Závodiště v Lysé zve tyto všechny každý rok na tři dostihové dny: 1. května Prvomájová steeplechase, 6. července Memoriál Evy Palyzové, 28. září Svatováclavská cena. „Největší bývá akce 1. května, s rozpočtem těsně pod milion korun,“ popisuje Jan Palyza mladší, který dostihy pořádá se svým dvojčetem v areálu, jehož majitelem je jejich otec. „Vydělat se na tom nedá, spíše se to dotuje, respektive se shánějí peníze od nadšenců,“ dodává.

 

Babička dvojčat Eva Palyzová dojela dvakrát na druhém místě ve Velké pardubické a byla spoluzakladatelkou Asociace soukromého zemědělství. Dědeček působil v Lysé jako dostihový trenér. Po revoluci Eva Palyzová pomohla s privatizací závodiště pro svého syna Jana. Palyzovi se tak stali správci zdejšího areálu a také pořadateli dostihů. Areál zároveň slouží jako pronajímaný domov pro několik desítek ustájených koní, jejich trenéry a týmy, které o ně pečují. Vítězem velké ceny je… Dostihový den, který právě startuje, je jedním z téměř pěti desítek takových dní v Česku. Mohou je pořádat áčková závodiště, kterými jsou Velká Chuchle, Pardubice, Most, Karlovy Vary, béčková jako Lysá nad Labem, Slušovice a céčková, do nichž spadají Kolesa, Brno, Netolice. Celkem se na těchto závodištích ve zmíněných padesáti dostihových dnech ročně běhá zhruba 350 konkrétních dostihů. Abychom měli představu o velikosti dostihového sportu v Česku ucelenou, je tu přes čtyři sta registrovaných dostihových stájí, téměř stejné číslo majitelů koní, více než stovka trenérů a stejně tak více než stovka jezdců. Do dostihů se ročně zapojí okolo tisícovky koní. Celkem je v Česku koní stonásobně více, takže atletů je mezi nimi asi jedno procento. Jockey Club ČR, což je organizace ministerstvem zemědělství zmocněná k pořádání dostihů – oficiálně výkonnostních zkoušek anglického plnokrevníka –, pracuje s ročním rozpočtem přes třicet milionů korun.

 

Nejsledovanější rovinový dostih v tuzemsku – České derby ve Velké Chuchli – přiřkne vítězi milion korun. Největší překážkový dostih v zemi – Velká pardubická – přinesl vítězi dva miliony korun. Dostihové odpoledne v Lysé startuje Memoriálem Josefa a Jany Rozových s cenou 55 tisíc korun. Vyhrává dvouletý hřebec Mission Accepted s žokejem Petrem Foretem ze stáje OZ Roza. A její majitel má samozřejmě radost. Mimochodem, Mission Accepted s kurzem 4,5 přinesl i autorovi tohoto článku mírný finanční zisk na párek a limonádu – sázky ke koním neodmyslitelně patří.

 

František Roza stáj pojmenoval po své firmě Ovoce a zelenina Roza. „Moje nová žena mě dotáhla ke koním, koupili jsme nějaké koníčky, ti se sice moc nepovedli, ale pak jsme se orientovali na dražby a jsme poměrně úspěšní. Teď jsme větší stáj, máme asi čtrnáct koní. Vyhráli jsme Slovenské derby s Francis Gold, dnes jsme vyhráli s naší novou akvizicí, takže jsme spokojení,“ hlásí František Roza. „Koně vybírám citem, nejsem originál koňák, že bych studoval původy, musí se mi ten kůň líbit a pak je mi vlastně i jedno, co stojí. U Francis Gold si všichni klepali na čelo, co prý jsem to koupil, jestli jsem ji viděl na breeze upu,“ popisuje svůj (ne)recept Roza – zmiňuje způsob prezentace koní na aukci. „Teď jsme v Deauville koupili za 32 tisíc eur klisnu, u které doufáme, že bude naše nová Francis Gold.“

 

Část Rozových koní je ustájena a v tréninku v Lysé, část v Kolesech a další koně chová Roza doma, kde má pole a tréninkový ovál. „Těm koním člověk skoro až závidí, jak je o ně postaráno, zvěrolékaři jsou drazí, ale péče je skvělá. V průměru u trenérů vyjde jeden kůň na sedmnáct tisíc korun měsíčně. A pak je do nákladů potřeba počítat přihlášky, cestovné. A tady si s chutí rýpnu do našeho prostředí. V Miláně se běží dostih o sto tisíc eur, přihláška je sedm set eur. V Česku se ty nejlepší dostihy běhají o méně peněz a kolik je přihláška do derby? Šedesát, sedmdesát tisíc korun,“ poznamenává Roza.

 

„Mission Accepted vyhrál 55 tisíc korun teď, dvouletci jinde v cizině běhají dostihy za 25 tisíc eur. To je nepoměr,“ dodává Roza s tím, že se zkrátka rentuje jet ven. Dubaj, Katar, Bahrajn… Jet ven… To je ambicí stále více lidí pohybujících se v dostihovém sportu. Nejatraktivnější rovinové dostihy jsou ve Francii, překážky zase v Itálii a zimní pauzu v Evropě dobře doplňují dostihy v bohatých arabských zemích.

 

I tady v Lysé se v průběhu roku připravují někteří elitní koně, které brzy výlet do jižnějších zeměpisných šířek čeká.

 

„Když tě život kopne do zadku, od pondělí až do pátku, když ti něco tvrdí do očí a za zády se otočí…“ Poznáváte text písničky Marka Ztraceného? Tak ta právě hraje z rádia umístěného u boxu jednoho ze zde ustájených koní. Ve stáji se dozvídáme, že kůň bývá nervózní, tak mu jeho pečovatelé pouštějí rádio, aby tolik nevnímal okolní ruch, když kolem bzučí zvuky z dostihového dne a on zrovna neběží. Copak asi takoví koně poslouchají na pracovních cestách v zahraničí? Nevíme.

 

Víme ale, že s výjezdy za hranice každopádně vzrůstají náklady na starost o koně: očkování, rozbory krve ve speciálních laboratořích, mnohde chtějí při zvažování pozvánky pro koně a jejich týmy poslat předem nahrávky koní v klusu a v kroku, někde se řeší i rozbory DNA z hřívy, aby se vyloučily jakékoli nemoci a ověřil stav koně.

 

A jak se dostane kůň z Lysé do destinací, jako jsou Spojené arabské emiráty? Letadlem. Do nákladních prostor se koně dopravují v kójích, kterým se říká tři v jednom. Jak pojmenování napovídá, jsou určeny pro tři koně. V nákladním letadle je doprovázejí specialisté pro tento druh přepravy i zvěrolékaři, zato trenér, manažer nebo žokej letí po vlastní ose. Kůň za letu potřebuje zvláštní péči. Například krmení se podává při vzletu a při přistání, aby mohli koně žvýkáním vzdorovat přetlaku.

 

Arabské dostihy bývají velmi často na pozvánky. O tom, zda ji kůň dostane, rozhoduje jeho handicap a aktuální forma. Když kůň na Blízkém východě uspěje, je to pro celý tým kolem něj prestižní věc. A samozřejmě finanční bonanza. Například vítěz hlavního dostihu Dubai World Cup získává 12 milionů dolarů. Milionový žokej. Pracovní zima na Blízkém východě láká poslední roky i české žokeje. Cestu tam jim otevřel v tuzemsku usídlený britský žokej Gary Hind. Jeden z takových zimních českých expatů, který plánuje následující měsíce prozávodit v Bahrajnu, jde kolem tribuny v Lysé právě proti nám. Milan Zatloukal.

 

„Dřív ty možnosti takové nebyly, teď se díky tomu hezky pokryje celý rok,“ zamýšlí se muž, který má na kontě přes dva a půl tisíce startů s úspěšností téměř dvanáct procent. Vyzávodil už více než 26 milionů korun. Kolik takových elitních žokejů v Česku je? Podle Zatloukala šest. „Řadil bych tam žokeje, kteří jezdí velké dostihy víc než deset let. A mají zkušenosti ze zahraničí.“

Zatloukal stráví v podstatě každý víkendový den v roce v sedle. Často odvede několik dostihů denně. Jezdí pro více stájí. „Dostávám základní jízdné. Když vyhraju, beru dvojnásobné jízdné plus procenta z výhry, a když ne, tak nic navíc. Když jsem do pátého místa, mám procenta z odměny.“

 

Jeden z nároků na žokeje se týká váhy. „Vážím od šestnácti let v podstatě stejně. Jezdím váhu 58 kil. Se sedlem a vestou bez přilby vážím na 59,5 kila. Kdybych měl víc, dostanu pokutu. Někdy ty rozdíly řeším sedly, která mám různě těžká od sto gramů až do tří kil,“ počítá Zatloukal. Podle statistik žokejů ubývá. A zajímavé je, že ve speciálních učilištích je podle Zatloukala poslední roky mnohem více děvčat než chlapců. Ve jménu koně. Na dostihový ovál do Lysé přijeli koně a jejich týmy z Prahy, ale třeba také z Jeseníku. Jsou zde k vidění zástupci českých chovů i dovozy anákupy ze zahraničí.

 

Podíl koní českého chovu na českých dostizích v tuzemsku byl podle statistik loni zhruba třetinový, přitom ještě v roce 2003 šlo o 75 procent. Podle sekretáře Jockey Clubu ČR Martina Pecky je za tím větší síla českých majitelů sáhnout si pro špičkové koně do zahraničí. Proti českým koním v dostizích ale hrají ještě jiné faktory. „Nedobré pro tento vývoj jsou takové události jako například pozvolný útlum provozu a poté konečné uzavření provozu Hřebčína Napajedla. Ten byl po dlouhá léta významným prvkem v chovu koní českého původu v České republice,“ poznamenává Pecka.

 

V paddocku potkáváme další zajímavé osobnosti českého turfu z řad majitelů, bratry Jana a Milana Vondrovy, kteří mají obchod s vybavením pro koně All4horse a také vlastní stáj SV Vondra. Jejich koně jsou u trenérky Jany Manové na farmě Pavlin Dvůr.

 

Kolik mají koní? Podle Milana Vondry je to dvouciferné číslo. „Někteří koně běhají dostihy a někteří mladí koně jsou v přípravě. Koně získáváme z vlastního odchovu i na dražbách. Pokud máte perspektivní kobylku do chovu, připustíte ji plemeníkem, to pak vezme tři čtyři roky, než kůň může běžet, a proto kdo nechce čekat, sleduje aukce. Koupíte raného koně a za půl roku běžíte,“ popisuje Milan Vondra. Poslední dobou jsou oblíbené takzvané prodejky. „To koupíte hotového koně z prodejního dostihu a běháte třeba již za dva týdny. My teď nejvíce sledujeme aukce, vybereme koně, mladou naději a před prvním dostihem s trenérkou půl roku či rok koně trénujeme a vytváříme jeho osobnost,“ líčí recept na úspěch Vondra.

 

Maminka s tetou obou sourozenců působily dříve v Turf Clubu ve Velké Chuchli, kolem koní se tak Vondrovi pohybují od kočárku. Jak podle nich vybírat koně? „Spousta lidí se rozhoduje na základě intuice nebo, řekněme, na základě vyhodnocení exteriéru koně, sledování pohybu, jiskry v oku… Standardní cesta je sledování pedigree, tedy rodokmenu, výkonnosti otce a matky a k tomu nějaké další informace, jako jsou například analýzy průběhu dostihů i podkladů, na kterých kůň běhal. Je to věda a často používáte více metod dohromady.“

 

V oblačném odpoledni se lehce šeří a blíží se finále celého dne – tedy cílová rovinka posledního dostihu, tentokrát překážkového. Před zraky stovek diváků probíhá cílem jako první šestiletá klisna Noble Claudine, následována čtyřletým valachem Brilliant Colours a bronzovou pětiletou klisnou My Baby Dolls. Také vás tak baví pestrost a originalita koňských jmen?