Tu již v pondělí oznámil ministr zemědělství Marek Výborný s tím, že k té aktuální jsou připraveni pracovníci SZIFu. Následná pomoc včetně výjimek z pravidel a podobně bude řešena v příštích dnech, kontakty na jednotlivá regionální pracoviště SZIF najdete zde: https://www.szif.cz/cs/szif-ro. Již v průběhu povodní nabídlo postiženým občanům (nejen, ale také zemědělcům) finanční a materiální pomoc celá řada organizací, vzhledem k tomu, že škody lze odhadovat na desítky miliardy korun, je ve hře i oficiální prohloubení deficitu státního rozpočtu. ČR také hodlá využít fondů EU vyčleněných pro pomoc v těchto situacích, stejně jako například Polsko. To však bude nějakou dobu trvat.
Navzdory povodním ale dále pokračují legislativní procesy, přičemž jedním z klíčových je a bude novela zákona o myslivosti. Není proto v této souvislosti na škodu připomenout si, jak se myslivecká legislativa v ČR vyvíjela v předlistopadové minulosti, zvláště při vědomí, že například taková minimální výměra honiteb, která je v současné době předmětem sporů, činí v sousedních zemích 70 hektarů (Německo), případně 115 ha (Rakousko).
Honební zákony z předválečného období přitom výrazně respektovaly a chránily vlastnická práva majitelů pozemků. Podle nich mohl například samostatně vykonávat právo myslivosti nejen držitel souvislých pozemků o výměře nejméně 115 hektarů uznaných za honitbu, ale i vlastník pozemků bez ohledu na jejich výměru, pokud byly „dokonale a trvale ohrazené zdmi nebo ploty“. Zákon také dovoloval chov černé zvěře jen v oborách a stanovil, že pokud by někdo takovou zvěř postihl mimo oboru, mohl jí v zájmu ochrany osob nebo majetku „každého času usmrtiti“. Okresní úřady pak byly oprávněny v zájmu snížení škod zvěří povolovat její odstřel i v době hájení. V převážně polních honitbách mohl okresní úřad povolit celoroční odstřel takzvané přebíhavé jelení a daňčí zvěře, a to „jen mimo les a jen tehdy, není-li půda pokryta vrstvou sněhovou“.
Myslivecké předpisy zůstaly částečně v platnosti i po osvobození Československa v roce 1945, už v roce 1946 ale vydalo tehdejší Ministerstvo zemědělství výnos čj. 25633-VIII/3-1946, stanovující podmínky propachtování honebních okrsků. Tím bylo prakticky zabráněno pronájmu jakýchkoliv státních honiteb jednotlivcům a ty pak byly pronajímány pouze takzvaným loveckým společnostem. Podle následujícího dalšího výnosu ministerstva zemědělství č. 32823/940-VI/7- 47 ze dne 13. března 1947, o ustavení lidových loveckých společností a instruování žádostí o schválení stanov a o pacht honiteb, již bylo nařízeno pronajímat státní honitby výlučně jenom ustaveným lidovým loveckým společnostem. V roce 1947 pak byl přijat zákon č. 225/1947 Sb., o myslivosti, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1948, který specifikoval myslivost jako hospodářskou a kulturní hodnotu a zároveň jako odvětví zemědělské a lesní výroby. Jako nejnižší přípustnou výměru tento zákon stanovil 150 hektarů pro honitbu společenstevní a 200 hektarů pro honitbu vlastní, právo myslivosti ale i nadále spojoval s vlastnictvím honebního pozemku.
To platilo až do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 23/1962 Sb., který sice zachoval charakteristiku myslivosti jako odvětví zemědělské a lesní výroby, zásadní změnou ale bylo odloučení práva myslivosti od vlastnického práva k honebnímu pozemku. Okresním národním výborům zákon uložil uznat za honitbu souvislé honební pozemky, které má ve správě nebo v užívání socialistická organizace, pokud mají výměru alespoň 500 hektarů, soukromé pozemky byly podle tohoto zákona automaticky přičleňovány k sousedním honitbám. Dnem účinnosti zákona také zanikla původní honební společenstva. Socialistické organizace byly povinny své honitby pronajímat mysliveckým sdružením nebo státním organizacím v oboru působnosti Ministerstva zemědělství, nájemní doba byla stanovena jednotně pro všechny honitby bez výjimky, a to na deset let. Současný stav se až na výjimky bohužel od pojetí zákona o myslivosti z roku 1962 příliš neliší.
Petr Havel
