protože po prvním semestru přišli s tím, že mám pozemky, na kterých musím hospodařit. Ptal jsem se proto jednoho docenta, co mám dělat. A on mi odpověděl: ‚Musíte to udělat socialistickým způsobem. Dejte si přihlášku do JZD.‘ Kvůli mé rodinné minulosti mě ale nepřijali, a tím pádem jsem měl odůvodnění, že můžu školu dodělat. V době uvolnění během šedesátých let jsem získal naději, že by mi po dokončení školy mohli naše pozemky vrátit, protože podle zákona je sice mohli používat, ale v katastru byly pořád zapsané na nás. Dokonce jsem o to požádal. Ale pak přišla okupace v roce 1968 a tahle naděje načas zase vyhasla,“ říká Sotona.

Přestože jeho s rodiči a bratry ze statku komunisté vyhnali, jeho prarodiče tam nechali dožít na výměnku. Mladý Josef je tam často navštěvoval, a usedlost dokonce opravoval. „Kdybych třeba nespravoval střechy, dávno by se propadly. Družstvo tady sice mělo dobytek, ale o nic se nestarali, všechno jen rozbíjeli. Předsedu družstva dělal bývalý kolotočář, takže si dovedete představit, jak asi rozuměl zemědělství. Ale byl to holt angažovaný straník,“ líčí Sotona, kterého v jeho péči o statek podporovala i babička. „Říkala mi: ‚Tohle turecký hospodářství nevydrží navěky. Jednou tu budeš hospodařit.‘ A já tomu věřil, přestože se mi všichni smáli, že jsem blázen.“

Po roce 1989 se vrácení majetku konečně dočkal, stejně jako jeho rodiče. „Úplně pookřáli. Byla to pro ně neskutečná satisfakce. Dodnes si pamatuji, když jsme zaseli první obilí. Šli jsme se pak podívat s tatínkem na pole, které se krásně zelenalo. Beze slova jsme se na sebe podívali a tátovi tekly slzy. A já věděl, že už v tu chvíli jsem svůj úkol splnil,“ vypráví farmář. O vrácení majetku si zažádali i další příbuzní, kteří se ale k hospodaření už vracet nechtěli, a tak se rozhodli pole pronajmout Josefovi a jeho rodičům. Z pár desítek hektarů tak najednou měli několik set. „Nikdy jsme si nemysleli, že budeme mít takové pozemky. Neměli jsme na to ani vybavení. V restituci nám vrátili stroje vytáhnuté někde z kopřiv, dobytek, který byl na chcípnutí, a osiva dobrá tak akorát do hnoje. Pozemky byly ve strašném stavu, úplné pouště. Doháněli jsme to proto obrovskou intenzitou práce. Seli jsme třeba do půlnoci a o půl čtvrté ráno vstávali,“ líčí Sotona.

Pomohly jim i různé náhody. Třeba když kvůli zpožděnému vrácení části pozemků nestihli zasít pšenici a místo ní vysázeli sladovnický ječmen, který se zrovna ten rok na Moravě vůbec neurodil. Jim ale vzešel krásně a v době nedostatku se prodával za neskutečné ceny. „Koupili jsme si za to tři traktory, spoustu nářadí a přes čtyřicet hektarů pole. Všichni se ptali, jestli jsme vykopali zlatý poklad, ale my jsme opravdu měli jen takové štěstí,“ popisuje Sotona, kterému ze začátku s hospodařením pomáhal starší bratr a později také syn Pavel.

„Narodil se s gumáky na nohou. Je neskutečně pracovitý a pečlivý. Jednou v hospodě mi třeba chlapi říkali, že ho viděli, jak v dešti běhá s motyčkou po poli. A já jim odvětil: ‚Nedivte se, vaši dědové to dělali taky. Kopali tam prohlubně, aby voda mohla odtékat a vsakovat se do louky a nebrala půdu.‘ Jindy zase někdo kritizoval, že Pavlík sází stromy na poli. A já odpovídal: ‚Podívejte se na staré fotky, na polích vždy byly aleje ovocných i divokých stromů. Bránily tam větrné erozi.‘ Proto my děláme tahle opatření, aby půdu neodnesla voda nebo vítr, protože fungují po staletí, ne proto, že nám na to někdo dá dotace,“ říká Sotona, podle kterého českou krajinu nevratně zničila právě padesátá léta, kdy komunisté vymýtili zemědělce, kteří byli zvyklí se o ni přirozeně starat.

Sotonovi v této tradici ale pokračují a i díky tomu se umístili na medailových příčkách v soutěžích Farma roku nebo Pestrá krajina. Používají mimo jiné malé množství postřiků a hnojiv, jež nahrazují vlastním hnojem. Pěstují také pestrou paletu plodin, aby v krajině nevznikaly monokulturní pásy, a zatravňují obrovské plochy, aby zadržovaly vodu a ta neodnášela půdu. Obdobně přistupují i ke svým lesům. „Když jsme v roce 1992 s tátou uvažovali o tom, co vysázíme na louce u lesa, navrhoval jsem smrky a borovice. A táta povídá: A byl jsi dole u řeky? A teče tam voda? Neteče, takže nemůže být ani v krajině. A to znamená, že tam musíš vysázet i listnáče a ostatní druhy. Proto dnes máme všechny lesy pestré se smrky, buky, duby, modříny a borovicemi, žádné smrkové monokultury. Tak jako lesy tvořili i naši předci,“ popisuje zemědělec.

S rodinou hospodaří na čtrnácti hektarech lesů a 240 hektarech zemědělské půdy, z čehož 215 hektarů sami vlastní a zbytek si pronajímají. Soustřeďují se především na výrobu mléka, která tvoří osmdesát procent tržeb. Celkové roční příjmy farmy jsou přitom asi osm milionů korun.
Přímo v areálu se nachází výdejní automat na mléko a také malá mlékárna, kde zpracovávají část mléka na měkké a zrající sýry, tvaroh, zákysy, podmáslí a máslo. Chovají kolem sto krav, patnáct ovcí, dva koně a vedle toho mají drůbež a prase pro vlastní potřeby.

Zhruba deset procent obratu tvoří prodej krav a býčků a zbylých deset procent prodej plodin. Pěstují tu pšenici, ječmen, oves, hrách, vikev nebo lupinu. „Ročně vypěstujeme asi 550 tun obilí, z čehož zhruba polovinu využijeme na krmení zvířat. Zbytek prodáváme jako krmné obilí, ale občas dosáhneme i potravinářské jakosti. Třeba loni bylo z 250 tun prodané pšenice 130 tun potravinářské,“ přibližuje Sotona, zatímco nás provází po farmě, která sice navazuje na svou dlouhou historii, ale zároveň hledí do budoucnosti.

Narazíte tu na moderní technologie, jako je dojicí robot nebo automatický systém na přípravu a dopravu jadrných krmiv. Na jedné ze stájí je zase nainstalovaný vodojem o objemu 45 krychlových metrů na zachytávání dešťové vody, kterou farmáři využívají na mytí strojů a do postřikovačů. Střechy stájí a stodol pokrývá také fotovoltaická elektrárna o výkonu 89 kilowattů. Brzy ji doplní ještě bateriové úložiště o kapacitě sedmdesát kilowattů, které v současnosti čeká na zprovoznění. „Investovali jsme do toho za dva roky osm milionů korun, což je při stejném ročním příjmu poměrně velká částka. Ročně jsme běžně schopni dva a půl až tři miliony investovat i díky tomu, že máme malou osobní spotřebu. Všechno si vyrábíme sami – od masa přes mléčné výrobky až po ovoce a zeleninu,“ popisuje Sotona.

On sám na farmě intenzivně pracoval až do svých 67 let, mnohdy i dvanáct čtrnáct hodin denně. Postupně přenechal fyzickou práci synovi a jeho třem pomocníkům. Teď v 74 letech se věnuje hlavně ekonomickému řízení farmy a společně s manželkou pro všechny vaří. Vedle toho je také předsedou Asociace soukromých zemědělců ČR v regionu Svitavy a Ústí nad Orlicí, členem správní rady organizace Agrovenkov v Pardubickém kraji a předsedou revizní komise v Místní akční skupině Litomyšlsko. Třikrát byl také v zastupitelstvu a jednou dělal v Trstěnici místostarostu. Ve zbývajícím čase čte historické knihy a zabývá se lokálními dějinami. Pomáhá rovněž ukrajinské komunitě a ubytovává sedmnáct Ukrajinců, z nichž část jsou příbuzní jeho snachy.

„Pořád jsem aktivní, byť zdravotně už jsem na tom hůř. Loni jsem prodělal boreliózu a od té doby trpím na strašné křeče. Ale nestěžuji si,“ říká Sotona, kterého těší, že má nástupce i v nejmladší generaci rodiny. Jeho devatenáctiletá vnučka Ivana a šestnáctiletý vnuk Vojtěch chodí oba na zemědělské učiliště a školu v Chrudimi a od útlého věku na farmě pomáhají. „Obracejí seno, odvážejí hnůj, jezdí s nakladačem a traktorem, sázejí stromky. Jsou moc šikovní, a hlavně na nich vidím, že tady oba skutečně chtějí být. Vnučku baví i koně, takže by tu časem mohla dělat agroturistiku,“ uvažuje nahlas Sotona.

Rád by se ještě dožil svých pravnoučat, byť si uvědomuje, že to, jestli budou chtít v rodinné tradici pokračovat, už neovlivní. „Můj táta vždycky říkal: ‚Musíš žít tak, jako kdybys neměl nikdy umřít. A pak to přijde a budeš pryč.‘ Nemá cenu hrabat jen kůpy pod sebe, protože pak vás stejně v pár prkýnkách šoupnou do země. Mnohem důležitější je vychovávat a starat se o další generace, které tu zůstanou po nás. A pěstovat v nich morálku, která podle mě současné společnosti chybí.“

Autor: Jana Mertová
Zdroj: FORBES (CZ)