Je možné shrnout, že ukončení kolektivizačních forem hospodaření po roce 1989, zahájení procesů privatizace, restituce, resp. transformace, přijetí „Zákona o půdě“ a všechna další opatření převedla české zemědělství za uplynulých více než třicet let do pozice převážně uživatelského způsobu hospodaření na zemědělské půdě. Ukázalo se, že ani vstup do EU nepřinesl v péči o půdu zásadní změny. Postupně tyto jevy vedly k fixaci půdní držby do systému, který nedovede účinně reagovat na prudké změny klimatických podmínek. Současně se potvrzuje, že evropský model zemědělství (včetně masivní podpory zemědělství rodinného typu s převahou vlastnického vztahu k půdě) nenašel v českém zemědělství po roce 1989 faktickou odezvu, respektive ochotu čelit zjevným klimatickým hrozbám, zejména pak narůstajícímu suchu.
V současné době je boj o půdu nelítostný, ale také neférový z hlediska možností, kterými disponují podnikající fyzické osoby, jmenovitě představitelé rodinných farem. Ti na trhu s půdou nemohou čelit cenové nabídce velkých a největších podnikajících právnických osob. Například podnikající fyzické osoby ve velikostním rozpětí od 500 ha a výše se podílely koncem roku 2021 na celkové výměře zemědělské půdy 5 %, zatímco podnikající právnické osoby ve stejně vymezené velikostní skupině obhospodařovaly přibližně 60 % zemědělské půdy. S vědomím, že unijní trh s půdou v zemích s vyspělým zemědělstvím je charakterizován nesrovnatelně vyššími cenami, je významnou motivací získat půdu do vlastnictví jako mimořádně výhodnou investici s očekáváním, že k dané cenové hladině dospěje český trh v nedaleké budoucnosti.
Zatímco cenové hladiny za ornou půdu za období 2016 až 2021 vzrostly v okolních zemích v řádu několika procent, v Česku za stejné období o více než jednu pětinu. Spolu s tímto konstatováním bezprostředně souvisí dynamika procesu kapitalizace půdy, kdy za období 2016 až 2021 vzrostlo průměrné pachtovné v přepočtu na jeden hektar půdy u podnikajících fyzických osob o jednu třetinu a u podnikajících právnických osob za stejné období o 37 %, což zřejmě souvisí s výhodnější cenou nabídky pachtovného.
Předkupní právo – hrozba koncentrace půdy do několika málo rukou
Od roku 1989 se navíc několikrát objevil pokus zavést „předkupní právo“, přičemž to by měli mít dosavadní nájemci daných pozemků. Úsilí změnit existující právní režim ve svůj prospěch je jednoznačně iniciováno velkými, resp. největšími podniky užívajícími v režimu pachtovného přibližně 50 % celkové výměry zemědělské půdy v Česku. Navrhovaná jednostranná orientace právního režimu včetně tzv. „oznamovací povinnosti“ vytváří těmto velkopodnikatelům prostor nabídnout subjektům exkluzivní cenu za půdu, kterou tyto subjekty zvažují prodat. Tato cena může být oproti ostatním nabídkám natolik atraktivní, že ostatní zájemci nemají prakticky naději za daného konkurenčního režimu půdu získat. A právě v současné době nastavený mechanismus je zřetelným signálem, že lze očekávat dynamický růst jak nájemného, tak ceny půdy. Nelze ani opominout, že v boji o půdu nutno také počítat i se zájmem o půdu osob, které nemají se zemědělstvím nic společného a nakupují ji jen jako tezaurus jmění či ke spekulacím.
Nelze ani opominout, že navrhovaný institut je za dané situace na trhu s půdou v Česku mimořádně kontroverzní. Pokud například členové družstev uvažují o tom, že svůj podíl prodají (a nemusejí to být pouze jednotlivci), pak za daného dynamického růstu cen půdy, i s vědomím, že v řadě nejvyspělejších členských zemí jsou ceny násobkem našich cen, je zřejmé, kdo si ji bude moci koupit. Svou roli může sehrát i okolnost, že zemědělci aktivně hospodařící na své půdě nenacházejí následovníky, kteří by chtěli na půdě hospodařit.
Ve spojení s problémem, že čeští zemědělci obdobně, jak je tomu u celé řady členských zemí EU, musejí čelit akutnímu nedostatku zaškolených pracovníků, může celá situace ve finále znamenat, že prvními zájemci o půdu budou především podnikatelé hospodařící na pronajaté půdě ze skupiny podniků velkých, resp. největších. Je nezbytné vycházet z obecného poznání, že starostlivá péče o půdu je základním východiskem rodinné formy hospodaření. Pokud tedy aktuální Společná zemědělská politika na období 2023 až 2027 definuje za svůj strategický cíl dospět k potravinové bezpečnosti, tak nesporně musí být stimulujícím bodem této agrární reformy vlastnictví půdy.
Sucho – nebezpečí, které vyžaduje systematická opatření
Při současných výkyvech počasí a probíhajících klimatických změnách jsou přírodní zdroje jediným statkem, který tržní mechanismy nejsou schopny odpovídajícím způsobem chránit a rozvíjet. Nelze je zásadně eliminovat, ale trh prostřednictvím adekvátních opatření může alespoň částečně mírnit jejich dopady. Co ale nelze pominout, je to, že se jedná o opatření extrémně finančně i časově náročná, jejichž řešení není záležitostí jednorázových výdajů. Zejména pak na úrovni vodohospodářských staveb akumulační povahy jsou podmíněny rozsáhlými zábory půdy. Navíc je nutno počítat s víceletou časovou rezervou nezbytnou k jejich realizaci.
S tím souvisí, že problém dostatku vody je bezpodmínečně nutné řešit komplexně, a to jak na straně hydrologického, resp. zemědělského sucha, ale také z hlediska opakující se četnosti přívalových dešťů. Obě tyto hrozby řešit společně je jedinou globální výchozí cestou, jak je zmírnit. V těchto souvislostech dramaticky roste úloha agrární sféry obecně, protože je nezastupitelným celoplošným rezervoárem k jeho řešení. Tento záměr se o to více opírá o ty formy hospodaření na půdě, kde je péče o její kvalitu spojena i s jejím vlastnictvím.
Vážnou ekologickou hrozbou českého zemědělství je také snižující se obsah organických látek v půdě. Podle ČSÚ spotřeba hnoje za hospodářské roky 2006/07 až 2011/20 poklesla o 1,75 mil. tun, tj. zhruba o jednu pětinu, přičemž na celkovém objemu aplikovaných organických látek do půdy se hnůj podílí přibližně dvěma pětinami (Černý, J. a kol.). Z jiných šetření vyplývá (Klír, J.), že v současné době se v Česku ročně aplikuje ve statkových hnojivech odhadem pouze 0,6 až 0,7 t organických látek v přepočtu na ha orné půdy, což je zhruba o 1,0 až 1,5 t/ha méně, než by mělo být zapotřebí. Dále konstatuje, že pro pokrytí roční průměrné spotřeby organických látek nedosahuje podíl statkových hnojiv v přepočtu na hektar orné půdy ani 50 %.
Péče o půdu – rodinná hospodářství jako cesta ke stabilitě
V zahraničí přitom existují zákonné regulace, jak udržet mobilitu půdní držby, zabránit její fragmentaci a bránit před zástavbou. V Rakousku ve většině spolkových zemí povolovací řízení k nákupu půdy spadá do kompetence obecních správních úřadů a je uplatňováno proto, aby bylo podpořeno výkonné zemědělství rodinného typu. K nabytí půdy novými vlastníky jsou požadovány odpovídající kompetence a zpracování podnikatelského záměru. Je rovněž možné odepřít prodej půdy, což se zejména týká takových prodejů, které by vedly ke zhoršování agrární struktury, resp. znemožňovaly její řádné obhospodařování. V omezené míře jsou povolení k prodeji zamítána v případě nabídky nepřiměřeně vysoké kupní ceny. Podle rakouské zemědělské komory je ve veřejném zájmu posílit pozici aktivních zemědělců, ať půdu vlastní nebo pronajímají.
Švýcarsko je typickým příkladem země, kde došlo ke ztrátě půdní mobility a k blokaci půdní držby ve prospěch aktivních zemědělců. Spolkovým zákonem týkajícím se mobility zemědělské půdy byl v roce 1994 platný právní rámec pro půdu rozdělen do skupiny soukromého vlastnického práva a skupiny veřejného práva. Nezemědělci od tohoto roku již nemohou zemědělskou půdu koupit. Před rokem 1994 bylo cca 30 % zemědělské půdy nakoupeno nezemědělským obyvatelstvem a touto právní úpravou je sledován cíl dospět k cenové stabilitě. Při převodu vlastněné půdy k zemědělskému užití, resp. zemědělskému podniku je potřebný souhlas příslušných úřadů daného kantonu (s výjimkou převodu mezi rodinnými příslušníky).
Obecně je zapotřebí zdůraznit, že principiálním obecným východiskem existence západoevropského zemědělství je pečlivá a starostlivá péče o půdu vykonávaná rodinnými formami hospodaření, resp. těmi, kteří hospodaří na vlastněné půdě. Jestliže aktuálně Společná zemědělská politika definuje jako svůj strategický cíl dospět k „potravinové bezpečnosti“, tak nesporně musí být stimulujícím bodem této agrární politiky vlastnictví půdy s podmínkou starat se o půdu s péčí řádného hospodáře.
Hlavní kancelář ASZ ČR ve spolupráci s odbornými poradci
