Za nejdůležitější lze přitom označit pokračování redistributivní platby, která byla stejně jako v předchozím roce po celou dobu předmětem kritiky zejména z pozic větších středních a velkých zemědělských podniků. Z ekonomického pohledu to pak byl návrat k zálohovým výplatám zemědělských dotací, a z hlediska výkonu zemědělské praxe také omezení alespoň některých administrativních povinností, jimž musí podnikatelé v zemědělství čelit, a za přínos lze také označit legislativu týkající se krajinných prvků. Nepodařilo se naopak zavést hodnocení dotací na základě majetkové propojenosti, ani žádnou podobu zastropování zemědělských dotací, což spolu poměrně významně souvisí. Souhrnně lze pak konstatovat, že se zemědělství v ČR nadále pohybuje (a podle všeho se nadále nějakou dobu pohybovat bude) v léty zakonzervované bublině, z níž končící rok resort ani nevyvedl, ale ani situaci nijak zásadně nezhoršil. To ovšem v praxi znamená, že systémové změny v oblasti zemědělství ČR teprve čekají, a také, že nositelem těchto změn bude spíše EU než naše vlastní aktivity. To ale fakticky znamená, že míra vlivu ČR na předpokládané změny bude menší, než by při aktivnějším přístupu mohla být.
Pokud se pak týká výhledu na rok 2025, zdá se zatím, že více změn, než v oblasti zemědělství čeká na výrobce a prodejce potravin. Měnit by se totiž mělo nemalé množství vyhlášek k zákonu o potravinách, a to jednak na základě takzvaných „snídaňových směrnic“ EU, což je velmi široká škály produktů, v samotné tuzemské legislativě se připravuje novelizace označování výrobků z masa, některé země (například Slovensko) zavádějí vyšší zdanění cukru, sílí tlak na akceptování doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO), a zásadní změny se připravují i ve struktuře našeho školního stravování. Rok 2025 tak lze skoro bez nadsázky nazvat rokem „potravinářského inženýrství“, jehož deklarovaným cílem je sice oficiálně osvěta či ochrana spotřebitele, v reálné praxi jde ale často o celou škálu aktivit, jejichž cílem je spotřebitele nasměrovat k tomu, co má podle příslušných potravinářských inženýrů jíst. To může mít zprostředkovaně dopad také na odbyt zemědělských surovin, z nichž se potraviny a pokrmy vyrábějí. S výrobou a prodejem (nejen) potravin také souvisí od prvního ledna zpřesněné kompetence dozorových orgánů, s tím, že Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) bude mít na starosti kontrolu veškerých otevřených stravovacích zařízení („restaurací“), zatímco dosud se o kontroly v nich dělila s hygieniky. Nově pak bude SZPI kontrolovat prodej a složení psychomodulačních látek na bázi konopí a HHC. To ovšem klade na inspekci zvýšené nároky, a lze tak předpokládat, že dojde k navýšení počtu kontrolorů SZPI.
Pokud se pak týká samotného zemědělství, měly by být v příštím roce přijaty novely lesního, mysliveckého či veterinárního zákona, a upraveny by měly být také, alespoň podle vyjádření Ministerstva zemědělství (MZe) podmínky v prevenci rizik eroze. Dosavadní představy o úpravách jmenovaných zákonů lze přitom hodnotit jako spíše pozitivní, kardinální otázkou ale je, jakou konečnou podobu jim vtisknou tuzemští zákonodárci. Hodně bude přitom záležet na odvaze ministra i samotného MZe, což je ovšem také otázka vzhledem k volbám v roce 2025 a skutečnosti, že ne všechny navrhované změny jsou částí odborné veřejnosti přijímány pozitivně. Existuje-li tedy nějaké skutečně obecné přání (nejen) do nového roku, pak je to právě odvaha, zdaleka nejen politiků, činit správná, byť nepopulární rozhodnutí, která jsou ale v důsledku přínosem pro společnost. Kdyby se alespoň v některých krocích takové přání vyplnilo, bylo by nám všem o dost líp. Tak ať se to alespoň částečně podaří.
Petr Havel
