Exkurze do historie

Nezemědělské příjmy zemědělců nejsou nic nového a například poslední komisařka EU pro zemědělství a rybolov Marian Fischer - Boellová během své funkce častokrát hovořila o tom, že by měly být ještě více než v současnosti součástí ekonomiky zemědělských podniků. Samotná EU také spolufinancuje celou řadu dotačních programů, které by měly nezemědělské aktivity zemědělců podpořit. V podmínkách ČR jde například o program s kostrbatým názvem „podpora diverzifikace zemědělských činností“, což jsou dotace směrované právě na podporu podnikání, které není nebo nemusí být přímo spjato se zemědělstvím.

Uvedená strategie EU nicméně není v praxi ničím jiným, než byla někdejší takzvaná přidružená výroba zemědělských podniků před listopadem 1989. Dlužno říci, že samotná myšlenka nebyla vůbec špatná. Pravda, v rámci přidružených výrob se často produkovalo zboží, jehož smysl a konkurenceschopnost nebyly zrovna optimální. Na druhou stranu znamenaly přidružené výroby zvýšení zaměstnanosti na tuzemském venkově a to, o co jde i v současné době - totiž aby zemědělské podniky posílily jinými než zemědělskými aktivitami svou ekonomiku. EU, a v současné době i sama ČR tak dotačně podporuje návrat do systému, který již v našich zemích před listopadem 1989 s větším či menším úspěchem fungoval. Tento trend zároveň klade otázku, zda nebyla komplexní privatizace nezemědělských činností (přidružených výrob) po listopadu 1989 poněkud unáhleným krokem. Politické důvody byly přitom zřejmé - poskytnout co nejširší prostor pro rozvoj soukromého podnikání na venkově. Výsledkem ale nakonec bylo to, že téměř všechny přidružené výroby v ČR skončily, ač některé z nich jistě smysl měly. Některé zemědělské podniky dokonce dotáhly své přidružené výroby do takových rozměrů, že samotné zemědělství bylo vlastně už jen marginální součástí jejich podnikání.

Současný stav v ČR

Podle stávajících dat, kterými disponuje Český statistický úřad (ČSÚ), tvoří oficiálně příjmy z takzvaných neoddělitelných nezemědělských činností zhruba dvě procenta z celkových tržeb zemědělců. To mimo jiné v praxi znamená, že zisk zemědělství v ČR je ve skutečnosti vyšší, než se každoročně vykazuje v rámci souhrnného zemědělského účtu. Jenže: Do celkové bilance zemědělství je sice neoddělitelná nezemědělská činnost (například příjmy z prodeje energie z bioplynových stanic, prodej surovin a potravin ze dvora nebo třeba těžba písku či opravy pneumatik) započítávána, pouze ale v případě, kdy jde o společné účetnictví jednoho podniku. Pokud má nezemědělská činnost samostatné účetnictví nebo jde o jinou, například dceřinnou společnost, kterou ale vlastní zemědělci, v bilanci zemědělství to není podle ČSÚ statisticky sledováno. To zásadně zkresluje pohled na příjmy zemědělců v ČR, což potvrzuje i Tomáš Doucha, náměstek Ústavu zemědělských a ekonomických informací pro vědu a výzkum. „Údaje o hospodářském výsledku zemědělství v současné podobě neposkytují zcela spolehlivá data, protože nelze zcela oddělit údaje týkající se skutečně jen zemědělství a ostatních činností,“ konstatuje Doucha. Podle jeho slov mohou být přitom příjmy zemědělců z nezemědělských činností významné. „Nejvíce podnikatelských aktivit registrujeme ve zprostředkovatelské činnosti, tedy „nákupu zboží a jeho dalšího prodeje,“ uvádí Doucha. To je přitom další paradox v obrazu tuzemského zemědělství, který je předkládán laické veřejnosti. Sami zemědělci, zejména ti z Agrární komory ČR (AK) velmi často poukazují na skutečnost, že se na původní zemědělské ceny surovin nabalují zisky a marže následujících článků výroby potravin, a i díky tomu dostávají skuteční zemědělci za své produkty nízké ceny. Skutečnost ale ukazuje, že mezi překupníky zvyšující ceny zemědělských surovin a snižující konkurenceschopnost prvovýrobců patří sami zemědělci. Řada zemědělských podniků si na tyto aktivity navíc zakládá dceřinné společnosti, avšak jejich výsledky se do bilance zemědělství nepočítají. Portfolium aktivit je přitom velmi široké. „Jde například také o nákup akcií, prodej pohonných hmot na benzínových pumpách v areálech zemědělských podniků nebo o prodej energie,“ uvedl Doucha. Podle jeho slov přitom nezemědělské podnikání provozují v ČR především větší zemědělské podniky, v menší míře pak rodinné farmy. Právě větší zemědělské podniky totiž mají na nezemědělské činnosti dostatek lidí, naopak takzvané rodinné farmy zaměstnávající v zásadě jen skutečně rodinné příslušníky, případně sezónní pracovníky, nemají na tyto aktivity personální potenciál.

Jak je tomu v zahraničí

V zahraničí je přitom podíl nezemědělských činností na příjmech zemědělců podle Douchy mnohem vyšší. „To znamená, že potenciál pro tuto činnost je v ČR velmi velký,“ podotýká náměstek. Potvrzují to i data ČSÚ. Zatímco v ČR činí podíl tržeb z nezemědělských činností na příjmech zemědělců 1,8 procenta, na Slovensku je to dvojnásobek (3,8 procenta) a například v sousedním Rakousku trojnásobek (5,3 procenta). Vyšší tržby z nezemědělské činnosti mají i zemědělci v Anglii (4,2 procenta) či Francii (2,9 procenta), naopak v Německu je to jen 0,7 procenta. „Každopádně podíl neoddělitelné nezemědělské činnosti v zemích EU neustále stoupá,“ konstatuje ředitel odboru zemědělských statistik ČSÚ Jiří Hrbek. V ČR ale naopak podle aktuálních dat klesá. Zatímco v roce 2007 tvořily příjmy tuzemských zemědělců z nezemědělské činnosti 2,5 miliardy korun, loni to bylo podle předběžných údajů 2,2 miliardy. Uvedená čísla se ale týkají jen činnosti vykazované v rámci zemědělské bilance. Naopak příjmy vykazované v rámci samostatných účetních jednotek v nezemědělském podnikání nejsou součástí bilance zemědělství jako oboru a nelze tedy podle současných metodik prakticky zjistit, jak se na ekonomice podnikání v zemědělství podílejí.

Výroba potravin

Patrně nejvhodnějším typem nezemědělského podnikání, logicky navazující na produkci zemědělských surovin, je zpracování těchto surovin přímo samotnými zemědělci a jejich následný prodej spotřebiteli buď takzvaně „ze dvora“, čili přímo na farmě, nebo do regionálních obchodních sítí. V zahraničí docela běžná věc, v ČR se ovšem dají v současné době takové aktivity počítat na jednotky farem. Do loňského roku byla přitom kromě nevůle většiny zemědělců pouštět se do oblasti, která jim byla dosud cizí, hlavní brzdou zbytečně složitá a odrazující tuzemská legislativa. Teprve loni byly částečně liberalizovány podmínky prodeje zemědělských surovin ze dvora a teprve letos v květnu spatřila světlo světa vyhláška k veterinárnímu zákonu, která zmírnila podmínky pro zpracování zemědělských surovin živočišného původu (mléka a masa) pro malé výrobce regionálního dosahu i pro samotné zemědělce. Na zmiňovanou „diverzifikaci zemědělských činností“ jsou přitom již několik let připraveny dotace v rámci Programu rozvoje venkova. Výše finančních prostředků na tyto účely by měla patřit k budoucím prioritám. Zemědělcům by totiž výroba a prodej potravin z vlastních surovin umožnila nejen zlepšení ekonomiky, ale zároveň by posloužila k účelné a hmatatelné podpoře propagace potravin tuzemského původu, po které všichni volají. Především to ale dává zemědělcům možnost nebýt závislí na cenách, které jim nabízejí zpracovatelé jejich surovin. Účetní vyjádření zisku z těchto aktivit není upřímně řečeno rozhodující, byť by bylo jejich začlenění do souhrnného zemědělského účtu pro objektivitu posuzování hospodářského výsledku resortu vhodné. Rozhodující zejména bude, zda zemědělci v ČR budou příjmy z nezemědělských činností dále zvyšovat. Měli by, je to trend.

Petr Havel