Všichni čteme, jak jsou pro záchranu našich lesů lepší smíšené lesy než převládající monokultury, kde se pěstuje jeden druh dřeviny a většinou ještě stejného věku. Pokud se náhodou v tomto zcela stejnorodém lese objeví nějaká jiná dřevina, bývá jí tak málo, že se nevejde ani do jednoho procenta plochy a většinou se ani neobjeví v přehledu zastoupení dřevin v lesním hospodářském plánu, ztratí se z další evidence a ani se s ní moc nepočítá při plánování dalších hospodářských opatření. Celé plánování a jeho následná realizace, tedy jak se práce v lese provádějí, jsou zaměřeny na jednu hlavní dřevinu, maximálně na dvě (tentokrát nesmrtelný Jiří Kodet). Přitom snad už doznívající kalamita, nazývaná kalamitou století nebo tisíciletí, nám docela brutálně ukázala, že s přírodními vlivy musíme počítat, matičku přírodu musíme respektovat a zdravit z dálky, a hlavní poučení je, že stávající postupy pěstování lesů neposilují jejich odolnost vůči různým dnes už pomalu předvídatelným jevům a měli bychom na to jít jinak. Problém je, že nevíme jak.

V dalších řádcích se pokusím uvést několik názorů, proč monokultury, tedy stejnodruhové a stejnověké porosty vznikly, proč jsme je začali pěstovat a uvedu také několik důvodů, které nám mohou vytváření a následné pěstování různě smíšených lesů trochu komplikovat. Rozhodně od pěstování smíšených lesů nechci nikoho odrazovat, nemohl bych se ráno při holení podívat do zrcadla, ale jen chci uvést, na co je potřeba si dát pozor. Neboť nic není všespasitelné a je dobré vědět, kudy nám do lodi může téct, abychom ty díry mohli včas ucpat a dál vesele plout k zářným zítřkům. Pokud jde o ty smíšené lesy, fandím jim, pěstuji je a budu trochu pozitivně zaujatý. Tento text rozhodně nebude úplně vyčerpávat problematiku smíšených lesů, jen tak nadhodí některé otázky. Pokud vás to bude víc zajímat, nakoukněte do nějaké odborné literatury k tomuto tématu. Jsou jí stohy.

Monokultury vznikly ze snahy člověka všechno řídit a hlavně to mít pod kontrolou. Obecně jedna dřevina převládá v přirozených podmínkách jen na různých extrémních stanovištích spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde nacházíme téměř čisté smrkové porosty a ještě výše porosty kleče. I když i v těch nám se jevících čistých smrkových porostech, kdybychom se přírodě nepletli do díla, bychom našli tu osiku, tu břízu či různé horské vrby, které ošklivě nazýváme plevelnými dřevinami, protože jsme nějak nepochopili jejich význam.

Pěstování monokultur, tedy porostů složených z jedné, maximálně ze dvou dřevin (které si nesmí příliš konkurovat) se rozvinulo především z těchto důvodů.

• Pokud je hlavním cíle péče o lesy produkce dříví (jak tomu většinou je), a to dříví vhodného k dalšímu zpracování pořezem pro potřeby následného průmyslu, poskytují monokultury tzv. hlavních dřevin (smrk, borovice, dub, buk) nejvyšší finanční výnosy za prodej vypěstovaného dříví. Tedy pokud se nám podaří dopěstovat je do stanoveného věku, kdy přírůsty začínají stagnovat, a my můžeme těžit. Říkáme tomu obmýtí.
• Všechna pěstební opatření s výše uvedeným cílem péče v produkci se provádějí mnohem snáz, když se na jednom stanovišti s totožnými či obdobnými podmínkami zaměří na podporu přírůstu jedné dřeviny.
• Veškerá evidence porostů obsažená v lesních hospodářských plánech či osnovách je mnohem snazší v monokulturách. Pokud jsou v porostu zastoupeny i další dřeviny, hodně záleží na správném odhadu či zjištění jejich zastoupení, stanovení jejich průměrného stromu pro výpočet celkových zásob. A to ještě mnoho nevíme o vzájemných konkurenčních vztazích jednotlivých druhů dřevin na různých stanovištích. Ty nám mohou docela výrazně ovlivňovat výsledný přírůst dříví. Kromě vzhledu a stavu porostu nám ovlivňují stanovení zásob dříví, ze kterého se odvozují těžební možnosti. Ty zatím tvoří páteř ekonomiky veškeré péče o lesy.
• Na větších majetcích, kde netěží všechno, co je uvedeno v lesních hospodářských plánech jako těžební možnost, ale něco si zašetřují, se případné rozdíly vzniklé chybou či neodborností zpracovatele plánu vyrovnávají snáze, než na malých majetcích, kde je manévrovací prostor zúžený a pokud vlastník chce dodržet zákonnou povinnost netěžit víc, než umožňuje plán či osnova, nezbývá mu než „optimalizovat“ výkaznictví v podobě různě „nabouděných“ přehledů pro státní správu. To ale není ta nejsprávnější cesta.

Smíšené lesy, pokud se pro jejich pěstování rozhodneme, nám poskytují tyto příležitosti:

• Ve smíšených porostech se snáze a dříve dopracujeme k jejich určité odolnosti vůči různým tzv. kalamitním jevům, protože málokdy přijde krize typu tornáda, která zničí všechno. Většinou přijde buď sucho, kterému podlehnou dřeviny vázané na vodu a víc ji potřebující než jiné, nebo přijde náš obvyklý vítr, kterému spíše odolají dřeviny hluboko kořenící a pružné. I hmyzí škůdci jsou vázaní většinou jen na jeden druh dřevin. Pokud vůbec budeme používat nepřesný pojem škůdci. Oni totiž hmyzí škůdci škodí jen něčemu, v našem případě produkci dříví, jinému (třeba umožnění života jiných hmyzích druhů na odumírajícím stromě) docela prospívají. Ale jednou jsou to škůdci a s tím ani ochrana přírody nic nenadělá! Čili když přijde nějaká ta pohroma, kterou ekologové nazývají disturbancí, některé druhy dřevin jí podlehnou a některé mají dostatek sil a možností jí odolat. Porost se nám druhově změní, prořídne, ale zůstane zachován. A naopak na přeživších, najednou osvětlených stromech nastartuje světlostní přírůst, začnou se jim do uvolněného prostoru zvětšovat koruny a kmeny začnou utěšeně tloustnout.
• Další výhodou smíšených lesů je už výše popisovaná stabilita, míněna je stabilita statická, kde při dnes častých větrných příhodách některé druhy dřevin větru spíše odolávají, některé jsou více odolné proti mrznoucímu sněhu, snášejí sucho atd.
• K těm výhodám neodmyslitelně patří bohatství a šíře různých organismů, které potřebují pro svůj život různé stromy, říkáme tomu význam pro biodiverzitu. Biodiverzita není jen dva či tři druhy dřevin, ale soubor všeho živého na daném stanovišti a zároveň vzájemné vztahy různých stromů, kytek, trav, hub, plísní, broučků, motýlů, ptáčků zpěváčků, zvěře lovné atd. Kolikrát i to, co nevidíme, je důležitější než to viditelné. A co je pro smíšené lesy důležité, většina těch živáčků je vázaná na určité druhy dřevin či jejich skupiny. Tedy máme-li víc dřevin, máme větší šanci mít v lese víc živáčků. V tomhle jsou monokultury strašně fádní.
• Z pohledu produkce dříví nám smíšené lesy dávají mnohem větší příležitost k využití celého prostoru lesa ve srovnání s monokulturami, které bývají jednoetážové nebo se přímo k jedné etáži pěstebními zásahy směřují. Ve smíšených lesích máme zaplněný celý prostor lesa, některé stromy nám rostou nahoře, derou se ke slunci a tam rozkládají své koruny, jiné snášejí zástin v různé míře, rostou pod nimi, a buďto pod nimi prosperují nebo dokážou čekat, až se uvolní, a pak rozvinou své možnosti hlavně obsazením uvolněného prostoru svými korunami. To už od smíšeného lesa přicházíme k lesnickému ideálu lesa trvale tvořivého. A jako bychom hráli na hudební nástroj, pamatujeme na to, že každá struna představovaná stromem musí někdy zaznít. Všechno má svůj smysl a význam, a pokud do některého druhu dřevin zasahujeme těžbou, myslíme na to, aby se nám v obdobném zastoupení dokázal obnovovat.

 Text a foto: Dušan Utinek, odborný lesní hospodář, poradce v oblasti lesnictví a ochrany životního prostředí, soudní znalec pro oceňování pozemků a trvalých porostů