Blízkost velkolepého zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou je pro nádherně obnovený a prosperující dvůr - biofarmu DoRa výhodou. Návštěvníci zámku sem často zamíří potěšit se až idylicky bukolickým prostředím. Za bránou ohraničují dvůr dvě křídla stájí a hospodářských budov, a je milé, když tu či onde vykoukne běloskvoucí hlava zvědavé kozičky. V čele je pak rekonstruovaná obytná budova, ve které kdysi sídlil správce, všechny objekty jsou z roku 1838. Zde se také před pár lety pořádaly Farmářské slavnosti organizované ASZ ČR. V pozadí, takže ani není vidět, je umístěná nově vybudovaná dojírna a mlékárna a zpracovna kozích výrobků. My však vstupujeme do útulného prostoru kavárny, vybudované tam, kde bývala pekárna a prádelna. V čele je klavír, na který se při různých společenských událostech hraje.   

Usedáme, hledíme prosklenou stěnou do zahrady a začínáme rozhovor s Matějem Pastrňákem, přichází také Jitka, jeho matka a posléze i obnovitel dvora Pavel Dobrovolný.

Povídejte, co je u vás po dvaceti letech nového?

Matěj: Já tady samostatně hospodařím od roku 2009, kdy na mě otec převedl již prosperující dvůr. Samozřejmě se na chodu dále podílí a snad mohu říci, že je zárukou kontinuity. Nejsem si ale teď úplně jist, zda jsme vůbec před těmi patnácti lety měli nějaká konkrétní předsevzetí. Spíš se to vše celé roky přirozeně vyvíjelo, a plynulo. Radikálně se změnil počet chovaných zvířat. Při pohledu na vybavení a vybudovanou mlékárnu by se dalo říct, že vlastně skoro nezůstal kámen na kameni, hodně se to posunulo. Technika, rostlinná výroba, zpracování.  

Pavel: Je to tak. Když jsme sem s manželkou a Matějem přišli, byly začátky dost krušné. Celý areál byl tak poničený… Lidé z okolí, se kterými jsem se znal ze školy, pocházím totiž odsud, mi říkali, seber se a radši se vrať do té Prahy. Tady se na to vykašli.

Žena je inženýrka, ekonomka, a tak se i živila. Žila v Praze, a já také, od mých patnácti let. Bydlel jsem u strýce, když mi tak brzy zemřela maminka. S mým původem jsem směl vystudovat až později, dálkově, a pracoval jsem pak také v Praze. Ale v devadesátých letech nastala možnost změnit život, ujmout se zase svého majetku. Bylo mi tehdy 59 let, říkal jsem ženě, co to zkusit, ale čím se tu budeme živit? První čtyři roky jsme tak jaksi lavírovali a uvažovali, co s tím. Žena prohlásila, že do nějakých velkých zvířat by se nerada pouštěla, a tak jsme začali s králíky, jenže ti zase byli moc malí. Tak jsme pořídili dvě kozičky a na nich jsme se naučili to, co děláme dneska.

Tehdy, před třiceti lety, zde lidé nebyli zvyklí na kozí mléko. Pokud se koza chovala na mléko, tak jenom proto, aby se dávalo praseti. Nekonzumovalo se, ani se nedělaly sýry. Začínali jsme kozy dojit, učili jsme se, až jsme se dostali do současného stavu, kdy máme 550 chovných koz a 50 kozlů. A jak jste si jistě všimli, nejsou cítit, ona totiž stačí dostatečná hygiena, prostě stačí včas vykydat. A dnes se všichni návštěvníci diví, stejně jako vy. Také jsme se snažili trochu potlačit onu charakteristickou příchuť koziny v mléku. Aby zůstala jen slabá, ozvláštňující a v podstatě přijatelně žádoucí. Dělali jsme pokusy s krmením. Je známo, že koza je mlsná a na pastvě pozře všechno, leze i po stromech. My jsme jim ale omezili to krmení na určitý výběr, a podařilo se nám aroma vyladit. A pak je hodně důležitá hygiena skladování i zpracování.

S technologií to asi bylo náročné…

Matěj: Ano, se vstupem do EU se zpřísnily požadavky na úroveň zpracování, parametry pro hygienu, a museli jsme tedy technologii posunout, abychom požadavky splňovali a vůbec mohli naše hospodaření dále provozovat. 

Prodávat naše výrobky ze dvora jsme začali brzy, ale nejdřív jsme velký úspěch neměli. Takovéhle výrobky se prodávají dobře zejména ve velkých městech, tam jsou naši hlavní zákazníci. Ale nyní už i ten faremní prodej získává na síle, nicméně je to s ohledem na celkové prodeje spíš okrajová záležitost. Teď již vyrábíme takové množství, že ho není možné uplatňovat formou faremního prodeje, i když zde máme i prodejní automat.  Ale máme 15 zaměstnanců a musíme je uživit.

Pavel: Zpočátku jsme opravdu prodávali s obtížemi. Lidé ke kozímu mléku a výrobkům neměli důvěru. Dokonce jsme volili zvláštní způsob směny. První roky jsme s jedním sedlákem, který choval prasata, měnili mléko, které jsme neprodali, za maso. Takže jsme za rok měli nějakou tu půlku prasete.

Takže prodeje i dnes stojí hlavně na zákaznících z měst?

Matěj: V podstatě se to tak dá říci. Zejména o velkých městech, kde nyní vyrostla mladá generace, která nemá předsudky, že kozí mléko má nějakou pachuť. Neodmítají je konzumovat a priori. Naopak se setkáváme se zvědavostí a ochotou zkusit něco nového. Dokonce jsme se setkali s tím, že když jsme nabídli lidem čerstvé kravské a čerstvé kozí mléko, ani nebyli schopni je odlišit.

Samozřejmě také sledujeme, jaká je nabídka kozích výrobků na našem trhu a ochutnáváme od „konkurence“. Hodnotíme, co nám chutná, necháváme se inspirovat, a to i zahraniční proveniencí.

Pavel: Navštěvují nás často i lidé z ciziny, zejména z Rakouska, dokonce zde byli i lidé z Chile. Jsou to většinou právě turisté, kteří míří do zámku v Jaroměřicích. Chci zmínit trochu kuriózní zájezd více než 30 selek z Rakouska, dostaly ochutnat, jenže polovina jich vůbec ochutnat nechtěla, že kozí, to tedy ne. Že by snad ještě tradice z Rakouska-Uherska, kdy kozy byly spojovány s chudšími vrstvami a bylo na ně zahlíženo? A přitom mléko a sýry jsou dobré a navíc, kozy jsou tak milá a veselá zvířata, nemluvě o kůzlátkách, která každého dojmou.

Ale říká se, že jsou kozy také trochu poťouchlé…

 Matěj:  No, to si nejsem jistý, spíš bych řekl, že jsou zvědavé a takové nenechavé, všechno chtějí prozkoumat. Dokonce dovedou povolit každou matičku. Vymyslet nějakou závoru na branku je velmi obtížné, protože vždycky nakonec přijdou na to, jak se dostat ven.

Vy jste tady na farmě vyrostl od malička?

Matěj: Od malička ne, přistěhovali jsme se sem s rodiči, když mi bylo 15 let. Předtím jsme bydleli v Praze na Proseku, a když tehdy docházelo k restitucím, rodiče se rozhodli, že převezmou tento statek, no a já, jako nejmladší člen rodiny, jsem s nimi šel. Rozhodl jsem se pro zemědělskou školu, a plynule jsem navázal na rodiče, až jsem to zde převzal. Nebylo to jednoduché, ale dnes se na to už dívám z jiného úhlu. Máme totiž dva syny, a v podstatě jsem pochopil, nebo si myslím, že jsem to pochopil, že když rodina nemá vizi a naději, že někdo bude pokračovat, těžko hledá elán a energii hospodařit. Kdybych neviděl, že po mně bude někdo následovat, nevím, zda bych měl sílu to tady dále rozvíjet. Jistě, udržoval bych to v chodu, ale bez velkého nadšení. Takhle to mám jednodušší, i když to také nemusí dopadnout, to člověk nikdy neví, ale zatím mám motivaci. Nevím, jestli tomu tak bylo u rodičů, ale já to takhle vnímám.

Pavel (a Jitka přizvukuje): Jistě, jistě. V rodinách je to tak, a vidím to v naší širší rodině, kde jsou děvčata, panuje tam očekávání, jak případné předání dopadne. Když jsou kluci, je to, myslím si, jednodušší. Když se trochu vedou a ukazují se jim výsledky, mají možnost setkat se se zajímavou technikou, kterou nikde moc neuvidí a ještě ji ovládat.

Matěj: Staršímu synovi je devět let a zdá se, že to v sobě má. A snad to bude mít i ten sedmiletý. Máme naději. Jsem přesvědčen, že je velmi důležité na ně netlačit. Mohou nastat chvíle, kdy toho může být trochu moc, ale prostě nelze nikoho nutit. Manželka například je se mnou v souladu, ale má svou firmu, která se věnuje šití přikrývek a polštářů z ovčí vlny. Ani ona si na nezájem nemůže stěžovat.

V tomto prostoru je tak příjemně…

Pavel: Když statek převzal Matěj, zbourali jsme zbytky pekárny, prádelny a chlívků a zařídili tento prostor. Již od počátku jsme předpokládali nějakou návštěvnost. Každou sobotu jsme měli otevřeno pro veřejnost, a to trvá dodnes. Otevřená vrata, otevřená tato kavárna. Návštěvníci sem svobodně přijdou, svobodně se pohybují, sami či s dětmi po zahradě, sledují, jak se rodí kůzlata, a my se všem věnujeme, a zde si mohou dát kávu, čaj, žena napeče zákusky a bývá tu tolik lidí, že si ani nemají kam sednout. V létě pak sedí venku.

Všiml jsem si, že se díváte na klavír. To je také taková zajímavost, navštěvuje nás spousta lidí a jeden pán nám nabídl klavír, že pro něj nemají uplatnění. Je z roku 1904, od firmy Petrof. Pravda, byl v takovém stavu, že jsme ho sem vzali spíš jako dekoraci, ale manželka, protože sama dobře hraje, stála o opravu, a tak byl klavír opraven a naladěn a je dnes plně funkční. Chodí k nám hodně lidí i v zimě, a takové Vánoce s Tichou nocí na klavíru, to má své kouzlo. Nu a já se, dnes je mi devadesát let, už jen vezu a mám ze všeho radost.

Matěj: My pak také aktivně oslovujeme školky a školy i třeba domovy důchodců. Všichni jsou zde vítáni, mohou absolvovat prohlídku, nebo si objednat speciální program, ochutnávku, pohoštění. I ve všední den. Kolikrát tu máme i dva autobusy školáků denně. A tak si vlastně i vychováváme budoucí zákazníky. Ochutnají, nalákají rodiče. To nám dává smysl, ukázat široké veřejnosti, jak to děláme, jak se dá hospodařit třeba i na 150 hektarech, jako my. Jsme zcela soběstační, pro zvířata kupujeme jen medicinální lizy, to je tak všechno. Školáky zde vidíme rádi, spolužáky našich kluků, dále pak ze škol z Třebíče či z Brna. Dá se k nám přijet i veřejnou dopravou, autobusem.

A pak zde i poskytujeme možnost vykonávat praxi pro studenty střední zemědělské školy, tak se tu po týdnech střídají zpravidla vždy dva studenti. Nakonec i vysokoškoláci, kteří zde získávají náměty pro své bakalářské či diplomové práce.

Pavel: Například tenhle obrázek, tedy obraz, nám namalovala a věnovala jedna studentka z MU Brno, původem Polka, které se tu moc líbilo.

Matěj: V podstatě platí, že když chcete lidi přesvědčit a získat si je, musíte jim ukázat něco pěkného. A pak i mají důvod se sem vracet. Snažíme se veškeré prostory, vlastní i provozní, udržovat v pořádku, abychom se nemuseli za nic stydět. Navíc by to byl zločin tyto dvě stě let staré a velkorysé budovy nějak ničit a znásilnit, vždyť jsou krásné.

A jak se na vše dnes dívá paní matka, dáma, která dala přednost menším zvířatům…

Jitka: No, když se to takhle řekne, každého to zaujme. Ale pochopte, že pro člověka, který vyrostl ve městě a se zemědělstvím neměl nic společného, to byl velký krok do neznáma. Ale proti krávám nic nemám, také se mi velmi líbí, ale kozy a kůzlátka, to mi přišlo zvladatelnější. Zkoušeli jsme i ovečky, aby to tu spásaly, ale v této oblasti, kde je málo vláhy, to pro ovce není zrovna vhodné. Dnes mohu říci, že jsme s volbou chovat kozy spokojeni. S manželem si kolikrát opakujeme, že nová generace už spoustu věcí vidí jinak, ale jsme rádi, že jsme se naučili se chápat, a to obě strany, a proto dokážeme táhnout za jeden provaz. Syn vyslechne, když zavzpomínáme a promluvíme o historii, a my zase pozorně vnímáme, jaké on má nové nápady a názory. Uvědomujeme si dnes, jak bylo dobré syna do ničeho nenutit. Násilí nikdy dobré ovoce nepřináší.

A teď mám například radost z toho, jak starší vnuk je rád s chlapy, když pracují a také chce dostávat svačinu s sebou, jako oni.

Matěj: Ano, tak to je, rodina je základ. Rodina, která drží pohromadě.

- - -

Tak takhle optimisticky jsme skončili. Z dalšího povídání, kdy pak okolo nás přes dvůr rozvážně mířily kozičky k dojení, nicméně vyplynulo, že kromě radostí a pocitu zadostiučinění má hospodář i starosti. V poslední době zejména se zvyšováním cen energií a vstupů vůbec, ale i s byrokracií, která i přes všechny sliby stále spíše bují. Matěj Pastrňák však dodává, že to už je jisté riziko podnikání. A okolo nás v tu chvíli zvesela poskakují už podojené kozičky.

Rozhovor vedl: Josef Duben

Manželé Dobrovolní oslaví v měsíci červenci letošního roku svá významná životní jubilea – Pavel Dobrovolný 90. narozeniny a jeho žena Jitka 75. narozeniny. Vše nejlepší, hodně zdraví a ještě mnoho šťastných let strávených na farmě v Ratibořicích!

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2024), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.