Toto malebné místo, téměř samota, leží na kraji obce, která má necelé tři stovky obyvatel. Libor Hlaváček je zde místostarostou a říká, že v obci jsou s to se poměrně snadno dohodnout, a do svízelnějších situací se dostávají spíš jen kvůli komplikovaným úředním postupům: „Například jsme se rozhodli vypracovat energetickou koncepci obce stojící na využití odpadního dřeva. Ta přišla na půl milionu. Na projektovou přípravu a následné vybudování je devadesátiprocentní dotace, nu dobrá. Ale nemůžeme nic čerpat, dokud není všechno schváleno, no a schváleno to může být, až bude podepsáno s dotyčnou firmou. Ale s tou to není možné podepsat, dokud není schválený projekt. Co na to říci?“
Ale rozhovor začínáme přímou otázkou… Tak, co je u vás nového? Začneme lesem nebo rybníky?
Určitě tím, že jsme přežili kůrovce. Od počátku jsem se tomu věnoval, abychom něco uhájili, takže jsme byli docela v předstihu. Nicméně v roce 2020 a 2021 kalamita dopadla v plné míře, takže v roce 21 odjelo 2700 kubíků dřeva v kontejnerech do Číny. To byla pro rozsah mého lesa obrovská ztráta, po zaplacení všech nákladů na zpracování, manipulaci atd. nám zůstalo nějakých 200 tisíc. U nás však takové dřevo vůbec nebylo prodejné. Ostatně mí sousedé také bojovali s kůrovcem a i oni nabízeli své dřevo. Potýkali se se stejnými problémy, jako jsme měli my. My jsme v těch dvou letech vůbec řezivo neprodávali. Ano, prodej zpracovaného dřeva se v té době zcela zastavil. Bylo to drsné. Nemám ještě všechno zalesněno, nicméně loni jsem už byl veselejší, ale přišel první těžký mokrý sníh a mladý, sotva patnáctiletý les před první probírkou zásadně poničil.
Když jsem kupoval pozemky, byl potřeba projekt zalesnění u celků nad 1,5 ha a plán výsadby předepisoval počty a druh použitých dřevin, a tehdy se tvrdilo, že modřín zde není původní a že se nemá vysazovat. Měl jsem s tím problém. Jenže uplynulo pár let a karta se obrátila, nyní se modřín považuje za kostru nového lesa. My nyní vysazujeme stále z více než 70 % jehličnany, ale já dávám tak z 80 procent jedli, i když má jistou nevýhodu, v prvních letech se jí musíte víc věnovat. Ale jedle se přece do Jedlova hodí, ne? Nyní máme přes 20 ha lesa v těžebním věku, před kůrovcem se nám podařilo uhájit 10 ha nepoškozeného porostu, ostatní je různě prořídlé nahodilou těžbou. Mladé porosty nebyly poškozeny kůrovcem, ale pak loňské překvapení se sněhem…
Dosazujeme, vzdorujeme vysokým stavům zvěře, ale to je u nás všude. Budovat oplocenky je obtížné. Pokud šlo o slibované kompenzace, tak ty možná pomohly některým majitelům, kteří nepotřebovali poptávat služby, svoz dlouhé kulatiny atd. Skoro šíleně vyskočila cena ve vztahu k slibovaným kompenzacím, kde slibovaná náhrada za vytěžený metr krychlový nebyla ministerstvem dodržena.
Nu a skladba lesa? Tu máme pestrou, zůstal nám i buk, jenže to je spíš agresívní strom, který chce mít kolem sebe volno, a tak je v dané oblasti problém vytěžit jednu pěknou kládu. V podstatě beru buk jako palivové dřevo. Nicméně situace se dřevem a lesem se už pomalu konsoliduje. Ano, les za normálních podmínek generuje zisk. Hektar lesa produkuje tak tři kubíky dřeva, které se dají odtěžit.
Když jsme začali o lese, chci dodat, že kůrovcová kalamita byla podle mě trošku způsobena odporem úřadů k rozsáhlejší těžbě. Dřevo se totiž příliš nakumulovalo, kůrovec měl prostřeno, a navíc sežral nejvíc dřeva v kategorii 80 let a starší. A nejvíc mladších porostů bylo sežráno na svozových trasách. Ano, broučci cestou vystupovali, že se podívají i na mladší smrky v dosahu. Zkrátka chtělo to ve starších porostech častější péči.
K pestré krajině
Tato myšlenka mi byla blízká, asi jako mnoha dalším sedlákům, mnohem dříve, než se o Pestré krajině začalo hovořit. Ty modříny, okolo kterých jste sem zahýbali, zde rostou o dost déle. Nicméně díky ASZ a zejména Danielu Pitkovi se toto téma dostalo do obecného povědomí. Já jsem například předělal spoustu mezí, mnohé jsem osadil ovocnými stromy, jiné zase lesními. Laškuji s myšlenkou udělat deset hektarů agrolesnicky, protože mám pozemek, který navazuje na druhé ochranné vodní pásmo hubenovské přehrady, a ten by si o to skoro i říkal. Mám na to vážně chuť, jen ještě potřebuji dobojovat s tím, co zbylo po kůrovci. Les neroste sám, musí se vysazovat, pěstovat. Prostě musím nejdřív něco dodělat, až pak se mohu pohnout dál.
Nu a ryby?
Říká se, že 10 ha vodní plochy generuje dostatečný příjem pro jednoho člověka, aby se poměrně slušně uživil. My ale nemáme všechnu vodu vlastní, něco máme v nájmu, a ten stoupl na nějakých 12 až 15 tisíc korun za hektar. A rybám je třeba se věnovat pořád, krmit je. A pak přijde výlov. To nezvládne jeden člověk, to by mu trvalo týden. Musí mít k ruce partu lidí, aby rybník slovili za dopoledne.
My hospodaříme na zhruba deseti hektarech, a větší polovina je naše. Tu menší mám v nájmu od různých subjektů, je to ale tvrdý byznys, a to se týká i církevních rybníků. Ale třeba od Agentury ochrany přírody a krajiny mám v nájmu jeden rybník, kde je nařízený trochu omezený způsob hospodaření, ale zase si dovedeme vyjít vstříc, a protože oni na mých pozemcích chtěli vystavět kus hráze, tak jsme se zas dohodli na slušném pronájmu.
Vím, že jste před časem uvažoval o celoročním prodeji ryb, tedy jako chlazený produkt, neomezovat se na předvánoční sezónu…
Má dcera začíná hospodařit a uvažuje o této možnosti. Já se k tomu při nejlepší vůli nedostanu. Od loňského léta se to nepodařilo administrativně zvládnout, chtěla začít už letos. Dcera dostudovala druhou vysokou školu, pak si zkusila praxi jako učitelka na střední škole. Teď má chuť hospodařit a má dobrý projekt na zpracování ryb i hovězího masa. Už jsme si to trochu ozkoušeli a víme, že naši produkci dokáže trh pojmout. Když si však nechává všechnu práci udělat, nevydělá mnoho, ale zase tak snáze plní veškeré veterinární požadavky. Chystáme se vytvořit takové zázemí, které by umožňovalo dělat víc věcí vlastními silami, bude to znamenat větší výdělek. Tržby za ryby se nám v posledních letech trochu zvýšily, ale asi hlavně proto, že děláme nějaké násady. Hlavní je však stále vánoční trh. Zatím se nám ale stále nedaří dodávat chlazenou rybu do místního blízkého řetězce. Ale nevzdáváme se.
Jak hospodaříte s rodinou a také s časem?
Na práci nejsme s manželkou Ivanou sami, už hospodaří i dcera Marta a syn Jakub, a mám zde také bratra Jiřího. Do loňského roku jsme měli velké starosti o otce, o matku. Tyto starosti nám nyní ubyly, ale mám například povinnost k naší regionální asociaci, kde se nám, myslím, daří. Ale také k obci, kde jsem místostarostou a mám v gesci hlavně projekty, zejména stavební, no a čas není neomezený. Nechce se mi už dělat 16 hodin denně.
Více o rodině
Syn přebírá starost okolo dřeva, to bude plně jeho. A těším se, že dcera bude farmářkou na plný úvazek. No a já bych si nechal jen ty ryby, vlastně jsem se k zemědělství dostal jen kvůli nim. Nebo spíš díky, že? Moje první polaření bylo motivováno tím, že jsem potřeboval krmení pro ryby. Takže tak jsem se vlastně stal zemědělcem. A ještě k času. Pozoruji i na vlastních dětech, že chtějí mít nějaký čas pro sebe. Trochu víc než já, ale to je obecný jev. Já si například užiji trochu času snad jen na Štědrý den, kdy se celý den postím, chodím po lese a polích a přijdu domů až k večeru. Jinak se s dcerou dokážeme prostřídat, u zvířat holt stále někdo musí být.
Ale rád bych řekl ještě něco jiného. Musím vzpomenout na staré časy, mému dědovi tehdy všechno vzali, a já jsem jako malý samozřejmě vnímal, co říkal, například když měl takovou smutnou a nostalgickou náladu: „Tak jsem tě, ty můj vnuku, připravil o dědictví po předcích.“ A to bylo všechno. Udivuje mě, že v tom nebyla žádná nenávist. V podstatě mě jako dítě nikdo nezatěžoval bolševiky, těmi neřády, kteří nám všechno sebrali. Žádná hořkost, jisté smíření s osudem.
Ani já jsem zahořklý nebyl, ale dovedl jsem mít svůj názor a dovedl jsem ho říci, dokonce i na konci střední školy jsem se na jedné akci vyjádřil, že si s blbci netykám. Naštěstí to žádnou dohru nemělo, přišel totiž podzim roku 1989, takže mé přijetí na vysokou školu nebylo ohroženo. Ale toto je spíš úsměvné. Stejně soudím, že zahořklost a nenávist nic dobrého nepřinášejí. Můj otec byl trochu jiný, vzpomínal na hrůzy padesátých let, na Horákovou, třeba i na Slánského. Já jsem Slánského nelitoval, ani Trockého, byli to komunisté, kteří také dělali špinavou práci. A že špatně skončili? To si jen soudruzi vyřizovali účty mezi sebou. Horáková, to byl jiný případ, byla to žena, demokratická politička, a matka. A byly další podobné případy. Vždycky jsem si uvědomoval, že s lidmi, kteří měli na svědomí takovou devastaci, zejména morální, s těmi nechci mít nic společného.
Předsedou regionální asociace Jihlava
V ASZ jsem od samého počátku, dnes jsem předsedou regionální asociace třetí volební období. Vytvořil jsem si okolo sebe tým lidí, zvykli jsme si na pravidelné schůzky, a dnes už vidím, že je čas na další rozšíření a pomalu k tomu dochází. Například v našem výboru máme dva nové členy. Vlastně všechno probíráme na takových neformálních schůzkách. Přemýšlíme nad řadou možností, jak svou činnost dále posunovat, a tak třeba mohu zmínit zajímavý projekt na podporu agrolesnictví, který bude z našeho pohledu spočívat v práci, jak my říkáme „s dorostenci“. Začíná od základních škol, a pak to bude pokračovat. Jde o cílenou osvětu, kdy se agrolesnické myšlenky dostanou do povědomí širší veřejnosti prostřednictvím dětí. Začne se poznáváním přírody, rostlin, tím, co kde roste a žije. Starší už se naučí zasadit lesní či ovocný stromek, mohou si na něj dát svou visačku a sledovat, jak roste. Dále se seznámí s ovládáním techniky, třeba i se samořízením traktoru, naváděného satelitním systémem. Je to první věc, kterou děláme ve spolupráci s krajem. Kraj uhradí až 80 procent, ale my musíme sehnat těch dvacet. To bude mít v gesci místopředseda Karel Ježek. Mám v něm velkou oporu a zastání, máme stejný cíl, zajímají jej věci asociační, odborné, zkrátka, velmi dobře si rozumíme.
Dále se snažíme rozvíjet vzájemnou pomoc mezi sebou, mezi členy. Jeden má víc osiva, druhý nevyužitou kapacitu nějakého stroje, apod. Funguje to, podstatné je o sobě vědět více, a třeba i to, že se na sebe můžeme a dokážeme spolehnout. A to třeba i prostřednictvím našich webových stránek. Musím říci, že zprávami a zemědělskými informacemi jsou členové z Prahy informováni dostatečně. Skoro až moc. Asociace sděluje vše o nových programech, atd.
Souvisí to zřejmě se stále se netenčící byrokratickou zátěží, se kterou se sedláci potýkají
Ano, ale napadá mě, jak by se dal trochu ušetřit čas a trochu otupit ostří byrokracie. Členové by potřebovali, kromě těchto sdělení, jednodušší návody, jak třeba programy řeší. A třeba 14 dní před skončením první seče dostat informaci, máte už jen 14 dní! Prostě dostávat avízo před uplynutím termínu i dalších věcí, aby bylo jasné, které konkrétní povinnosti je třeba kdy splnit. A když si s tím nebudeš vědět rady, je tady ten a ten, a ten ti pomůže. Ne každý využívá všechny programy podpory, a přitom i kraj má spoustu drobných programů, například, které se týkají lesnictví, ale všechno se stalo tak nepřehledným. Než bych něco hledal, radši to nechám plavat. Stáhnout si 90 stránek a prokousat se tím není jednoduché. Chtělo by to upozorňovat včas na povinnosti, aby se hospodáři nedostávali zbytečně do problémů.
Pak by bylo dobré v různých tzv. nadstavbových programech upozorňovat na všechna úskalí. A třeba uvést tabulku na vedení sklizně, aspoň kostru. Právě kvůli tomu všemu se na mě obracejí členové s otázkami. Loni jsem zde absolvoval šest kontrol a musím říci, že mě hezky školili. Ale opravdu, bez ironie. Například mi pochválili, že mám na portálu hezky vyplněnou evidenci postřiků, ale nemám vyplněnou sekci účinnost: „A to je špatně, jako kdybyste to neměl vůbec.“ To mě ani nenapadlo. Ale dnes je cítit změna ve způsobu vedení kontrol. Inspektoři mají snahu nevyhrocovat situaci, snaží se najít řešení nalezeného problému, aby to hospodáře nepoškodilo. Zřejmě si sami uvědomují složitost a mnohdy obtížnou pochopitelnost předpisů.
Ovšem musím ještě dodat, že když mám jakýkoli dotaz či problém, s nímž se obrátím na hlavní kancelář ASZ, vždy mě udivuje rychlost odpovědi. Než stačím počítač vypnout a odejít, už mám odpověď k dispozici.
Ukázat svou tvář
Udělal jsem zajímavou osobní zkušenost s osobní otevřeností. Kdykoli vystupuji na úřadech, na krajském úřadě, při obchodních jednáních, vystupuji vždy s vizitkou „Libor Hlaváček, předseda regionální ASZ Jihlava“. A vidím, že jsem brán vážně, jako člověk, který se nebojí říci svůj názor, za kterým si stojí, a tudíž se to týká i ASZ. A není to na škodu ani v obchodní sféře.
Něco o paradoxu
Na jedné poradě s Agenturou přírody a krajiny jsem se pochlubil, že na jednom 8 ha pozemku se nám vyskytl chřástal. Řekli mi, že tam mám podle toho hospodařit. Takové hospodaření spočívá v tom, že se tam nesmí smykovat, ani hnojit, a nic obnovovat. A tak uplynulo pět let, jenže „podle návodu“ tam narostl jen mech, nic, kde by se chřástal schoval. Z pozemku se stal nakonec suchopár, takže vlhkomilný pták přišel o své přirozené prostředí, které jsme mu prve svým hospodařením připravili. Pozemek vypadá jako letiště. No, dobře, nějaký management je potřeba, to ano, například jako opožděná sklizeň, ale přece jde o to, aby bylo prostředí pro chřástala komfortní. Takže jsme ho doporučenou a závaznou péčí vyhnali, a s nadsázkou řeknu, že je od něj pokoj.
O způsobu řízení a o morálce
Nemám rád autoritativní způsob řízení, proto jsem se obklopil lidmi, kteří to vidí také tak. Mám rád kontakt s lidmi. Tím si myslím, že je člověk úspěšný. Například jsem jako snad jediný z okolí, co chodí do banky. Tam sice to, co potřebuji, vyřešíme za pár minut, ale pak strávíme deset dvacet minut v přátelském rozhovoru, kdy se obě strany něco dozvíme. Vadí mi ta současná odosobněnost ve vztazích. Vidím obecnou nechuť vstupovat do diskuse, a naopak touhu, aby už bylo po všem. Možná je to i tím, že se ani ve škole nepodporuje a neučí rétorika. Formulovat svůj názor, ale i poslechnout si cizí, a umět ustoupit, najít řešení. O to se snažím. Někdy mám z naší malé valné hromady pocit, že se mi nepodařilo věc říci srozumitelně. Osvědčilo se mi proložit řeč občas nějakým vtipem, to pozornost oživí. Ale zase toho nesmí být moc. Je to umění a je třeba je pěstovat. A také dbát na stručnost. Mluvit před lidmi není jednoduché.
Při pohledu na obecné dění soudím, že je dobře, když existuje nějaká protiváha, konkurence. Ale vadí mi a nechápu, jak může být jednostranná Agrární komora vedena jako profesní komora ze zákona, a naše ASZ jako organizace sice také profesní, ale zájmová. Tohle není dobře.
Ale nejvíc mi vadí, že se morálně pochybený, naštěstí menšinový názor vydává za rovnocenný morálnímu, prý v zájmu plurality. Mám třeba na mysli, že už není třeba podporovat Ukrajinu, že to se tam holt bude válčit pořád, stejně jako se bojuje v Gaze. Prezentovat takové pochybné názory jako legitimní není podle mě dobře. Špatné činy, jako je agrese a terorismus, přece nelze tolerovat! A toto jsou důležitější věci, než cena pšenice.
…
Jak patrno, mohli bychom hovořit dál a dál, a že by bylo o čem. Navíc v tak příjemném prostředí, ve stínu u rybníka. A tak jsme nakonec skončili přece jen trochu poeticky, když jsme se loučili jdouce po hrázi rybníka, zatímco se v něm kapr házel, když nás Libor Hlaváček doprovázel.
Rozhovor vedl: Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2024), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.