Na jednu stranu jsou masírováni názory plynoucími z dějinného přesvědčení, že příroda má člověku sloužit a poskytovat mu užitek, tedy v případě lesů, a o nich budu hovořit dál, musí poskytovat co největší dostupné množství té státotvorné suroviny pro náš dřevozpracující průmysl a podle tohoto zadání má vlastník ve svých lesích hospodařit. A celé své konání orientovat na maximalizaci okamžitého zisku, jak u našich státních lesů vidíme. Na druhou stranu jsou vlastníci lesů různými amatérskými či profesionálními ochranáři přesvědčováni, že úplně nejlepší je ponechat přírodu samu sobě, neb ona vždycky ví, a ví to nejlépe. Bohužel, někdy se nám to trochu vymkne z ruky a výsledek vůbec neodpovídá našim představám. Častokrát slýcháme a někdy je nám přímo vynucováno, že ponechání území samovolnému vývoji je to nejlepší a jediné správné, co můžeme pro ochranu přírodních hodnot, tedy dochované biodiverzity, udělat. Předem bych chtěl uvést, že nejsem odpůrcem samovolného vývoje, ale (a každý pokus o objektivní vyjádření s sebou nese nějaké „ale“) je třeba rozlišovat, proč tento způsob péče zavádíme nebo v něm chceme pokračovat. A jak bychom to chtěli páchat. A jak dlouho. Ten důvod, proč takto chceme péči o území řešit, je zásadní. Je třeba si stále opakovat, že neexistuje jenom jedno všespásné a zachranitelské řešení. Někdy pro dosažení cíle musíme jít proti proudu. A to bývá nejtěžší.

Celé téma je mnohem složitější, než může vyjádřit jeden obecný článek, takže občas se dopustím i určitého zjednodušení. Na úvod je nejpodstatnější poukázat na některé problémy, které při řešení této situace mohou nastat, především co by měl každý, kdo vlastní nějaký ten kousek země a chce ji mít pro přírodu (zachování či obnovu přírodního bohatství), vzít v úvahu. Zůstanu u lesů, neboť u nich si myslím, že vím, o čem mluvím a pojmy jako příroda, přirozené lesy a pralesy se ve spojitosti s nimi často vyskytují. U různých ostatních ploch se zelení či u extenzivně obhospodařovaných zemědělských pozemků je případná úvaha o jejich dalším užívání a opečovávání složitější.

Protože rozhodnutí ponechat pozemek přírodě přijímáme především z hlediska zachování či obnovy různých přírodních hodnot, zaklínáme se přitom rádi ekosystémy, aniž bychom věděli, co to je. Zkusíme si alespoň pro tento článek některé pojmy vysvětlit.

O přirozených ekosystémech hovoříme dle zákona o ochraně přírody u národních parků a chráněných krajinných oblastí. Ponecháváme–li pozemek působení přírodních sil, říkáme tomu, že jej ponecháváme přirozenému vývoji. Zákon o ochraně přírody a krajiny tento pojem často a rád používá, aniž by jej vysvětlil či definoval. Neříká, co to je přirozený nebo málo pozměněný stav, lze jen dovodit, že přirozený je nepozměněný, a co je to málo pozměněný, je ponecháno zcela na libovůli rozhodujícího orgánu. My si tedy můžeme myslet, že přirozené je člověkem nepozměněné a takové se bude v naší zemi těžko hledat. Je to důležité proto, že přirozenost nemůžeme vztahovat jen na skladbu dřevin, ale je to soubor všech živých organismů a jejich vzájemných vztahů na daném stanovišti. A pokud tento pozemek člověk v minulosti užíval, tak některé druhy, které pokládal za prospěšné, podporoval a ty, které mu nějak vadily, zase potlačoval. Člověk už má v povaze, že jedno chrání tím, že druhé likviduje. Takže tam, kde člověk žil a něco si z krajiny bral, došlo ke změně populací druhů, jak rostlinných tak živočišných, ke změně jejich vzájemných vztahů, a byly preferovány druhy, které člověk pokládal za užitečné a prospěšné a druhy, které se do této představy nehodily, byly potlačovány. A do tohoto člověkem vytvořeného stavu (abych neřekl nepřirozeného) přicházíme s představou, že to necháme přírodě. Necháme, ale musíme počítat s tím, že máme úplně jinou startovní čáru, než kdyby tam po tisíciletí nějak nehospodařily (neužívaly krajinu) generace našich předchůdců.

Ještě si pro další jednoznačnost nemohu odpustit několik dalších definicí, byť nejsou zakotveny v legislativě. Častokrát se bijeme ve dmoucí hruď se slovy, že se staráme o přirozené lesy. Přitom zcela puristicky řečeno přirozené lesy ve smyslu lesů neovlivněných člověkem snad u nás nenajdeme, protože všude u nás se alespoň v lese páslo, z lesa se tahalo každoročně nepředstavitelné množství dříví a hlavně ty historické lesy vypadaly úplně jinak, než je naše dnešní představa lesa. Přirozené lesy jsou pojem, se kterým asi budeme často pracovat a k němu se budeme vztahovat. Lesnický naučný slovník (LNS) je definuje jako les s původními dřevinami, jehož struktura a vzájemný poměr dřevin byly člověkem poněkud pozměněny, ale jen do té míry, že nebyly narušeny jeho autoregulační schopnosti. Podobně to definuje i oblíbená Wikipedie –  les blížící se druhovou skladbou i strukturou původním neovlivňovaným pralesům, vyvíjející se sukcesí bez podstatných (relativně nedávných) zásahů člověka. Jinak je v LNS definován les přírodě blízký. Zde hovoříme o lese, který se spontánně vyvíjí při absenci lidských zásahů k vývojově vyspělejším formám. Má polopřírodní druhovou skladbu a sekundární strukturu. Musíme si zdůraznit tu absenci lidských zásahů a spontánní vývoj, čili pokud chceme ponechat lesy přírodě, měli bychom se vzhlížet v tomto lese a co nejvíce si o přírodě blízkých lesích načíst. A pak to stejně musíme udělat podle sebe a konkrétních stanovištních podmínek. A u těch přirozených lesů je nějaké to ovlivnění v minulosti přípustné, ale v současnosti a po dobu předchozích desetiletí se v těchto lesích nehospodařilo, takže se postupně vrací původnímu přirozenému stavu.

Pak se rádi zaklínáme samovolným vývojem. Zde musíme mít na paměti, že samovolný vývoj by měl být totéž, co přirozené fungování ekosystémů. A hlavně, my můžeme říci, kdy s tím začínáme, ale vůbec není možné stanovit nějaký konec. Samovolný vývoj by měl být do nedohlédnutelné budoucnosti, a ne jen na období, dokud to nepředáme dalšímu vlastníkovi nebo se nám dosažené výsledky přestanou líbit. Samovolný vývoj nebo jinak přirozený vývoj nebo přirozené fungování ekosystémů (asi by bylo víc pojmů, ale tyhle mě napadly nejdřív) neznají kategorie líbí-nelíbí, a pokud se pro něj rozhodneme, nemá smysl si stanovovat za cíl, jak bude výsledek vypadat. Cíl je, že se do toho nebudeme přírodě plést. V ničem, ani v těch úletech, které se probojovaly do zákona o ochraně přírody a krajiny v podmínkách pro správu zóny přírodní, kde dle zákona o ochraně přírody je možné provádět zásahy proti šíření geograficky nepůvodních druhů, provozovat myslivost, dělat opatření pro ochranu různých chráněných druhů, udržovat cesty, upravovat vodní režim atd. Naši zákonodárci, kterým tento názor podsunulo ministerstvo životního prostředí, to považují za přirozený vývoj ekosystémů, ale spíš bych po vzoru Jaroslava Haška poznamenal, že je to přirozený vývoj v mezích zákona… Nějak zapomínáme, že součástí života je i smrt a zánik, čili něco co se nám líbí, může klidně v rámci samovolného vývoje zmizet v zapomnění. Je třeba se rozhodnout, zda necháme přírodu volně se vyvíjet, anebo budeme zasahovat. Jedno nebo druhé, hybridy máme jen v zákoně.

Další pojem, který je v těchto situacích rád a často používán, je bezzásahový režim. Jak název navádí, zde nezasahujeme, tedy neděláme nic, ale na rozdíl od samovolného vývoje, který je na věčné časy a nikdy jinak, bezzásahový režim může být časově omezen. Buďto dopředu stanovíme dobu, po kterou sledujeme vývoj přírody anebo v okamžiku, kdy se nám výsledky z různých důvodů přestávají líbit, zasáhneme a upravíme stav tak, aby naší představě více odpovídal. Vzhledem k tomu, že slavný přirozený a samovolný vývoj nejsou dle naší legislativy tak úplně bezzásahové, tedy když se nám výsledky přestanou líbit, tak honem zasahujeme, přijde mi pojem bezzásahový režim a jeho náplň pro naše podmínky a skutečnost výstižnější a více odpovídající.

Text: Dušan Utinek, odborný lesní hospodář, poradce v oblasti lesnictví a ochrany životního prostředí, soudní znalec pro oceňování pozemků a trvalých porostů

Foto: autor a David Hauck