Tehdy sedlačil na Lánském Dvoře tatínek Jaroslava Mahla staršího - Josef, k hospodářství patřilo 68 hektarů polí a 12,75 ha lesa. „Tatínek velmi dbal na dobré vztahy se všemi pracovníky, kteří vždy jedli s rodinou, neexistovalo, že by tomu tak nebylo,“ vzpomíná jeho syn Jaroslav, jenž se narodil v roce 1948.

Josef Mahel vstup do JZD dlouho odmítal, nezviklala ho ani pravidelná předvolání k výslechům, z nichž se třeba vracel až ze Žďáru pěšky a bosý, nezlomily ho ani domovní prohlídky v režii STB. Pro posluhovače tehdejšího režimu byl tvrdým oříškem, neboť jim kazil naplánovaný průběh kolektivizace v okrese, nedařilo se zlomit ani některé další sedláky. A tak přišli komunisté na jediné řešení - v červnu roku 1954 usedlost rodiny Mahlových zapálili. 

Otec pana Mahla byl odsouzen podle § 135 za ohrožení jednotného zemědělského plánu na jeden rok nepodmíněně, k propadnutí majetku a doživotnímu zákazu pobytu v okrese Žďár. Během výkonu trestu pracoval na stavbě ŽĎASu a poté byl přesídlen na státní statek do Měřína, kde vykonával těžkou manuální práci. Soud také nařídil zabrat druhou polovinu usedlosti, která patřila mamince. Rodina se mezitím musela vystěhovat a nemohla najít ubytování.

Komunisté, kteří chtěli za každou cenu založit JZD, svolali všechny okolní sedláky do místní hospody, kde jim bylo řečeno, že pokud nevstoupí do družstva, dopadnou jako Mahlovi Na Lánech.

„Byli jsme tehdy čtyři sourozenci ve věku od dvou do sedmi let. Do obyvatelné části statku nastěhovali komunisté nové nájemníky - jakéhosi opilce ze Slovenska a rodinu Foumových vystěhovanou z Lažínek u Třebíče, jejíž osud byl podobný tomu našemu. My s maminkou živořili ve sklepě. Pamatuji si, jak u nás zastavil tatraplán, vystoupili z něj dva estébáci a že prý nás - děti odvezou na převýchovu. Brečeli jsme, nikam jsme jet nechtěli. Maminka se před nás postavila a řekla, ať ji třeba zabijí, ale své děti že prostě nedá. Odjeli tedy s nepořízenou…,“ vypráví hrůzné zážitky pan Mahel a pokračuje: „Později jsme nalezli útočiště u příbuzných ve vsi na vejminku. Tatínek nás nesměl navštěvovat, a pokud chtěl přijet na Vánoce nebo na Velikonoce, musel požádat o povolení. Na druhou stranu „domů“ ani moc jezdit nechtěl - cítil nenávist ze strany sousedů, u kterých se naplno projevila dávná závist k jeho teď již bývalému majetku. Co na tom, že na něm musel celý život dřít. Vrátil se po pěti letech kriminálu a vyhnanství a společně s maminkou byli na svém bývalém statku zaměstnáni jako ošetřovatelé družstevního skotu za plat 60 a 30 Kčs. Šlo o to je ponížit a deptat. Možná všechna ta příkoří stála za tím, že se u něj v roce 1962 objevila rakovina, na kterou o pět let později zemřel. Rok před smrtí napsal seznam osob, které mu ublížily, ale my s tím nemohli nic dělat. Žháři nebyli nikdy potrestáni, ačkoliv jsme my i lidé ve vsi dobře věděli, kdo za požárem rodinného statku stojí.“ 

Jaroslav Mahel toužil po základní škole po studiu lesnictví, ale nebylo mu to dopřáno, musel jít do družstva. Jeho maminka pracovala až do 65 let v prasečáku, teprve poté odešla do důchodu. V roce 1978 se panu Mahlovi podařilo zakoupit ruiny jejich bývalého statku. V té době ještě netušil, že tím položil základy k pokračování v tradici rodinného hospodaření Na Lánech.

„Tatínek se provinil pouze tím, že vlastnil rodinné hospodářství zděděné po předcích, a to pro celou rodinu znamenalo velké utrpení, strádání fyzické, duševní a finanční. Jak napsal, stal se otrokem svého majetku. K rodinnému statku mám vztah celý svůj život a také jsem cítil velkou povinnost vůči předkům a hlavně rodičům a tetičce Mařence (sestra Josefa Mahla, která rodině velice pomáhala – pozn. red.) převzít jej a v hospodaření pokračovat! Půdu jsme nedostali darem, ale abychom se o ni starali jako hospodáři a předali ji dalšímu pokolení. Touha udržet rodovou tradici byla velmi silná, a proto jsem se rozhodl s pomocí bratrů a s pomocí Boží donést ten těžký kříž až na Golgotu. Zrůdným, bestiálním režimem byla tatínkovi nasazena maska zločince. Míru bolesti, kterou zažíval, dovede pochopit a procítit jen ten, kdo poznal hloubku selské lásky k rodné hroudě. Nikdy jsem se nezpronevěřil hodnotám, které tatínek vyznával. Pravda se umlčet nebo zabít nedá a komunisti z ní měli strach. Proto skartovali tatínkův trestní spis. Zločiny komunismu nesmí býti zapomenuty,“ vyznává se pan Mahel, sedlák každým coulem.     

Peripetie čekaly na rodinu i po změně režimu, neboť dohady s družstvem při vydávání rodinného majetku, ale také s úřady, zdržely začátek hospodaření až do roku 1992. „Tehdy pomohlo, když ministr Lux pohrozil, že podniky, které se nevyrovnají s podílníky, nedostanou dotace. Pak se to rozběhlo,“ vysvětluje Jaroslav Mahel.  

A tak začalo obhospodařování půdy, stavba stodol a zimoviště. Nejprve se na statku pouze vykrmovali býci, dnes se Mahlovi věnují chovu masného skotu o počtu 30 krav. Rostlinnou výrobu provozují na 106hektarové výměře, z níž polovinu zaujímá orná půda, zbytek trvalé travní porosty, nechybí ani 13 ha lesa.

„Pěstujeme ječmen a hrášek, které množíme na osivo, dále pšenici, řepku, jetel, brambory a česnek. Sedm plodin je vcelku náročných na uskladnění, proto se chceme nyní zaměřit na zdokonalení skladování všech komodit,“ informuje Jaroslav Mahel mladší.

Ten se do hospodaření plně zapojil roku 2005 a o pět let později hospodářství v rámci dotačního titulu Předčasné ukončené zemědělské činnosti převzal. „Museli jsme tenkrát počkat, až tehdejší ministr Kalousek prosadil, za velkého přispění Asociace, převod farem v rámci PUZČ bez zdanění, neboť ta cifra by byla úplně neskutečná,“ informuje pan Mahel starší.

Předávání dalšímu pokolení, jak Jaroslav Mahel starší zmiňoval, se tedy podařilo a velmi nadějně to vypadá i s další generací. Jaroslav Mahel mladší má s manželkou Annou, která mu je po dlouhé roky velkou oporou, tři děti - osmnáctiletého Jaroslava, šestnáctiletou Annu a třináctiletého Honzu. Jaroslav studuje Střední zemědělskou školu v Pozdětíně a o jejím studiu uvažuje i Honza.

Josef Mahel, kterému byla způsobena značná příkoří, by měl ze svých nástupců jistě velkou radost. Pokračují v rodinné tradici v úctě k jeho odkazu, s velkou pokorou a vědomím, že nic není samozřejmost. V tom je jejich ohromná síla a jistě i budoucnost…

Šárka Gorgoňová, ředitelka kanceláře ASZ ČR

Tento a dalších 68 příběhů z členských farem ASZ ČR naleznete v knize Selská historie pokračuje – II. díl.