V první řadě bych rád zdůraznil klíčovou věc. A sice to, že úprava mysliveckého zákona je součástí programového prohlášení vlády. Nejedná se tedy o jakýsi nadbytečný krok, který by bylo možné jen tak obejít a mávnout nad ním rukou. Novela mysliveckého zákona byla vládou přislíbena a sliby se mají dodržovat. Otázkou tak není, zda by novela vůbec měla být, ale spíše to, jakou finální podobu by si zasloužila. K tomu si dovolím tři poznámky, které nabízím z pozice člověka, jehož rodina provozuje honitbu jakožto majoritní vlastník honebního společenství.

Zaprvé, považuji za zásadní a velmi prospěšný krok, že novela zákona o myslivosti by mohla změnit minimální výměru honitby. Místo aktuálních 500 hektarů by byla minimální výměra 250 hektarů. Díky tomu by mohli vlastníci půdy obhospodařovat své pozemky nejenom zemědělsky, ale také myslivecky. Řada vlastníků se totiž stará nejenom o zemědělskou půdu, ale vlastní rovněž lesy. Měli by proto mít možnost starat se i o své lesní pozemky mysliveckou činností, a to samozřejmě při splnění potřebných legislativních podmínek. Zároveň je potřeba zdůraznit, že číslo 250 hektarů není žádné dogma – honitby samozřejmě mohou mít i větší výměry. Nicméně tuto hranici považuji za dobrý základ pro to, aby vlastníci mohli konečně myslivecky hospodařit na svých pozemcích.

Novela by tak mohla podpořit mysliveckou činnost těch lidí, kteří mají k danému místu vlastnický a osobní vztah. Leckdy je totiž snazší vynakládat usilovnou snahu vůči místu, které mi patří, k němuž mám vazbu a u kterého mě nemusí trápit nejistota – jako v případě pronajatých pozemků – komu bude v budoucnu náležet. Vlastnictví zavazuje, ale také zvyšuje pravděpodobnost, že se daný správce skutečně opře do péče o konkrétní krajinu a že pro něj starost o les nebude pouze profesní, ale také osobní záležitostí.

Zadruhé, zmenšení honiteb umožní snazší ohlídání spárkaté zvěře. Všichni jsme stokrát četli statistiky o tom, jak zásadně dopadají na rozpočty všemožné škody způsobené spárkatou zvěří. Trpí přitom nejenom ekonomika, ale samozřejmě také ekologie – pro přírodu jsou tyto zásahy bolestné a škodlivé. Pokud by se snížila minimální výměra, bylo by pro myslivce jednodušší ohlídat přemnožené stavy zvěře a regulovat jejich vliv na lesní ekosystémy.

Zatřetí, tato změna v zákonu o myslivosti není žádnou neověřenou novinkou, ale naopak návratem k historicky prověřenému systému. Před příchodem minulého režimu nebylo výjimkou, že vlastníci půdy měli snadno přístupnou možnost obhospodařovat své pozemky mysliveckou aktivitou. Takové nastavení bylo v Československu přerušeno, nicméně například v sousedním Rakousku existuje kontinuita mysliveckých pravidel už od 19. století – každý region má svůj vlastní zákon o myslivosti, který reaguje na lokální krajinné podmínky a specifika a minimální výměra honitby je určena na 115 hektarů. To neznamená, že se spolky nespojují a nezvětšují tak velikosti honiteb. Nicméně podstatná je ona možnost existence i takové výměry, která má „pouhých“ 115 hektarů. Změna navrhovaná v novele zákona o myslivosti tak není anomálií historickou ani evropskou. Jedná se spíše o narovnání situace a návrat k tomu, jak bylo zvykem k myslivosti přistupovat – součástí tradice je právě i to, aby vlastníci a zemědělci mohli myslivecky hospodařit.

Jako člověk, který má dlouholeté zkušenosti s myslivostí, musím samozřejmě dodat, že péče o krajinu, ať už zemědělskou či lesní, do značné míry závisí na povaze konkrétních lidí. Řada existujících mysliveckých spolků odvádí skvělou práci, fungují v součinnosti se samosprávou, jsou viditelnou a cennou součástí vesnického života. Změna určitých nastavení je nicméně potřebná, aby česká krajina mohla lépe sloužit nejenom vlastníkům, ale také samotným rostlinám a zvěři, a v důsledku i společnosti jako celku.

Petr Horčík, ASZ Litoměřice