Je ale naše republika opravdu taková? Zhruba na polovině rozlohy půd platí nitrátová směrnice, tedy omezení možnosti hnojení dusíkem bez jakékoliv kompenzace. Zhruba polovina půd je zařazena do znevýhodněných oblastí (LFA), tedy oblastí, které si prý zaslouží zvláštní příděl peněz od daňových poplatníků, aby zde zemědělství bylo udržitelné. Výsušné polohy srážkových stínů a příměstské oblasti, kde je zemědělství také bezesporu ztíženo, úředníci, zřejmě pro nedostatek času, zatím nevymezili, jejich existence je ovšem nesporná. Nabízí se otázka, zda vůbec má smysl za těchto podmínek zemědělství v tomto státě udržovat, jestli by nebylo rozumnější a pro daňové poplatníky výhodnější ho jako celek prostě odpískat.
Nyní totiž přichází armáda státních úředníků-badatelů s novými kategoriemi půd, půdami erozně ohroženými, na kterých je to zemědělství třeba nějakým způsobem omezit a pohlídat, prostě vlastníkům či uživatelům hýbat rukama a hlavně jim uložit povinnost vyplnit a uschovat další stohy nepostradatelných papírů. Existenci takových půd samozřejmě nelze popřít. Dokonce nelze popřít ani existenci takových půd, které pro erozi už právo na název půda ztratily. Je však možné polemizovat se způsobem, jak a proč tomuto stavu čelit. Jestliže kvůli (nepopiratelně existující) menšině ignorující zdravý selský rozum a praktikující styl „po nás potopa“ uložíme další povinnosti všem, evokuje mi to představu doby, kdy nás KSČ vedla na provázku, abychom neopustili pravou cestu. Jestliže na tom zaměstnáme armádu dohlížejících byrokratů, placených z veřejných peněz, jejichž úkolem je vědeckou metodou vměstnat tak různorodou věc, jako je půda, do pravoúhlých tabulek, je to Husákovský socialismus jako vyšitý. Zlobíš, súdruh? Nědostaneš dotácie! Teď už jen vyhlásit, že půda patří lidu.
Je smutné, že na stranu obhajovatelů tohoto způsobu ochrany půd se postavili mimo jiné i zemědělský analytik Petr Havel a členové předsednictva ASZ, poradci bývalého ministra zemědělství Gandaloviče, Michal Pospíšil a Josef Stehlík. Já nemohu přistoupit na tezi, že zemědělské dotace buď chceme, a pak budeme poslouchat, anebo je zrušme. Co za ty dotace budeme za chvíli ještě dělat? Stojky a metat kozelce?
Z celé věci se nám nějak vytratilo vlastnictví. Nejenomže ještě po dvaceti letech nedokážeme vrátit vlastníkovi právo užívat svůj majetek, přestože po něm chceme platit pozemkovou daň, ale přebíráme za něj i povinnost se o svůj majetek starat a pečovat. Je to přece především jeho odpovědnost a jeho zájem, aby se on nebo jeho nájemce starali o půdu s péčí řádného hospodáře. V případě vlastníka, hospodařícího „na svém“ nevidím jediný důvod, proč mu za moje peníze dávat nějakou péči. V případě vlastníka, jehož půda je pronajata, se ptám: jaké má tento člověk možnosti dosáhnout kompenzace za znehodnocenou půdu? Jaké osvětě jsme ho podrobili, jaké možnosti jsme mu dali? A odpovídám: žádné. Jaké možnosti má obec, jejíž občany zavalí bahno z polí po přívalovém dešti? Taky žádné. A to je, podle mého názoru velká chyba. Postiženi by měli být ti, kteří něco způsobili, a to tak, že je to třeba i zruinuje. aby na jejich místo mohli přijít jiní. Buďte ubezpečeni, že papíry budou darebáci mít, až ta chvíle zase přijde, v naprostém pořádku.
Zemědělstvím v EU, potažmo u nás, dnes protéká hodně veřejných peněz. Jsou to peníze, určené pro zemědělce a důvody jejich poskytování nejsou předmětem této úvahy. Nicméně, jsou lákavým soustem pro hejna pijavic, toužící se přisát pod nějakou záminkou na penězovod a zajistit si bez přijetí kouska odpovědnosti lehký život. Zejména s proběhlým předsednictvím se nám lehkoživky ve státní správě namnožily a nyní hledají, přesně v duchu profesora Parkinsona, svoje teplé místečko a možnost, jak přibrat své dva podřízené a uložit nám ostatním vyplňování nějakého papíru. Využijme jinak nemilé záležitosti s hospodářskou krizí a trvejme na zeštíhlení státního aparátu nejméně o jednu třetinu. Jinak se z toho zblázníme.
Ing. Jiří KEJKRT, ASZ Mělník
