Pietní páteční akci zalévalo sluneční světlo dopadající skrze mohutné koruny stromů motolského hřbitova. Zlatavý opar kontrastoval s bolestivými vzpomínkami, které ten den zmiňovali pozvaní řečníci. Události se kromě širší veřejnosti zúčastnili rovněž zástupci univerzit, ministr kultury Martin Baxa, senátor Pavel Fischer, emeritní arcibiskup pražský Dominik Duka, první místopředsedkyně Poslanecké sněmovny PČR Věra Kovářová a řada dalších reprezentantů státní správy. Své poselství předal také Leo Žídek, dnes již jednadevadesátiletý pamětník jáchymovských táborů, který byl v padesátých letech odsouzen k osmi letům vězení za pokus emigrovat do zahraničí.
Řečníci a řečnice ocenili činnost spolku, který důsledně a odhodlaně připomíná tragické osudy jáchymovských vězňů, a pomáhá tak k tomu, aby bylo pamatováno na nespravedlnosti minulého režimu. Především ale udržuje vzpomínku na „jména, na která mělo být zapomenuto“, jak mnohokrát zaznělo během pátečního setkání. K tomu dopomáhá rovněž činnost těch, kteří zkoumají historické dokumenty a archivní materiály. Díky nim je možné zpětně rekonstruovat osudy vězňů a v některých případech rovněž dohledat ostatky jáchymovských obětí a po mnoha letech o nich zpravit pozůstalé. Během setkání tak byl připomenut například osud jednoho ze sedláků, který byl zastřelen během pokusu o útěk z tábora Rovnost. Zbaven svobody byl proto, že byl považován za „vesnického boháče“ a nehodil se do kolektivizačního převratu.
Ministr kultury Martin Baxa připomněl kromě jiných také osud statečného Stanislava Broje, poslance, který intenzivně kritizoval jednání komunistů, a to včetně kolektivizace. Ačkoli Klement Gottwald původně sliboval, že komunistická strana nepřikročí ke kolektivizačním procesům, na počátku 50. let bylo během „Akce K“ vysídleno několik tisíc rodin, selský stav byl zlikvidován a vesnický prostor zásadně poškozen. Kvůli Brojově odporu vůči „zemědělské reformě“ byl trnem v oku komunistické moci. Už v roce 1948 byl zatčen. Jeho syn popsal odvedení svého otce následovně:
„Otec v tu dobu už normálně sedlačil doma a jel obracet seno. Vyjel s koněm s obracečkou před vrata, ale přišel tajemník národního výboru a říká: ,Stáňo, jsou tam nějací chlapi a chtěli by s tebou mluvit.' Otec odvedl koně na dvůr a šel na obecní úřad, ale tam už nedošel. Hned před budovou ho naložili do automobilu, odvezli a tehdy viděl naposled svou rodnou ves.“
Páteční pietní tak kromě destrukce kulturní a intelektuální vrstvy připomněla také to, jakým způsobem se kolektivizace vryla do dějin českého venkova a selského stavu. Jména a osudy politických vězňů ale nenesou poselství, které by se týkalo pouze minulosti. Jejich životy mohou být mementem pro současnost a pro hledání společné cesty do budoucích let. Antonín Švehla, předseda agrárníků za první republiky, prosazoval „svobodného člověka na svobodné půdě“ a tento princip rezonoval i v posledních slovech Stanislava Broje: „Umírám proto, že jsem chtěl mít svobodné zemědělce ve svobodné zemi.“ Statečnost politických vězňů může být inspirací pro takové politické kroky, které zajistí, že už nikdo nebude muset položit svůj život za to, aby bylo možno svobodně žít.
Mgr. Lukáš Senft, mediální oddělení ASZ ČR
