Hovoříme-li o přirozených lesích, ve středu našeho zájmu budou dřeviny, ale neměli bychom zůstat jen u nich. Les je složitý ekosystém, rádo se o tom plamenně hovoří, ale už se zapomíná, že to nejsou jen dva a více druhů dřevin, ale jsou to všechny možné rostlinky, broučci, motýli, žabičky a tak dál. A to jsou jenom ty organismy, které vidíme. Už nevidíme (a proto nevnímáme) bohatství života v půdě, ale i na povrchu stromů či rostlin, v různých houbách, řasách a jiných okem neviditelných potvorách. A ještě si musíme uvědomit, že to nejsou jenom ty druhy organismů a jejich prostředí, které nazýváme stanovištěm, ale i jejich vztahy, jak jedno potřebuje druhé, jak z něho žije či jinak využívá. Představte si hodně složité švýcarské hodinky. Pro zjednodušení, tak nějak vypadá a funguje ekosystém, a to nejen lesa. Vytáhnete jedno kolečko, zahubíte jeden druh, a celé se to začne hroutit a přestává fungovat. Na rozdíl od těch hodinek to má schopnost nápravy, ale už to nefunguje v původní dokonalosti jako ty dokonalé a drahé švýcary. V nejlepším případě získáme jejich nějakou asijskou napodobeninu. Už to chodí jinak. Vítězí a postupně převládají druhy, které by jinak zůstaly zachovány a přežívaly, ale jejich role by nebyla tak dominantní, jako je tomu dnes. A to všechno proběhlo v naší krajině, kterou člověk užívá s různou intenzitou už několik tisíc let. Hlavní a určující nejsou ty druhy, které by jimi bez vlivu člověka byly, ale druhy, které člověk využíval a potřeboval, případně mu v jeho snažení nevadily. A pokud člověk přestane les modelovat, už to nebude jako bez něj: budou vítězit druhy, které mají nějakou tu konkurenční výhodu. A ty, které se bez pomoci člověka těžko obejdou, nám budou pomalu mizet.
To bylo jen takové zamyšlení, zda budeme chránit proces, neboli ten samovolný vývoj s množstvím druhů a jejich vzájemných vztahů v násobku jejich množství. Nebo na druhé straně můžeme chránit stav, většinou je míněno druhové složení, k jehož zachovalosti a početnosti a v neposlední řadě různým vzájemným vztahům přispěl člověk - a to docela pravidelně, takže aby ten stav byl zachován, musí člověk přispívat i nadále. Pokud chceme pomoci a ochránit nějaký jedinečný či úžasný fenomén, tedy kousek země, který by měl ve svém stavu zůstat zachován, měli bychom se zamyslet, zda jeho jedinečnost byla způsobena tím, že se člověk přírodě z různých (většinou zištných) důvodů pletl do díla, anebo zda tu jedinečnost vytvořila příroda bez nás.
Další věc ve vývoji ekosystému lesa, která se výrazně promítá do jeho vzhledu a zastoupení druhů, je skutečnost, že různé druhy dřevin mají rozdílnou přírůstovou dynamiku. Tudíž se nám může stát, že ty s větší dynamikou převálcují všechno ostatní. Pokud jde o druhy původní, které na stanovišti v různém podílu zastoupení existovaly, co paměť a veškeré dostupné výzkumy sahají, hovoříme o druzích expanzních (v minulosti to dokázal jasan, teď mu kvůli houbovým chorobám došel dech). Pokud jde o druhy odněkud dovezené, tedy geograficky nepůvodní, hovoříme o chování invazním. To je teď stále častější problém. Naše dochované původní druhy nemají proti cizincům vytvořené obranné mechanismy a riziko zásadní změny biotopu je v těchto případech velké. I když jsou snahy nad tím mávat rukou, může se nám zdánlivě nenápadná či nevinná změna projevit na úplně jiném konci či segmentu krajiny a vytvořit problém.
O ponechání samovolnému vývoji pro ochranu biodiverzity má smysl uvažovat na velkých plochách v řádu alespoň stovek, ne-li přímo tisíců hektarů, protože jen na velké ploše se nám může vytvořit mozaika stanovišť s různými podmínkami k životu. A rozmanitost je jedna z podmínek bohaté biodiverzity. Ta naše lidská unifikace, kdy podporujeme to, co potřebujeme, nebo co nám aspoň nepřekáží, je z hlediska bohatství forem života cestou do pekel. Místo švýcarských hodinek vytváříme požární zvoničku. Zejména pokud jde o světelný požitek, na menších plochách riskujeme, že v toku času v řádech desítek let se nám tam vytvoří hustý zapojený porost zejména různých dřevin a druhy rostlin či živočichů s vyššími nároky na světlo nebo oslunění najednou nemají kde žít a postupně nám odcházejí. Na velkých plochách můžeme předpokládat, že na nějaké části plochy se projeví nějaká ta disturbance a plocha se prosvětlí a slunné druhy (závislé na světelném požitku) se tam stačí přemístit. Na malé ploše se nám to většinou nepodaří.
Argument nedosažitelné velkoplošnosti pro odmítnutí ponechání samovolnému vývoji také nemůžeme bez uzardění použít. I na malých plochách, přes vývoj k jednomu typu stanoviště nebo fázi vývoje ekosystému, to má velký smysl. Určitě pro naše poznání, abychom viděli a věděli, co dokáže příroda bez nás. Musíme však počítat s tím, že to má smysl hodnotit až v řádu desetiletí, za dva roky zjistíme jen, co má tendenci převládnout a když budeme hodně bádat, tak objevíme spoustu přírodního bohatství, o kterém jsme předtím nevěděli. Nikoli, že by v dané lokalitě nebylo, ale my tolik nebádali a tudíž o něm nevěděli.
Čili tam, kde máme dochované nějaké různě vzácné druhy nebo dokonce druhy zvláště chráněné, které pro svůj život potřebují světlo a dochovaly se nám díky tomu, že naši předkové v lesích a v celé krajině z různých důvodů nějaké části prosvětlovali nebo osluněný charakter udržovali (louky, sady), měli bychom uvažovat o nějakém specifickém způsobu hospodaření. Toto hospodaření na historické způsoby užívání krajiny naváže a napodobí je. Stejně tak historické hospodaření – ať už různé způsoby těžby v lesích či lesní pastva - navázaly na dávné způsoby vývoje krajiny, kdy tu a tam se přehnal vítr či vypukl požár, nebo se krajinou proháněla stáda velkých býložravců (a nemuseli to být jen mamuti, kteří si charakter krajiny přizpůsobovali svému životu a jeho potřebám).
Pokud se z různých důvodů rozhodneme pro ponechání našeho lesa samovolnému vývoji s dlouhodobým cílem tvorby druhotného pralesa, měli bychom myslet především na to, že:
Začneme-li na malých plochách, znamená to ukázku, co dokáže příroda cestou samovolného vývoje. A ještě bychom to měli nechat delší dobu působit. Zároveň čím víc těchto ukázek v krajině bude, tím je větší pravděpodobnost, že spolu začnou komunikovat a propojovat se, druhy budou cestovat a my uvidíme, co příroda dokáže. A hlavně budeme mít údaje ověřené z výzkumů, nikoli jen různé představy na úrovni tohoto článku.
Měli bychom zapomenout na projektové uvažování, to můžeme použít pouze na zahájení procesu. Ale ten proces, jak už jsem uváděl, musí být dlouhodobý v řádu desetiletí.
Hlavně bychom si měli přestat něco představovat a plánovat cílový stav. Nedokážeme předjímat, co všechno může nastat, co všechno má na vývoj vliv, tudíž ani netušíme, jak různě to může dopadnout. Jediná přípustná představa je, že se do toho nebudeme přírodě nijak plést. Jinak zapomeňme na samovolný vývoj. Nebo budeme mít ten český v mezích zákona. Ale ne samovolný a přirozený.
Zapomeňme, že nám něco vadí. Když se od toho nedokážeme oprostit, sklouzneme do pojetí škod na lesích, které jsou jen škodami na produkci. Hlasatelům různých škod na lesích doporučuji přečíst si podrobně a několikrát vyhlášku o druzích škod a poškození lesů. Pak zjistí, že je to pořád o poškození přírůstu a produkce. I poranění jedince či jeho zánik může zachránit život řadě jiných jedinců. Hovoříme-li o biodiverzitě, neměli bychom slovo škody vůbec vypouštět z úst. Co jednomu škodí, jinému prospívá. Škoda na vývoji a zejména na samovolném vývoji je jenom, když se neovládneme a začneme zase modelovat (zasahovat).
Musíme vědět, co zamýšlenou bezzásahovostí sledujeme. Pokud je to ochrana biodiverzity, mějme na paměti, že padesát let nebo několik desetiletí v životě ekosystému či raději krajiny není nic. Musíme znát vývoj stanoviště v dlouhém toku času. Dalším zcela legitimním důvodem je potřeba získání znalostí, co příroda umí bez nás. I tam, kde už došlo k nějakým změnám způsobeným člověkem (čili nezačínáme v panenské přirozené přírodě, ale v území, kde člověk v minulosti hospodařil), je objektivní znalost vývoje krajiny bez našeho působení velmi užitečná. V případě, že jde o lokalitu, kde se díky činnosti člověka dochovalo něco jedinečného, měli bychom místo ponechání přírodním silám uvažovat o nějaké analogii historického hospodaření. Neměli bychom to dělat tam, kde se dochovaly druhy nějak závislé na hospodaření člověka, především na množství světelného požitku. Vyloučíme-li ze zasahování člověka, riskujeme, že dojde k zániku populací druhů, které jeho činnost potřebují, dojde k rozvoji druhů, které vyžadují jiný charakter stanoviště, nebo druhů, kterým je všechno jedno.
Každopádně musíme vždycky počítat s dlouhou cestou, nepolevit, pokud naše prvotní a scestné představy nejsou naplněny. Nevíme, jaké představy má příroda. A kolik má na jejich naplnění času.
Text a foto: Dušan Utinek, odborný lesní hospodář, poradce v oblasti lesnictví a ochrany životního prostředí, soudní znalec pro oceňování pozemků a trvalých porostů