Rod Kunců hospodaří ve Skleném již od roku 1902, dědeček Jiřího Kunce tu dokonce sedlačil až do roku 1984, ačkoliv se samozřejmě nevyhnul nejrůznějšímu ztěžování hospodaření ze strany tehdejších mocipánů v podobě neustálé výměny pozemků a podobně. Tatínek pana Kunce pak požádal o restituce a začal obhospodařovat 12 hektarů navrácených polí, věnoval se chovu skotu a také hodně službám v lese. „Museli jsme si tehdy vzít úvěr v Komerční bance s úrokem 21 % a ručili jsme naším domem. Pamatuji si, že jsme jednou neměli na splátku, tak nám ji navýšili o dalších 10 %. Ale hospodařilo se a to bylo hlavní. Obraceč a žačku jsme měli, dokoupili jsme větší traktor a rozmetadlo, postupně se dařilo navyšovat výměru asi v sedmi katastrech…,“ vzpomíná na nelehké začátky pan Kunc starší.

Od roku 2000 se Kuncovi začali zabývat i poskytováním zemědělských služeb, zejména senážování a lisování a o deset let později hospodářství po svém otci převzal v rámci dotačního titulu Předčasné ukončení zemědělské činnosti jeho syn Jiří. „A pokud tomu Bůh dá, tak i já ho předám potomkům,“ říká.

V počátcích hospodaření byl na statku chován český strakatý skot, poté plemeno blonde d'Aquitaine a dnes se tu daří stádu plemene charolais o počtu 28 matek, jejichž bezproblémové telení si pan Kunc nemůže vynachválit. Zároveň tu probíhá i výkrm sedmdesátky býků na hluboké podestýlce, který je situován v jedné ze dvou stájí na kraji obce. Jednu z nich Kuncovi zakoupili a zrekonstruovali, druhou postavili ze dřeva z vlastního lesa. V roce 2014 rodina investovala i do koupě starého statku v obci a zemědělské půdy, která k němu náležela. V letošním roce slouží usedlost k ubytování osmi ukrajinských uprchlíků.

Chovu masného skotu je přizpůsobena i skladba pěstovaných plodin - kromě trvalých travních porostů na 105hektarové výměře jde o jednoduchý osevní postup zejména krmných plodin, který v kombinaci s navracením hnoje a vápněním ornou půdu nedegraduje. Na 65 hektarech pěstují Kuncovi pšenici, ječmen a jako jedna z nejlepších plodin se v posledních letech osvědčil oves dodávaný do mlýnů v Německu a Švýcarsku, odkud putuje v podobě chutného pečiva do obchodního řetězce Kaufland. Řepku a kukuřici byste zde hledali marně, nechybí ale brambory na menší výměře. A i přes vysokou nadmořskou výšku kolem 700 metrů se daří u pěstovaných obilovin dosahovat špičkových výnosů. „Půda nám naši péči vrací. Po hnojení hnojem, kterého máme až až, po pravidelném vápnění začíná fungovat jako malé perpetuum mobile. Stačí malinko postrčit a ten koloběh v půdě a krajině funguje naprosto bezvadně. Běžně dosahujeme výnosu 8 t/ha, v případě ovsa 6,5 t/ha,“ informuje hospodář.

V roce 2014 vybudovali Kuncovi jako prvek revitalizace krajiny v rámci opatření ke zlepšení životního prostředí mokřad s vodními tůněmi o rozloze 0,2 hektaru, který ožil mnoha významnými lokálními druhy rostlin a živočichů. Stal se přirozenou součástí krajiny a vyskytuje se tu například skokan krátkonohý, skokan hnědý, rosnička zelená, čolek horský i obecný, šídlo sítinové a páskovec proužkovaný, ale i jetel kaštanový, leknín bílý nebo řasa skleněnka křehká.

Tím však Kuncovi se zadržováním vody v krajině neskončili, v loňském roce vznikl z produkční plochy rybník o velikosti 0,28 ha a nyní se budují další tři tůně. Vodní plochy a jejich okolí se staly cílem vycházek nejen místních, ale dostaly se také do povědomí mnohých rekreantů. Jsou využívány i k výukovým programům pro žáky se zaměřením na pozorování živočichů.

Jiří Kunc je velmi aktivní i v rámci života obce a regionu, působí jako člen zastupitelstva, zároveň je i členem programového výboru Místní akční skupiny Havlíčkův kraj. „Sedláci by se neměli bát angažovat ve spolkových činnostech, ať už to jsou místní zastupitelstva, anebo místní akční skupiny. Tak se nám, i přes často negativní přístup většinou podložený závistí, daří ukotvovat naše konzistentní názory a pohledy na práci v regionu. Vím, o čem mluvím,“ říká pan Kunc. 

V letošním roce také poměrně bedlivě sledoval situaci ohledně změny Strategického plánu SZP a až neskutečný humbuk, který u představitelů Agrární komory, Zemědělského svazu a zástupců velkých zemědělských podniků vyvolala.

„Jsme z jejich úst ujišťováni o tom, jak to bez nich nepůjde, jak jen oni znají recept na zdravý venkov a jeho spokojený lid, protože jen oni mají na duši blaho venkova, zdravé potraviny, pestrou a zdravou krajinu zachovanou pro budoucí generace. Většina z těchto zvěstovatelů jsou manažeři, lidé, jejichž životem jsou tabulky a v nich neustále kladná čísla. Výsledkem je zisk a ten musí být maximální, jedinou kvalitou peněz je jejich kvantita. Z pohledu ekonoma bez námitek, kdybych byl vlastníkem šroubárny anebo výrobcem brček…

Jenže já jsem zemědělec. A příroda funguje jinak. Mockrát jsem se o tom přesvědčil. Zemědělství prezentované výše zmíněnými skupinami stojí na minimalizaci nákladů a maximalizaci zisků. Posledních cca osm let byl vidět obrovský tlak na dotace, ať se jedná o fondy PRV, nebo národní dotace, přes které proudilo neuvěřitelné množství prostředků do zemědělských podniků. Do podniků, které svým hospodařením a přístupem ke svěřeným majetkům, čímž myslím pronajaté pozemky, již neumí generovat zisk z výroby. Dokázali přírodní zdroje natolik vyčerpat, že se z půdy stává mrtvá hlušina bez schopnosti zadržovat vodu v obdobích mokrých, a naopak v obdobích suchých ji uvolňovat.

Ptáme se, proč to tak je. Odpověď je poměrně snadná. V devadesátých letech vyzabíjení základních stád a provozování jen rostlinné výroby. Tímto dlouhodobým stylem ze země vytěžili zbytky humusu, co tam po předchůdcích zbyl. I když to do devadesátého roku byli komunisté, tak za socialismu v každé vesnici bučely krávy anebo kvičela prasata. A každé to hovno skončilo na poli. Dnes už je v těchto oblastech humusu minimum a výnosy klesají.

S příchodem masivní podpory bioplynových stanic přišla transformace na energetické subjekty a jejich potřeba nasytit tyto provozy materiálem. Seje se kukuřice na naprosto nevhodných pozemcích i několikrát po sobě a s příchodem i malých srážek končí ta nejkvalitnější složka půdy v rybnících či sklepech rodinných domů. Na to navazují špatné agrotechnické termíny aplikací kejdy, digestátu prakticky za každého počasí. Bez ohledu na stav pozemku a roční dobu. Doprava ohromného množství materiálu na čím dál větší vzdálenosti. Pro potřeby větších bioplynových stanic, větších kravínů, větších středisek. S tím souvisí vyšší nároky na zdroje vody, elektrické energie. Zeptejme se starostů, kteří investují do infrastruktury ve svých sídlech a pak se jen koukají, jak jim technika ničí vozovky, chodníky, kanály a podobně.

Uvědomují si majitelé akciovek a agroholdingů, že jednou budou chtít vlastníci pozemků své majetky třeba zpět? Jsem zvědavý, co nastane, až se začnou majitelé pozemků o svá dědictví po svých předcích více zajímat a sledovat, jakým způsobem je zajištěna jejich úrodnost. Zda její úrodnost stoupá, či je minimálně zajištěn její setrvalý stav. Já dennodenně potkávám vlastníky půdy, kteří nám dali tu důvěru a svěřili svůj majetek do našich rukou! Kdybych hospodařil špatně, už by mně tu důvěru nedávali. Každého z těchto lidí jsem musel přesvědčit, že mi můžou věřit! Na rozdíl od akciovek hospodařících na půdorysu původních družstev, které byly založeny na vyvlastněném majetku!

Považuji se za zemědělce, jemuž není lhostejná krajina a její odkaz. Budujeme tůně, mokřady, rybník. Investovali jsme nemalé prostředky do rekonstrukcí, výstaveb, technologií, do úrodnosti půdy. A toto všechno se nám nyní vrací. Všechno to, co děláme, má jedno veliké plus oproti těm, kteří se zuby nehty drží bolševických vizí. Bezprostřední okolí nás přestává brát jako škůdce v krajině, ale jako opravdové producenty potravin s rodokmenem. Jako svědomité hospodáře. Protože za celou naší prací na statcích stojí konkrétní člověk, kterého ta práce baví a také za ni nese odpovědnost. A věřím tomu, že těch, kteří jsou na své statky hrdí jako já, jsou tisíce. Jsou hrdí na to, že vydupali své statky z naprosté nuly. Že i přes to vychýlené kyvadlo ve prospěch velkých podniků v posledních letech jsme si našli své místo a neopustíme ho…“

Není co dodat, vše již bylo vyřčeno. Snad jen - více takových hospodářů pro náš venkov!

Šárka Gorgoňová, ředitelka kanceláře ASZ ČR

(Napsáno v roce 2022)

Tento a dalších 68 příběhů z členských farem ASZ ČR naleznete v knize Selská historie pokračuje – II. díl.