Přijeli jsme v dost nešikovnou dobu, dva dny před konáním Selského dne na farmě rodiny Buchtových, přípravy byly v plném proudu. Všichni zmínění si přesto našli čas si v pozdním odpoledni pohovořit. Zejména o činnosti regionální asociace, o tom, že po dobrých zkušenostech z loňského roku pořádají letos již druhý Selský den. (Rovnou prozradím, že se ten letošní opět vyvedl. I díky příspěvku Jihomoravského kraje, který přislíbil hejtman Jan Grolich, jenž se pak akce také zúčastnil.) Hlavním tématem našeho rozhovoru však nebyl jen chystaný Selský den, hovořili jsme především o správném načasování „výměny stráží“.
Vlastimil Buchta a Anna Smutná soudí, že je třeba myslet na budoucnost
Setkali jsme se v Babicích nad Svitavou, na hospodářství Vlastimila Buchty, kde se právě chystali na zmíněný Selský den. Sedíme ve společenské místnosti a okolo nás občas projdou jezdci se sedly a uzdečkami ke stájím za svými koňmi. Když člověk zavře oči, lehké cinkání třmenů, uzdeček či udidel evokuje dojem Divokého západu, ale když se rozhlédne, vidí poklidný střed Evropy.
Tady jste začínali, a zítra se tu bude konat Selský den…
Vlastimil Buchta: Ano, na základě společného jednání se zástupci Jihomoravského kraje a příslibu podpory hejtmana Jana Grolicha jsme se loni rozhodli uspořádat první Selský den. A kraj nám přispěl i letos. Již loni se totiž sepsalo memorandum mezi ASZ a Jihomoravským krajem o spolupráci, takže příspěvek čerpáme nejen my, ale i další jihomoravské regiony. Loni se to velmi vydařilo, i díky podpoře obce Babice, jejíž starosta se už na počátku roku tázal, zda opět uspořádáme Selský den. Podpory kraje si velmi vážíme, Jan Grolich ji deklaroval již na zasedání Rady ASZ ČR před dvěma lety v Hustopečích. Však i on pochází ze selského. Moc dobře ví, že začínat zase hospodařit nebylo jednoduché, že to není jednoduché ani dnes a že je potřeba o sobě dávat vědět.
Například my jsme začínali v roce 1992, stejně jako řada kolegů, na zdevastovaných transformovaných statcích s několika hektary. Začali jsme velkoryse, vzali jsme si velkou půjčku, už o tom bylo i v Selské revui psáno, dvanáct milionů. Pořídili jsme techniku, stavěli, nakupovali pozemky, takže nyní hospodaříme na zhruba 550 hektarech. A dnes mohu říci, že máme všechno splaceno. Jsem spokojený, že mám pokračovatele. Začínali jsme tři bratři, a vždy jsme se dokázali dohodnout, a tak je tomu dosud. Měl jsem na starosti ekonomiku, bratr mechanizaci, a ten třetí se podílí na všem. Je to u nás v rodině stejné jako v naší asociaci, záleží na tom, jestli se dokážeme domluvit, dohodnout a také přijmout zodpovědnost.
Vám také nezbývalo, než vzít zodpovědnost do vlastních rukou?
Anna Smutná: Mně opravdu nic jiného nezbývalo, protože otec v roce 1992 náhle zemřel. Ve stájích bylo třicet kusů hovězího dobytka, musela jsem si poradit. Ale měla jsem okolo sebe fajn lidi, kteří mi velmi pomohli. Hned od začátku jsem byla ve výboru Sdružení soukromých zemědělců a navzájem jsme si pomáhali. Po vstupu do ASZ jsem byla zvolena místopředsedkyní ASZ Brno a tuto funkci zastávám dodnes.
Jsem moc ráda, že jsme taková dobrá parta, která se doplňuje a rozumí si. Je zde hodně mladých, a tak soudíme s Vlastíkem, že nemůžeme stále stát v popředí jen my starší, když jsou zde takoví úžasní mladí, kteří již něco dokázali, mají nápady a jsou ochotní pracovat! Třeba právě Veronika Kropáčková a Matěj Sklenář či Honza Patočka. Je třeba myslet na budoucnost, o tu nám přece jde. Nemáme problém s mezigeneračními vztahy, nasloucháme si navzájem a společně se rozhodujeme.
Právě loňský Selský den byl úžasný v tom, že všech deset členů výboru zde bylo ráno již v osm hodin, pět hodin před zahájením a zadarmo. Největší odměnou jim byla spokojenost účastníků. Loni tu bylo téměř 600 lidí, z toho 150 dětí. To je přece ohromné! Když lidé odcházeli, byli nadšení z programu, ze zemědělských soutěží a říkali, že jsou z podobných akcí zvyklí na atrakce jako skákací hrad, ale tohle že bylo něco úplně jiného. Dokonce se někteří hlásili, že by nám chtěli v dalším roce pomoci, zadarmo, jen tak, z dobré vůle. Bohužel dnešní doba není dobrovolničení moc nakloněná, každý za tím vidí nějaký prospěch.
Co říkáte těm, kteří nevěří?
S takovými kritiky se nemá cenu zabývat. Když jsme přesvědčeni, že děláme něco prospěšného, tak to budeme dělat, ať už se to týká našeho hospodaření, tak třeba pořádání Selských dnů. Každopádně pokud mluvíme o zachování, budoucnosti a střídání stráží, věříme, že je třeba podporovat mladé, využívat jejich vzdělání a ochoty. A nacházet společnou řeč.
Měli bychom být rádi, když se s pomocí našich nástupců, našich šikovných mladých, bude naše hospodaření i Asociace posouvat dál. Podpořme vedení, které za nás kope první ligu. Bojujme společně proti narůstající byrokracii.
Vlastimil Buchta: To je na selském stavu to unikátní, že pokračuje ve šlépějích předků a navíc přicházejí noví, které získáváme. Ale pozor, nesmíme je odradit. U mladých hospodářů je výborné, že jsou vzdělaní, zvláště když jde o vzdělání použitelné v zemědělství, mluví cizími jazyky a mívají i cenné zahraniční zkušenosti.
Pokračování s Veronikou Kropáčkovou a Matějem Sklenářem, a nejen v rozhovoru, a nejen o vzdělání
Nabídka studijních oborů na vysokých školách je dnes velmi široká, jenže i na zemědělské univerzitě nemají mnohé z nabízených oborů nic moc společného s praxí. A navíc se mnozí z absolventů oborů praktických a v praxi využitelných do zemědělství, tedy do hospodaření, příliš nehrnou.
Veronika Kropáčková: Podle informací, které mám, o spolužácích, kde se kdo uchytil, tak v zemědělství jich zůstalo méně. Řada jich je v kontrolních orgánech, pracují v úřadech státní správy, na SZIF apod. Pro mě bylo naopak úplně přirozené v zemědělství zůstat, jelikož má u nás rodinné hospodaření dlouhou tradici, kdy první zmínku v kronice máme z roku 1648. Řekla bych, že to máme prostě v krvi a pokračování v tradici a posouvání naší farmy kupředu je v naší rodině tak nějak automatické.
Matěj Sklenář: Často se všude opakuje, že si zemědělci stále na něco stěžují, na to či ono, na počasí, na práci. Jenže oni si většinou nestěžují na podmínky, na svou práci, ale na stále bující byrokratickou zátěž. Na ty překážky. Neříkám, že bychom se měli chovat jako na Divokém západě, ale musí existovat nějaká míra toho, co se kontroluje, a uvědomit si, že podstatou není vyhledávání malicherných prohřešků, ale měla by to být pomoc dozorovanému či kontrolovanému hospodáři.
Veronika Kropáčková: Mohu potvrdit, že systém kontrol navíc vyvolaný „podáním podnětu“ jedním nepřejícím sousedem, může být velmi zatěžující. A stačí opravdu jen jeden. U nás se kontrol objevilo také dost. Jeden kontrolor mi řekl, že pokud si stěžovatel dá práci a zjistí si, kam všude ještě může poslat „podnět“, může nás navštívit až 30 kontrol ročně. Jestli toto systém umožňuje, není to úplně dobré.
Na druhou stranu ale musím říci, že dnes ty běžné kontroly vyplývající ze zákonů nejsou nijak zlé. Dokonce mohu potvrdit, že inspektoři bývají nápomocní, v případě nejistoty se vyplatí na všechno se včas zeptat. Například když potřebuji, paní inspektorka z veterinární správy mi vždy dobře poradí.
Zkrátka, nikdo si nestěžuje, že hodně pracuje, ale na zatížení byrokracií. Například ta povinnost podávat různá hlášení prostřednictvím Portálu farmáře. Vypadá to hezky, ale je celá řada farmářů, kteří to nezvládají, jsou jiná generace a jsou rádi, že počítač vůbec zapnou. A tato „nová PC svízel“ může být důvodem, proč končí. Vím o takových.
Matěj Sklenář: Je to zcela zbytečný zásah do života zemědělců. Například nástupnictví, tj. předání farmy je obtížné, pokud je hospodář starší, popřípadě na tom není se zdravím nejlépe. Zúřadovat předání může být potíž. Však to slyšíme, když o tom sedláci mluví, neříkají - předal jsem, ale podařilo se mi předat.
Když předat hospodářství, tak takové, které funguje, a nemít pak hned na zádech řadu nedořešených kontrol a problémů. Je třeba, aby byla zajištěna kontinuita a překryv generací. Jsou věci, které ti mladší, ano, my, dokážou vyřešit velice rychle a účinně pomocí informačních technologií. Vidím to na mém otci, i když ten je ještě mladý, je mu 55, že toho je na něj trochu mnoho, ale spoustu věcí zase udělá mnohem lépe než já. Doplňujeme se. A tak to má fungovat na rodinné farmě i v Asociaci.
No, a pokud jde o kontroly, ani já jsem se nesetkal se zlými kontrolory, ale někteří byli dost neinformovaní čerství absolventi. Ti ale většinou chodí se starším zkušeným kolegou, který chápe smysl a snaží se velkoryse pomoci. Setkáváme se dnes s empatií. Myslím si, že to souvisí i s vládou, která uvažuje jinak než ta předchozí, a kontroly nepřicházejí s politickým zadáním pokutovat a obtěžovat.
O Agrární komoře a Asociaci soukromého zemědělství
Matěj Sklenář: Uvědomil jsem si, že jak se mluví o jisté roztříštěnosti reprezentací zemědělského stavu, o AK a ASZ, že musíme být stále aktivní. Když jsme byli za naším hejtmanem Janem Grolichem, tak jsme si trochu postěžovali. A on říkal, že my si o žádné peníze neříkáme. Řekněte si! A tak vlastně i vznikla podpora, kterou čerpáme třeba právě na Selský den. V Agrární komoře mají celý tým placených lidí, který sleduje možnosti, jak ze státního čerpat na to či ono. U nás je to řešeno na dobrovolnické bázi. Musíme být aktivní nejenom na poli a ve stáji, ale i na poli společenském a také ekonomickém. Pravda, my máme jinou mentalitu, hospodařit za své. Ale v tomto máme rezervy.
Osobně nemáme nic proti družstvům, vždyť již za První republiky u nás existovala prosperující hospodářská družstva, odbytová družstva, je tomu tak i v cizině, v Rakousku, Itálii. V Nizozemí, kde jsem studoval, mají staletou tradici. Působí navenek jako nadnárodní korporace, ale struktura je družstevní. Cíl odbytového družstva není bohatnout, ale zprostředkovávat možnosti odbytu svým členům, farmářům. Mají tak jistotu. I my zelináři jsme členem odbytového družstva. Myslím, že jako Asociace jdeme správným směrem.
Ostatně jedním z důvodů, proč jsme jako rodina do Asociace vstoupili, bylo, že jsme chtěli patřit mezi své. Rozhodnutí padlo na první velké demonstraci v Praze na Letné pořádané Milionem chvilek. Připojili jsme se, abychom se vymezili. A ukázali, že také máme co ukázat. A dávat o sobě vědět, třeba Farmou roku, Pestrou krajinou, Selskými dny. A odezvu to má!
---------------------------------------------
Odjížděli jsme s přáním, ať se Selský den povede. A po pár dnech jsem už věděl, že se opět mimořádně vydařil. Návštěvníků opět několik set. A kromě řady členů Asociace z Čech, Moravy a Slezska velmi rád přijel se svým sympatickým úsměvem hejtman Jan Grolich a dorazil také ministr zemědělství Marek Výborný.
Rozhovor vedl: Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2024), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.
