Na kraji Prahy, ve Vinoři, už tři roky vědci z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity zkoumají biopásy, které zde vysela společnost Vin Agro. Díky tomu mají užitečné poznatky, které by stát mohl využít při nastavování dotací.
Pokud chce zemědělec na biopásy čerpat dotace skrze AEKO, pak má například zakázáno do biopásu svou technikou vjet. Pokud inspektor při kontrole zjistí, že se do biopásu vjíždělo, může udělit sankci až 10 % na daný půdní blok. Zemědělec tak smí do biopásu vjet jen za účelem seče.
V praxi to dostává zemědělce, který se do pěstování biopásů pustí, do nepříjemné situace. A to hned z několika důvodů.
Zemědělec není jediný uživatel krajiny. A do biopásu (nebo obecně do pole) často vjedou lesníci či myslivci, ale také motorkáři či čtyřkolkáři. To je ostatně i zkušenost z Vinoře, místní lidé využívají biopásy k procházkám (což nijak nevadí), někdy sem zajede jezdec na koni. Problém jsou ale terénní auta či motorky. A snadno se může stát, že zemědělec dostane pokutu, aniž by věděl, kdo mu biopásem projel.
Z pohledu biodiverzity ale občasný pojezd technikou nejenom, že nevadí, ale může být dokonce přínosný.
„Rozumně pojaté disturbance biodiverzitě obecně nevadí, naopak jí prospívají,“ vysvětluje Martin Štrobl z České zemědělské univerzity.
Vyjeté koleje od traktoru mohou vytvořit v biopásu nové mikrostanoviště s odhalenou půdou, které je vyhledávané například samotářskými včelami pro hnízdění či jiným hmyzem pro vyhřívání se.
Štrobl a jeho kolegové proto ve Vinoři ve spolupráci s Vin Agro začali zkoumat, jaká míra pojezdu techniky je pro biodiverzitu ještě prospěšná. V následujících letech budou 8-10krát za rok vyjíždět v úsecích biopásů koleje a sbírat data pro různé skupiny organismů, aby zjistili, jak se narušování biopásů projeví na biodiverzitě.
Z pohledu biodiverzity je také škoda, že se biopásy podle dotačních regulí musí po třech letech zapravit do půdy a vysít znovu. Má to bránit tomu, aby nad biopásem převzali moc plevele.
„Je to ale škoda z pohledu půdních společenstev,“ konstatuje Štrobl. Výzkum ukazuje, že čím méně se manipuluje s půdou, tím bohatší je v ní život.
Přírodovědci získali díky vinořským biopásům i další postřehy. „Biopásy je potřeba zakládat především tam, kde to má pro zemědělce i přírodu největší smysl,“ říká obecně Štrobl. Myslí tím to, že umístění biopásu je dobré promyslet – a dát jej třeba na tu část pole, kde jsou historicky nižší výnosy. Nebo kde budou tvořit nárazníkový pás mezi polem a rodinnými domy. Nebo kde se díky zřízení biopásu podaří zefektivnit pojezdy po té části pole, které má sloužit k produkci.
„Také platí, že čím širší biopás, tím lépe pro biodiverzitu,“ říká Štrobl. Jakmile je biopás široký alespoň 18 metrů, slouží lépe jako stanoviště a úkryt i pro drobnou zvěř. V úzkém biopásu se drobná zvěř spíš stane obětí predátora. Ale i pár metrů široký biopás je stále lepší než nic.
A dodává, že je zásadní, aby se dobře složila osevní směs, ze které se bude biopás skládat, aby dobře fungovala jako stanoviště. „Je potřeba, aby v něm byly vedle bobovitých rostlin i další čeledi, třeba mrkvovité rostliny. Skvělý je například pastiňák,“ vyjmenovává Štrobl. A dodává, že čím rozmanitější směs, tím líp pro opylovače. „Důležitá je i funkční rozmanitost, různě vysoké rostliny či druhy s rozdílným tvarem květu,“ říká Štrobl.
A naprosto klíčové je, jak se nastaví seče biopásů. Podle přírodovědců je z pohledu biodiverzity rozhodně lepší seč než mulčování. „Mulčování může hmyz usmrtit, zatímco z posečeného biopásu má šanci vylézt a přesunout se jinam,“ říká Štrobl.
Ale i seč se musí dělat ohleduplně k přírodě. Ideální je seč postupná i v rámci daného biopásu, třeba sekat vždy jen polovinu biopásu. Posekat biopás celý naráz znamená, že hmyz najednou nemá kam se schovat a skokově přijde o vydatné zdroje potravy.
Dotační tituly zemědělcům předepisují, do kdy nejpozději musí biopás posekat. Z pohledu biodiverzity by bylo lepší pravidla nastavit tak, aby zemědělci prováděli seč na víckrát a v různé časy.
Podle vedoucího Týmu ekologie hmyzu Michala Knappa je současné nastavení podmínek takové, že zemědělce nijak zvlášť nemotivuje pouštět se do opatření, která sice mohou přírodě efektivně pomoci a jsou technicky i organizačně zvládnutelná, ale neustále nad zemědělcem visí hrozba postihu za porušení dotačních pravidel.
„Myslím, že by bylo dobré celý dotační systém zjednodušit a kontrolovat jen zásadní prohřešky zemědělců, aby byli motivování mimoprodukční biotopy, například biopásy, zakládat. Bez nových mimoprodukčních biotopů nelze změnit strukturu zemědělské krajiny, což je podmínkou pro zastavení úbytku opylovačů či ptáků v zemědělské krajině,“ vysvětluje Michal Knapp. A podle něho je férové zemědělcům za tyto služby dobře platit.
„Upřímně řečeno nikdo jiný než zemědělci nemá potřebnou techniku a kapacity. Osobně bych velmi ocenil snížení přímých dotací za produkci a zvýšení environmentálních plateb, protože společnost po zemědělcích chce nejen potraviny, ale i fungující krajinu,“ říká Knapp.
„Nikoho nepotěší, když mu sklep zaplaví bahno splavené přívalovým deštěm z obřího pole. Navíc úpravu krajiny potřebují i samotní zemědělci, aby byli schopni produkovat i v podmínkách větších klimatických změn,“ říká Knapp.
Občas zaznívají hlasy, že je přeci škoda mít zemědělskou půdu a nepěstovat na ní plodiny. „Evropské zemědělství si může s klidem dovolit snížit rostlinnou produkci o deset procent, aniž by se to negativně projevilo na potravinové soběstačnosti. A těchto deset procent půdy můžeme věnovat na podporu mimoprodukčních funkcí, čímž ve finále prospějeme všem, přírodě, místním obyvatelům i samotným zemědělcům,“ tvrdí Michal Knapp.
Autor: Martin Mach Ondřej
Zdroj: Ekolist.cz
