Přetrvávající předlistopadové pojetí

Jistě že existuje poměrně velké množství výjimek, nicméně tuzemské zemědělství se jako celek chová prakticky stejně, jako v předlistopadovém období, což je charakterizováno především důrazem na objem výroby a zbytečně vysokým podílem produkce druhdy klasických komodit za použití sice vyzkoušených, avšak v řadě případů překonaných technologií. Zemědělství je navíc zatíženo řadou mýtů, z nichž ten největší - alespoň v našem podání, je „komparativní výhoda plynoucí z velkých hospodářských celků“. Scelené lány, intenzivní zemědělství v oblastech ze své podstaty stvořených k zemědělství extenzivnímu, či dlouhodobá likvidace krajinných prvků ale již začínají vydávat své negativní plody. Nejde jen o riziko erozí a následných povodní - příklad jižní Moravy dokazuje, že necitlivé přetváření krajiny v honbě za vyššími výnosy vede k naprosto opačnému efektu. Z hlediska zemědělství je především důležité dlouhodobě udržet produkční potenciál půdy, a v tom je eroze nebezpečná pro zemědělské podnikání. Obecně by přitom velké hospodářské celky ekonomickou výhodou být měly - pokud by ale byla mnohasetmetrová pole přerušena biopásy a různými krajinnými prvky, které produkční potenciál uchovají díky omezení eroze. Jenže to je prostě na obhospodařování složitější, nehledě na to, že údržba a vytváření krajinných prvků nebyla v minulosti pozitivně motivována finanční podporou, ale naopak v případě zjištění pochybení ve správné zemědělské praxi (kolik jich ale bylo skutečně zdokumentováno?) restrikcemi ve formě sankcí. V zahraničí, kde postupně také dochází ke scelování pozemků, přitom působí i podniky plochou obhospodařované půdy srovnatelnou s velkými zemědělskými podniky u nás - jenže přístup ke krajině je jiný. Mimo jiné proto, že zemědělci půdu, na které hospodaří, z výrazně větší části než u nás také vlastní. I proto si v podstatě ani nedovolí tvořit rozsáhlé nepřerušené plochy bez krajinných prvků. Byli by sami proti sobě, jak ostatně dokazují data, které má k dispozici Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy. Chce-li ministerstvo zemědělství nebo Agrární komora ČR (AK) pro tuzemské zemědělce něco udělat, měla by se zjištěnými skutečnostmi seznámit zemědělskou veřejnost. Pro řadu podnikatelů budou asi velkým překvapením. Nejde ale zdaleka jen o rostlinnou výrobu, o které je tu zatím řeč. Taková struktura produkce dnes propadákového mléka také není v geografických podmínkách ČR nejšťastnější a tedy ani nejefektivnější. Ustájený skot má sice vysokou užitkovost, avšak při vysokých nákladech. Naopak skot chovaný nejen na maso, ale i k produkci mléka pasteveckým způsobem má sice užitkovost nižší, avšak při výrazně nižších nákladech. Vzhledem k tomu, že ČR je zejména kopcovitou zemí, nabízí se sázka na produkci mléka na horách, navíc s výhledem na celkové zlepšení ekonomické situace takových producentů mléka v budoucnosti vzhledem k předpokládaným změnám v systému dotací EU. Kdo nevěří „nejmenovanému agrárnímu analytikovi“, měl by si prostudovat dokument Ústavu zemědělských a potravinářských informací, který srovnává ekonomiku produkce mléka při různých způsobech chovu a kromě toho nastiňuje budoucí vývoj. Tak či tak, nemá-li tuzemské zemědělství do budoucna čelit ještě větším problémům než v současnosti, mělo by se urychleně změnit. Téměř celé.

Slepé uličky

Obecně lze říci, že většina politiků v čele resortu ministerstva zemědělství spolu s většinou představitelů AK postupně zavedla tuzemské zemědělství do mnoha slepých uliček. Jednou z nich je v posledních letech naprosto nesmyslný konflikt s klíčovými odběrateli zpracované zemědělské produkce, totiž s obchodními řetězci, který zbytečně vyhloubil možná nezasypatelné příkopy pro větší uplatnění tuzemských výrobků v obchodních sítích. Skutečnost, že možnosti vyššího odbytu leží spíše ve spolupráci než mediálních útocích, dokazuje projekt Asociace soukromého zemědělství ČR týkající se přímých dodávek zemědělských produktů do některých obchodních sítí, konkrétně zatím do sítě Globus. Většina maloobchodních sítí v zahraničí přitom specifickou produkci z regionů do své nabídky běžně zahrnuje, samozřejmě za předpokladu nějakých kvalitativních či množstevních standardů. A kupodivu, jde to i v ČR. Takový Intespar nedávno deklaroval meziroční nárůst regionálních specialit tuzemského původu ve své nabídce o pětinu. Právě tento řetězec se přitom v minulosti stal terčem útoků AK při údajných dovozech masa z Rakouska, ačkoli se následně ukázalo, že největšími dovozci masa do ČR byli tuzemští zpracovatelé. Mýtů je ale víc, například kolem marží. Odborníci na statistiku z Českého statistického úřadu jednoznačně prokázali, že výpočet marží používaný představiteli AK je zcela chybný. Dál to snad ani nemá cenu rozvádět, protože výsledkem by nemohlo být nic jiného, než veřejná ostuda.

Restrukturalizace

Zpět ale ke zmiňované restrukturalizaci, tedy změně zaměření, formy produkce a skladby produkce tuzemského zemědělství v budoucnosti. Začneme-li opět u rostlinné produkce, je třeba se připravit na zásadní snížení osevních ploch hlavních hospodářských plodin, neboť by to při správné aplikace neměly umožňovat zásady GAEC. Nehovořím teď o verzi týkající se podnikatelských omezení na celkem nepatrné výměře orné půdy v rozsahu zhruba 200 000 hektarů, ale o verzi širší, která by měla být uplatňována od roku 2011. Předpokládané snížení objemu tuzemské produkce obilovin, řepky či kukuřice vycházející z omezení v rámci GAEC přitom vůbec nemusí být žádnou tragédií. Každoroční přebytkovost ČR v produkci obilovin má totiž spíše negativní efekty, neboť nadprodukci je nutné vyvézt za nemalých transportních nákladů, tím vyšších, že ČR nemá moře. To sráží cenu tuzemské produkce ještě níže, než jsou ceny v zahraničí. Je také třeba si uvědomit, že nepatrný podíl české produkce na celkové produkci v EU v praxi znamená, že ve všech v Evropě produkovaných hlavních komoditách nemá ČR téměř žádný vliv na ceny. Proto je strategické soustředit se na pěstování takových plodin, kde může být pozice ČR lepší, kde je menší konkurence. V zemědělství ostatně vždy platilo, že nejvíce se vyplácí dělat to, co nikdo nedělá - a nejen v zemědělství. Alespoň částečně by bylo proto žádoucí se k této filosofii vrátit. Možností není málo, namátkou lze zmínit mák, amarant či GMO plodiny. Plochy uvolněné po obilí, ač je to možná proti produkčnímu smýšlení řady podnikatelů, bude třeba alespoň částečně zatravnit. Ani to by nemělo přinést negativní efekty. Restrukturalizace chovu skotu ve prospěch pasteveckého chovu totiž umožní chovat vyšší počet hospodářských zvířat a využít hmotu ze zatravněných nebo jinak než k produkci obilovin využívaných polí. To také mimo jiné zlepší úrodnost půdy a omezí rizika erozí. Souvislé plochy pozemků bude nutné rozčlenit, což může pomoci v odbytu tuzemské mechanizace na úkor na americké, třeba pro nekonečné plochy stavěné traktory typu John Deere. Změnit bude prostě nutné téměř vše, aby bylo tuzemské zemědělství do budoucna konkurenceschopné. Především by ale mělo změnit vedení resortu zemědělství, ať již bude jakékoli, své dosavadní rádce. Výsledkem dosavadních rad odborníků ortodoxně trvajících na zkušenostech z období před rokem 1989 a před vstupem ČR do EU je totiž stálý, spíše se zrychlující úpadek. Je přitom zřejmé, že proces skutečné restrukturalizace tuzemského zemědělství je neodvratný a je úplně jedno, kolik lobistických tlaků, manipulací, nepravd a očerňování názorových oponentů k udržení dosavadního pojetí použijí státní úředníci či představitelé AK. Čím déle bude dosavadní situace prodlužována, tím tvrdší bude pád. Na rozdíl od minulosti je v současné době k dispozici množství údajů, čísel a studií, které jednoznačně dokazují skutečnosti, o nichž se dlouho nehovořilo, neboť se o nich hovořit nechtělo, a také nebyla zpracována potřebná data. Dnes k dispozici jsou a při současné pojetí zemědělství to pro budoucnost nevěští nic dobrého.

Nářky a konfrontace nepomohou

Kromě restrukturalizace tuzemské produkce, jejíž součástí bude zcela jistě také postupný útlum produkce vepřového, by bylo v zájmu zemědělství změnit současné pojetí komunikace. Neustálé nářky a slova o krachu podniků a poklesu výroby komodit a cen jsou pro zemědělství medvědí službou. Taková prezentace jednak znevěrohodňuje zemědělce v rámci finančního sektoru, který má pak dostatek argumentů k omezení úvěrování, případně ke zvyšování úrokových sazeb, neboť zemědělský obor se dobrovolně prezentuje jako rizikový. Poukazování na krizi přitom zejména v nejbližší době nepovede, díky děravé státní kase, k dalšímu navyšování příjmů. Bude tomu spíše naopak. Za této situace je kritika a konfrontace zcela zbytečná, pokud se nenabízí realistické řešení. V minulém období bylo a vlastně ještě je ilustrativním lakmusovým papírkem mléko. V praxi se totiž ukázalo, že celá řada návrhů vzešlých z podnětů AK nebylo možné uskutečnit, protože byly a jsou v rozporu s legislativou EU. V některých případech byly údaje předkládané zemědělské veřejnosti vyloženými nepravdami, jako například argumentace dotační podporou krav na Slovensku, ze které se nakonec vyklubala podpora genetických zdrojů, ale ne podpora produkce mléka. Další komunikační minela je již dlouhodobě právě v komoditě vepřové maso. Za pokles domácí produkce je viněn stát, obchodní řetězce či novináři, ačkoli obecně evropský pokles poptávky po vepřovém je dán především změnou stravovacích návyků na základě doporučení různých dietologů. Pokud by se mělo za zvýšení odbytu vepřového někde demonstrovat, mělo by to být před kancelářemi zastánců zdravě-nezdravého životního stylu. Především je ale třeba vzít tuto skutečnost na vědomí a zvýšit spíše produkci drůbežího, hovězího, ale třeba také rybího masa dříve, než tak učiní konkurence. To vše ale právě při zachování dostatečné konkurenceschopnosti. Bohužel v případě vepřového nebyla v minulosti brána vážně varování tehdejšího Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, který označil tuto komoditu po vstupu do EU za nejrizikovější díky nižší efektivitě produkce vepřového v ČR v porovnáním s vyspělými státy EU. Tehdy se zemědělští odborníci smáli, dnes je to realita. Budiž to poučením pro doby příští, že čísla týkající se například efektivity produkce nelžou a je vhodné je vnímat a brát vážně. To by ale znamenalo v případě zemědělců daleko pokornější přístup k informacím a obecně ke všemu, co nepocházejí z agrárních zdrojů. Stále více se ukazuje, že jde o past, která ovšem sklapne až v době, kdy horliví obhájci předlistopadové podoby tuzemského zemědělství již nebudou na svých manažerských postech, takže se snadno zřeknou jakékoli odpovědnosti.

Petr Havel