Zitkovi drželi grunt 280 let. František choval v roce 1950 plemenné kance. „Kulackým sviním uřezat hlavy!“ rozhodl předseda JZD. Komunisté prasata snědli, statek rozkradli, rodinu vyhnali a Františka zavřeli. Jeho syn je dnes zpátky a farma vzkvétá. Takových sedláků - a voličů - přežily v Česku desítky tisíc.

K 19. srpnu roku 1953 zkonfiskovala komunistická strana dva tisíce statků a stejný počet rodin přesídlila. Tolik jmen alespoň stojí v knize, která se zachovala v trezoru věznice Ruzyně. StB ovšem seznamy ničila a tento svazek mohla přehlédnout. Tajemník Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek tvrdí, že postižených rodů bylo daleko víc. „Jen my jich zastupujeme dva a půl tisíce. Řada dalších registrována není.“

Navštívil jsem tři zemědělce, kteří se na restituované statky vrátili a bez ohledu na příšerný zmar zkoušejí přetrženou nit navázat. Představují konzervativní vzorek voličstva, o který se po listopadu tradičně ucházeli lidovci. Může je oslovit i Miroslavem Kalouskem založená partaj TOP 09, jak předvídají političtí analytici?

Její ikonou a předsedou je Karel Schwarzenberg shlížející dnes z nekonečného sloupořadí reklamních billboardů. On sám je sedmým toho jména. Prvním Karlem byl diplomat a voják. Říkali mu Maršálek, protože roku 1813 porazil Napoleona v bitvě u Lipska. Volba knížete jako symbolu byla kapitální trefou. To mi došlo při studiu selského rodokmenu Zitků.

Tam byl prvním Václav, přiženivší se na grunt ve Vlčnově u Chrudimi roku 1670. V úvodu jmenovaný František, jehož chovnými kanci si jezeďáci namastili pysky, je pravnukem jeho pravnuka. Zosobňuje osmé pokolení Zitků. Podobnost obou stavůje zřejmá, nikoli však čistě náhodná. Aristokraté a sedláci jsou spřízněni rodopisem, ukotvením v historii a spojuje je i společný úděl po únoru roku 1948 - totiž útlak a propadnutí statků. Obě sociální skupiny jsou také hrdé a stabilní. Že se Schwarzenbergové po staletí nemění, je nabíledni. Také statkáři lnou ke starým rolím. Komunisté jim říkali „berani“, protože se postavili kolektivizaci tvrdým, neústupným čelem. Sečteno a podtrženo: Jsou-li například úhelnými kameny TOP 09 tradice, odpovědnost a prosperita, mohla by si knížecí a selská „zabejčenost“ notovat.

Po bolševicku

Události onoho večera roku 1950 se Miloslavu Zitkovi vryly do paměti vteřinu po vteřině. Bylo mu devět let. Seděli u večeře. Rozlétly se dveře a dovnitř vtrhli neznámí chlapi. „Jste František Zitko?“ křikli na sedláka. Chlapcův tatínek vstal za stolem: „Co si přejete, pánové?“ Vyvlekli ho doprostřed světnice a srazili na kolena. „Půjdeš s námi!“ Zitkovi se klepe hlas: „Nevím, co do mne vjelo. Byl jsem špunt, ale tátovi jsem skočil na pomoc. Jeden z těch chlapů mně dal tak strašnou facku, že jsem pozpátku vevrávoral až do sousedního kumbálu, a tam se rozplácl na zemi.“ Vstal a znovu šel po ruce, která držela otce u podlahy. Jiný muž ho s rozběhem nakopl. Narazil tváří na hranu otevřených dveří a ztratil vědomí. Přišel k sobě za několik minut. Komando i s jeho otcem bylo pryč a maminka, celá od krve, mu omývala tvář. „Ještě dnes,“ ukazuje Zitko křivý nos, „mám deformovanou nosní přepážku.“

Tak dopadla pěst dělnické třídy na největší grunt ve vsi. Na statku nastoupil národní správce, známý opilec. František Zitko se nazítří vrátil, ale brzy ho zavřeli znovu. To už dostal čtyři měsíce. Seděl s ostatními sedláky v nedalekých Křižanovicích. Když ho pustili, rodina ještě nějaký čas bydlela v rodném domě, ale komunisté z nově vzniklého JZD zakázali bývalému hospodáři vstup na vlastní dvůr. Narýsovali vápnem čáru, za kterou nesměl. Denně ji obnovovali.

Jednou čáru bezděky překročil, protože si potřeboval odskočit ke zdi chléva. Nestačil ani rozepnout kalhoty a vyběhli na něj dva jezeďáci s vidlemi. Jeden mu nasadil ocelové hroty na krk. Chvástal se, že ho probodne a nic se mu nestane. Druhý blábolil, že ho píchnou jako ty jeho svině. „Ti dva chlapi se jmenovali Drahý a Sýkora. Potomek toho Sýkory tady působí pořád, soudruh jeden,“ odfrkne si pohrdlivě Miloslav.

Tři donkichoti

Osmašedesátiletého Miloslava Zitka jsem vyposlechl v jeho žlutém statku za rybníkem na vlčnovské návsi. Jako první zemědělec v okresu Chrudim zažádal o rehabilitaci a návrat majetku a pyšně mi ukazuje dokument, který to potvrzuje. Škarohlídi prý lamentovali, že prezident Havel padne a rudí ho zavřou jako tátu, ale furiantsky jim odsekl: „Jestli se to stane, já do kriminálu chci!“ Uznává Asociaci soukromého zemědělství (ASZ), která sdružuje solitérní donkichoty lopotící se podobně jako to činili jejich dědové. Jiné zemědělské uskupení, Agrární komora, v něm budí nevoli. Horlí: „Já byl taky členem a vystoupil jsem. Všechny je znám, vždyť jsou to proboha ti samí jezeďáci, kteří nám všechno vzali.“

Aleš Lípa je druhým rolníkem, za nímž jsem se vydal. Zoufalý boj s vrácenými polnostmi vede ve Ctiněvsi na úpatí Řípu, kde je podle legendy pohřbený praotec Čech. Neměl na mě čas, jelikož jsem ho přepadl na kombajnu uprostřed žní. Z kabiny pekelně rámusící stařičké obludy Fortschritt na mě jen zařval, že je snad třináctou generací sedlačících Lípů. Málem jsem se ho zeptal, jestli ty kmety s rohatými bůžky na kopci nad gruntem pamatuje. Rodinné drama mi vyprávěl jeho otec Jaroslav Lípa, jehož jsem zburcoval na vejminku ve Staré Boleslavi.

Jaroslav Šebek je nejen tajemníkem ASZ, ale také dalším dříčem, který by rád vykřesal z navrácených ruin život. S otcem, matkou a sestrou, tedy jen ve čtyřech, přestavují už třináct let v Kyškovicích u Roudnice nad Labem pět velikánských budov rodového statku na agroturistický komplex. Maminka Helena je manažerem, polírem a kuchařkou, sestra Jitka obkladačkou a Jaroslav a jeho táta zedníci i přidavači.Dlužno dodat, že všichni Šebkové až do roku 1850, kam se je podařilo dohledat, nesou jméno Jaroslav.

Selská dynastie

Zatímco paní Marta Zitková vaří kávu, Miloslav listuje rodovou kronikou. Sedíme v bývalém čeledníku a oknem hledíme na statek. Nese rodový erb s pluhem a párem koní, novým nápisem ZITKOVA FARMA a starým datem: 1670. Právě tehdy zemřel v Amsterdamu učitel národů Komenský. Toho roku se na statek přiženil prapředek Václav. Bylo mu sedmnáct, manželce Dorotce dvacet. Jak bylo zvykem, Zitkovi měli deset dětí. Pěstovali proso, pšenici, ječmen a brambory, chovali prasata a krávy. Hospodářství dostal nejstarší. Jmenoval se Jan (* 1671). Po něm zdědil statek jeho syn, další Jan (* 1707). Na svět přišel až jako osmý z dvanácti dětí, ale právo prvorozeného na grunt se prý striktně nedodržovalo. Zitko vysvětluje, že ho zdědil ten, kdo „k tomu byl“.

Jan II. vynikl tím, že se stal vlčnovským starostou. Hlavu čtvrté generace Zitků představoval Matyáš (* 1759), po něm sedlačil František I. (* 1800). Manželka Kateřina mu nedala žádné dítě, druhá žena, také Katka, jen jedno. „Až třetí, Tonička, jich povila sedm. S tou se trefil. Byla z Chrudimi, její táta tam měl železářství,“ podotýká Miloslav, jako vždy v obraze. Pak se ujal statku obr Vincenc (* 1854). Měřil 197 centimetrů a vážil 135 kilo. O jeho síle se vyprávěly legendy. Jedna líčí, jak sedláci vozili na stavbu pískovcové balvany. Když jim nějaký spadl z žebřiňáku, museli zastavit a dva chlapi ho znovu naložili. Vincenc ani nezpomalil. Jak šel vedle koní drže opratě, popadl kámen do jedné ruky a hodil ho zpátky na fůru. Syn tohoto dubiska, Vincenc II. (* 1876), byl dědečkem našeho hostitele a druhým z rodiny, který to dotáhl na starostu. Osmou generací na gruntě je nám známý František (* 1910), toho jména druhý. Jako kluk vstával ve tři, nakrmil koně a pak sebe, v půl páté jel s otcem na pole, tři hodiny pracoval a teprve potom vyrazil do školy. Když komunisty ovládaný okres rozhodl o internaci takzvané „selské roty“ v Křižanovicích, regionální tisk o nich napsal, že je to „chamraď líná, tyjící z mozolů vykořisťované chudiny“.

Sova se jim líbila

Zitkovi měli být vyhnáni do Oloví u Karlových Varů, ale pomohl Františkův spolužák. Dělal národního správce v blízkém Vestci a vzal kamarádovu rodinu k sobě. Zachránil ji sice, ale zároveň jí způsobil nekonečné utrpení. Museli zblízka přihlížet, jak jejich domov ničí přistěhovalci. Psal se rok 1953 a Miloslav si vše pamatuje. „Dlažba ze dvora zmizela do druhého dne. Z půdy shodili bednu plnou dokumentů a fotografií a demonstrativně ji spálili. Zato vycpaná sova, ta se jim líbila.“

František šel do vězení ještě jednou. Na tři a půl roku. Když se v roce 1964 z Jáchymova vrátil, měl zničené plíce. Listopadového převratu se nedožil. Miloslav to během let dotáhl na střední zemědělské až k maturitě, byť ho kvůli původu ze školy třikrát vyhodili. Grunt mu vrátili v roce 1990. Některé budovy spadly, z jiných byly ruiny, na dvoře rostly mohutné stromy. Kdosi při předání prohodil jedovatou poznámku. Zapsal si ji. „Statek je váš, tak nám ukažte, jak se to má dělat.“

Ukázal. Vykácel stromy, vyvezl 29 nákladních aut odpadků (jen kamen bylo dvacet), strhl nepoužitelné budovy. Na práci měl manželku a tři dospělé děti. Dostal 39 hektarů tátových polí a staré stroje. Zoral, zasel a postavil vepřín. Už ne pro plemenná zvířata, ale na výkrm. Střihem se dostáváme do současnosti. Hospodářství vede Miloslavův syn Jiří, ale tatík důchodce je v nejlepší kondici a pomáhá. Zaměstnávají tři lidi a obdělávají 440 hektarů. Pěstují cukrovku, řepku ozimou, ječmen, pšenici, len, hrách a na semeno také jílek, což je tráva. Přehlídku strojového parku vynecháme. Dodejme jen, že Zitkovi splácejí nový kombajn za pět milionů, dva traktory John Deere a manipulační stroj Manitou, který vypadá jako malý buldozer. „Každý měsíc odchází dvě stě sedmdesát tisíc korun a ještě musíme vyžít,“ žehrá Miloslav. Ptám se na podzimní volby. Uvažuje nahlas. „Co ten Topolánek, ušili to na něj? To víte, my musíme volit vpravo, vždycky jsme dali hlas ODS. Ale Schwarzenbergovi bych věřil. To je vážený člověk.“ Sedlák Zitko má plnou hlavu žní, ale toskánskou aféru vnímá.

Černý baron mičurincem

Drama Lípova statku ve Ctiněvsi se odehrálo podobně jako příběh minulý. Hospodář Aleš Lípa sedí ve dne v noci na kombajnu v restituovaných polích pod horou Říp, a tak se mnou hovořil Alešův otec Jaroslav. Narodil se roku 1935. Jeho tatínek stejného jména (* 1895) byl starostou a největším vlastníkem půdy ve vsi. Měl třicet hektarů. V roce 1953 přijel do vsi plný autobus policajtů, aby sedláka Lípu odvezli pro „podpis protokolu“. Jeden z nich se přitočil k mamince. „Paňmámo,“ špitl, „pořádně ho oblékněte.“

Táta dostal dva roky a „paňmáma“ rok. Právě tehdy Jaroslavova sestra maturovala. Ředitel sociálně zdravotní školy byl formát. Obdržel instrukci, že ji nesmí nechat projít. Předvolal si ji. „Půjdeš jako první!“ Bránila se, že je uprostřed abecedy, ale trval na svém. Když si ho pak rozzuření estébáci podali, prohlásil, že příkaz přišel pozdě.

Zatímco rodiče seděli v kriminále, režim sourozence vysídlil do Velkých Losin na Šumpersku. Jaroslav ukazuje soupis povolených věcí. Mycí stůl 1x, kredenc 1x, židle 5x... Tehdy se ztratila rodová kronika. Údajně dokládala Lípův rodokmen až k statkáři Danielovi, který se narodil kolem roku 1600.

Táta se vrátil z vězení a rok nato umřel, nejspíš steskem. Jaroslav tehdy kroutil tříletou vojnu u Pomocných technických praporů v Kladské. Na pohřeb ho pustili. Otcovy ostatky dorazily pod Říp lokálkou v zapečetěném vagónu, prý aby nebyly manifestace. Tak se rodina v navždy zakázané Ctiněvsi přece jen naposledy sešla.

Vojna u PTP Jaroslavovi paradoxně pomohla. Seznámil se tam s řadou šlechticů, továrníků a vůbec zajímavých lidí, vydělal peníze a kromě toho dálkově vystudoval střední zemědělskou školu. Jezdil na motorce do Roudnice nad Labem. Neslýchaný bonus zařídil osvícený velitel. Jaroslav mu totiž pomohl ke kladné čárce u nadřízených, a to tím, že u černých baronů založil mičurinský kroužek. Inu, sedlák!

Chmelnice zpívá

Jaroslav pracoval celý život v hospodářském družstvu. Vzal si zootechničku Jaroslavu, která mu v roce 1962 povila Aleše. Syn působil v JZD Liblice. Jako zootechnik, jak jinak. „Paňmáma“, jíž táhlo na pětaosmdesát, vyběhala v roce 1992 restituci. JZD zcepenělo právě včas, aby mohl Aleš vyjet do chmelnice a na obilná pole babiččina gruntu. Dostal pár mašin metuzalémského věku. Zadlužil se a za půldruhého milionu koupil moderní traktor CASE. Pak postavil novou sušárnu chmele. Přišla na další dva miliony. Oženil se a dvě dcery vyrostly do krásy. Přivedly nápadníky a když pomůžou babi s dědou, dře jich na

98 hektarech pod Řípem osm. Matce se rosí oči: „Někdy padá a já ho přemlouvám, ať se na to vykašle. Mami, já to mám rád, říká. Když od Řípu fouká, ta chmelnice zrovna zpívá.“

Stojím u brány statku a nad hlavou mi šumí lípa. V roce 1895 ji zasadil Alešův praděd, protože se mu narodil syn. Ten, který ve Velkých Losinách umřel steskem. Marně pátrám, kde může Aleš s rodinou bydlet. V nové bílé sušárně plné strojů to nebude. V protilehlé barabizně také ne, chybí jí kus střechy a zasloužila by strhnout. Právě na tuto ratejnu však rodiče rozpačitě ukazují. Takové jsou selské priority. Setkal jsem se s nimi už u Zitků, kde František nakrmil ve tři ráno koně a teprve potom sebe. U Lípů si zas v komfortu nejdřív hoví chmelové šištice, a až po nich lidé.

Zajímá mě politika a Jaroslav praví, že je v agrární straně. „Ta ještě existuje?“ leknu se. „Jo, je jich tak do autobusu,“ opáčí paní Jaroslava. Senior je také jednatelem ASZ na okrese Mělník. Na poslední schůzi se prý ukázal Topolánek a lákal sedláky, ať volí ODS. Lípa váhá. TOP 09 je prý také cesta.

Upírovy tužby

Tajemník ASZ Jaroslav Šebek mi ukazuje Mladou frontu z

29. srpna roku 1950. Jeden z článků popisuje chamtivost vesnického upíra Šebka. Autor vyjde z Kyškovic, ale pak se smělou investigací rozmáchne po celé zeměkouli. Píše: „Pan Šebek tíhne jen k tomu, z čeho může vysát stokoruny. Takoví lidé jsou přáteli smečky amerických vrahů v Koreji.“

Jak výše řečeno, každý Šebek z této dynastie se jmenuje Jaroslav. Přede mnou sedí dva. Tajemník, který se narodil v roce 1974, a jeho otec (* 1946). Statek s oranžovými a červenými štuky a nádhernou kovanou branou, za níž plyne Labe, vydupali z rozvalin. Děd (* 1911) hospodařil na 42 hektarech, z nichž devět zabíraly jahody a švestky. Vstával ve tři a vozil čerstvé ovoce do Prahy na trh.

Senior vypráví o únoru a přede mnou se odvíjí už dvakrát popsané martyrium. Vězení, vysídlení, zmar. Rodina se po listopadu vrátila do pěti napůl sesutých budov, v nichž sídlilo místní JZD. Družstvo bylo pět let v likvidaci a osm let prochází konkurzem. Starší muž si stěžuje, že stroje ani zvířata nevydalo dodnes. Jeho syn konstatuje, že soudy vyhráli, ale nedomohli se ničeho. JZD jsou republikový fenomén. Rozkradou majetky, zašantročí je do akciovek a jinam a pak se rozpadnou. Mladý muž dodává: „Jsem z toho znechucený. A zároveň jsem šťastný, že jsme se tu sešli a že máme vizi.“

Dlouho mi ji předestírali. Mladší Šebek mě provedl hotovými stájemi, v nichž má brzy zařehtat první pár koní. Kobyl bude osm a lůžek pro agroturisty ve vejminku z doby Marie Terezie dvacet. Šebkovi nejen staví, ale také obdělávají 32 hektarů. Dalších deset tvoří les. Navázali na dědův sad a hodlají otevřít ekoobchůdek s ovocem a zeleninou.

Padá obligátní předvolební otázka. Junior se zamyslí: „Jsme jasně pravicoví. Pracujeme na svém, kupujeme za své. Nečekáme, že nám někdo něco dá. Volili jsme ODS. Pokud jde o TOP 09, uvidíme, co se z ní vyklube. Osobně jsem přesvědčen, že je tady takové partaje dávno zapotřebí.“

Mladý Šebek ví, o čem mluví. Je tajemníkem organizace, která zastupuje dva a půl tisíce soukromých sedláků. Dalších více než dvacet tisíc do žádného uskupení nevstoupilo. Při podzimních volbách by to mohl být pořádný jazyk na vahách.

Tomáš Čechtický, časopis Instinkt