Karla Ježka jsme navštívili v Nové Říši, několik kilometrů východně od Telče, a to z obdobného důvodu jako Libora Hlaváčka, i s ním totiž už dříve, tedy před sedmi lety, udělala Šárka Gorgoňová krátký rozhovor pro časopis Selská revue.
Jak se vám spolupracuje s vaším předsedou a kolegou Liborem Hlaváčkem? On si to tedy velmi pochvaluje.
No, to já také. Rozumíme si, sedli jsme si, a jsme, dá se říci, na stejné vlně. Máme stejný náhled na věci okolo i stejný smysl pro humor. Soudíme, že nic nepřijde samo, že se nejprve musíme sami přičinit a že není správné pořád jen nastavovat ruku. Když jsem v naší regionální asociaci začínal, pár let jsem se rozhlížel, ale v posledních osmi letech jsem se už do práce v Asociaci ponořil. I když mám ještě starosti s osmdesátiletým tatínkem ženy a synovi, přestože je hodně šikovný, je teprve dvanáct. Nemám tedy tolik času, je potřeba s ním hospodařit, ale to docela umíme.
S Liborem se také shodujeme i v názoru, že je škoda, že jsou v Asociaci i lidé, kteří jí škodí. A přitom to jsou lidé, kteří začínali rodinně, ale stali se velkopodnikateli. Musím říci, že mi přijde únavné a smutné poslouchat, že se někteří cítí být poškozováni tím, že by podpory měly jít zejména malým rodinným hospodářstvím, tzv. kozičkářům, a co jim? Že by ubylo. Je to sobecké uvažování, ale hlavně to je moc smutné.
O rodinném hospodaření
Naše selské kořeny nejsou nijak hluboké. Děda byl z hospodářství se sotva deseti hektary, živil se navíc jako zedník. Můj otec v zemědělství pracoval za minulého režimu, ale měli jsme záhumenek, otec dokonce pořídil traktor, a měli jsme také kravku i prasátka, a tak když nastala možnost hospodářství restituovat, začal sedlačit. Dodnes otec v hospodářství pořád trochu funguje, bydlí na našem původním hospodářství ve Vystrčenovicích, stará se o prasátka. Moje manželka pracuje v Telči na poliklinice, jako odborná sestra odebírá pacientům krev pro laboratorní vyšetření. V tom je úspěšná a šikovná, a to je patrné i tady doma, však jsou zde její ruce vidět všude.
Obhospodařujeme téměř 90 hektarů. V ochranném pásmu vodního díla Nová Říše máme 60 hektarů luk a pastvin. To se dá docela dobře zvládat jen s pomocí rodinných příslušníků. Pěstujeme také nějaké obilí, ale zejména jetel, jílek a píci pro zhruba 50 masných krav. Prodával jsem dosud jen telata, ale počítám i s vlastní produkcí masa, s prodejem masa chlazeného nebo konzervovaného. Uvažujeme o tom s kamarádem, ale to se ještě uvidí. Poslední dobou přemýšlím o nějakém systému, který by umožňoval to všechno lépe postíhat. A nyní mě zaujal regenerativní způsob hospodaření. Bude to úspora po všech stránkách, ale mě zajímá především to, že bych uspořil zhruba třicet procent času, ne-li více.
Stále se přesvědčuji, že stojí za to všechno zvládat sám. Šetrné hospodaření je do jisté míry motivováno i tím, že nechci dávat vydělat tzv. obchodníkům s hnojivy a zemědělskou chemií. A tak celkově musím říci, že nám všechno funguje. Nestěžuji si, máme se dobře, jsme svými pány a můžeme se věnovat dětem, synovi Honzíkovi je 12, dceři Karolíně už 16, studuje na gymnáziu. Manželka je z Prahy, ale její matka i babička jsou odsud, tento dům je manželčino dědictví. Ale kompletně jsme to zde přestavěli, za pomoci učňů zedníků z učiliště v Dačicích, kteří zde měli možnost vykonávat praxi. Pracoval jsem s nimi. A společně jsme si to všichni docela užili. Dům je tak nakonec zcela nový, tradičně pojatý, ale trochu přece jen jiný. A za domem jsme odkopali svah, který sahal až pod okna a na získaném místě jsme vybudovali bazén, když na nějakou mořskou dovolenou moc času nemáme.
A iluze jihu zde není žádnou iluzí. Svah je pojatý spíše jako arboretum, kdepak jen skalka, navíc s terasou a výhledem přes střechy na věže novoříšského kostela
Skalka, to je dílo mé ženy, ostatně jako mnoho dalších věcí, například sama i obložila komín. A ty věže, co vidíme, to jsou věže kostela sv. Petra a Pavla, který patří k premonstrátskému klášteru, druhému největšímu u nás. Ten vlastně také dodává Nové Říši ráz města.
O skromnosti
Když tak hovoříme, přijde mi skoro směšné, jak se dnes hovoří o skromnosti, o šetření. Skromnost vidím ve stylu života, ve spokojenosti s tím, co člověk má. A pokud jde o proklamované šetření, tak to většinou končí tím, že se poukazuje na to, jak má šetřit ten druhý. Jenže to všechno souvisí s přírodou, se životním prostředím a ohleduplností ke všemu živému. Já mám štěstí a výhodu, že pro to mohu něco konkrétního udělat, mám nějaké pozemky, kde to, o čem mluvím, mohu uskutečňovat a ukazovat. I v místě bydliště. Já jsem totiž hlášený ve Vystrčenovicích, kde jsem i v zastupitelstvu, a starosta má také zájem něčemu prospět. Vysazujeme například aleje. Na základě pozemkových úprav jsme rozdělili velký družstevní lán takovým křížem, alejemi zejména ovocných stromů. Navíc se už díky tomu nesplavuje voda z polí do rybníka. Ovšem nelíbilo se to všem, že prý stromy budou překážet. Museli jsme mnohé přesvědčovat, že to bude a je krásné, že tam pokvetou třešně a pak si je každý bude moct natrhat.
Vůbec nemohu pochopit, že minulá vládní garnitura má pořád okolo 30 procent příznivců, nevím, na základě čeho… ale škoda slov. Vím, že změnit myšlení lidí trvá dlouho. Když zde byl před časem na nějaké akci kníže Schwarzenberg, přijel v obyčejných manšestrácích a takové zelené vestičce, žádné značkové sáčko, a přesto všichni hned poznali, že přišel vzdělaný člověk na úrovni. Ovšem ne pro každého je konfrontace s velkorysým a vzdělaným člověkem příjemná.
O práci v Asociaci
Začal jsem vlastně už v osmnácti, kdy to bylo ještě Sdružení soukromých zemědělců, mám ještě schovanou členskou kartičku s číslem 13. Tam jsem vstoupil s otcem, a pak přešel do ASZ. Na schůze jsme jezdívali spolu, ale otec posléze svou činnost utlumoval, a převáděl hospodaření na mě. Tak jsme mu pak zařídili předčasné ukončení zemědělské činnosti. To by byl dobrý dotační titul i pro ostatní členské státy EU. Když teď máme v Evropském parlamentu paní Vrecionovou, mohla by to navrhnout pro celou EU.
No a pak jsem se stal členem výboru, a jak se nám začalo víc dařit, a my sedláci, i naše ASZ, jsme byli víc vidět, začala být zvána i naše regionální asociace na krajské akce, na setkání zemědělců i polní dny, prostě všude tam, kde do té doby dominovala jen Agrární komora. Libor říkal, že je třeba se takových akcí účastnit, aby se o nás vědělo i na krajské úrovni. Párkrát jsem taková setkání absolvoval a dávám Liborovi Hlaváčkovi za pravdu. No, a už mi to na starosti zůstalo.
A tak jsem logicky dostal na starost i krajský agrolesnický projekt. Však také jsem v Českém spolku pro agrolesnictví. My od kraje nic moc nechceme, ale měli bychom rádi své zastoupení, kancelář ve městě. Jenže nám bylo řečeno, že nám nikdo nic jen tak nedá, leda když vypracujeme projekt a pak si požádáme. Tak už s tím začínáme, děláme program o agrolese pro školky, takové naučné odpoledne „Co to je agroles“. V říjnu pak plánujeme velkou akci pro veřejnost. Já sám budu další agroles sázet, takže přímo u mě bude k vidění, jak na to, jak se to dělá doopravdy. Všechno je to z programu ministerstva, který prosadila právě ASZ, a jsou na to slušné peníze. A takto jsou dobře vynaložené, ukázat, jak krajině prospět, jak ji vylepšovat, že biodiverzita není prázdný pojem a že voda v krajině se má držet. Stačí se podívat, jak vypadá krajina bez mezí, bez stromů, když je po žních. Důležitý bude také na akademické půdě chystaný návod pro zájemce, jaká opatření se na konkrétní lokality hodí, včetně doporučené skladby rostlin a dřevin.
Dále o agrolesnictví
Jako nosné a dnes atraktivní téma opravdu vidím agrolesnické systémy. Už jsem i několik pozemků takovým způsobem založil, zajedeme se na to podívat. Jde o 25 hektarů s trvalým travním porostem. Zbudovali jsme tam i malou vodní nádrž, spíš tůňku, a jenom tím, že jsme přerušili starou melioraci. Voda tu tedy je, ale pořád se trochu ztrácí, asi to budeme muset ještě jednou přehrábnout, ale už nyní je vidět změna. Vodu z krajiny není třeba odvádět, naopak, chce ji to v ní ze všech sil zadržovat. Stromky už rostou, i když zpočátku jsem podcenil srnky, takže mi dost stromků okousaly, však uvidíte.
...
V rozhovoru pokračujeme pod mírně svažitým pozemkem, který má přes 20 hektarů. Podél lehce klesající vrstevnice jsou patrné pásy stromů, mezi nimi luční porost. Některé jsou již vzrostlé, další čerstvé, a novou výsadbu Karel Ježek chystá. Všechno je krásně zelené. „A zde také bude probíhat názorná ukázka v rámci projektu podporujícího agrolesnictví,“ vysvětluje Karel Ježek. Stojíme na břehu tůně, hned vedle polní cesty, která sem vede z Vystrčenovic. Turisticky atraktivní místo.
A už tady roste vrba a vidím i maliny. Nezdá se mi to?
Vrbu jsme sem vysadili my, a jak vidíte, daří se jí. Pod ní bude pro ušlé poutníky lavička, no a ten keř, to jsou opravdu maliny. Manželka je vyrýpla u nás na zahradě, kde se už moc rozrůstaly. Jsou to maliny stále plodící, a už se těšíme, jak si zde každý bude moci utrhnout.
...
Co dodat? Říkám, že něco vytvářet a ještě se o to umět podělit, pěkně ladí se životem sedláka, i agrolesníka. A Karel Ježek se jen usmíval.
Rozhovor vedl: Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2024), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.