Jiří Benda je druhým místopředsedou ASZ Tábor, hospodaří asi dvacet kilometrů severně od Líkařových, ale tady se už krajina zvedá a Hronovou Vescí se ke statku jede pěkně do kopečka. Navrácený statek byl největší v obci, měl 33 hektarů. Je odsud nádherný výhled do kraje. Před deseti lety o zdejší farmě psala Šárka Gorgoňová. Mimo jiné, že Bendovi začali na 130 hektarech chovat masný piemontský skot, ale chystali se přejít na mírnější plemeno limousine. Těšil jsem se, že ještě nějaké „piemontese“ zahlédnu, jsou to moc krásné krávy i býci. Ale bohužel. Jiří Benda mi to vysvětlil: „U tohoto skotu byly těžší porody a jemnější tělesná konstituce byla ve zdejších podmínkách hendikepem. Proto jsme postupně přešli na limousine. A také proto že tyto krávy jsou klidnější.“

A co je zde dále nového?

Jiří: K té historii dodám, že se tu samozřejmě hospodaří mnohem déle, ale Bendovi se sem na konci devatenáctého století přiženili. A co je nového v posledních letech? Poté, co jsem poznal svou budoucí ženu Dominiku, jsme se brzo vzali, a za těch devět let se nám narodily tři děti. Nině je sedm, Bonifácovi čtyři a Prokopovi dva.

No a jak zmiňujete, s přechodem na skot plemene limousine jsme trochu změnili přístup k organizaci chovu, pořídili jsme ještě jeden kravín, aby byl prostor nejen pro matky, ale i pro jalovice. Matek míváme přes 60, letos však jejich počet stoupl téměř na 90. Trvalých travních porostů, na kterých paseme, máme o trochu více, dnes 155 hektarů, lesa stále 18 ha a poslední dva hektary pole jsme také zatravnili. Spíš jsem zvažoval, zda výměru nesnížit, ale nakonec nám trochu přibylo a možná ještě trochu přibude. Chceme ale všechno zvládat s rodinou, bez zaměstnanců. Stíháme to, s pomocí rodičů, můj táta má neskutečný elán, a když je třeba, pomůžou bratranci nebo kamarádi. Jde to hlavně proto, že velkou část dokážeme vypást a sklízíme vlastně jen píci.

Nelíbí se mi představa, že bych každé ráno vymýšlel pro zaměstnance práci, a přitom bych jej potřeboval třeba jen dva dny v týdnu. Někdy člověk prostě potřebuje na práci klid a čistou hlavu. A najděte takového spíš příležitostného pracovníka. Pravda, měl jsem zde zájemce o brigádu, studenta střední zemědělské školy. No, proč to nezkusit? Ale představoval si, že bude chodit, jak se mu to bude hodit. Až se hezky vyspí, tak v devět, a v poledne skončí. A jednou týdně. Zeptal jsem se ho, zda nepotřebuje peníze a odpověděl mi, že ani ne. Ale jinak to byl šikovný kluk. Vím o jednom kolegovi, který má na statku staršího pána, důchodce, který za to, že tam bydlí, něco udělá u koní. Ale tenhle styl, to je spíš minulost, anebo výjimka. Pro nás je zatím ideální zorganizovat si práci tak, že se zvládne co nejvíc s rodinou. Možná že se díky tomu rozvíjíme pomaleji, ale to nemusí být vždy na škodu.

Ale musím zdůraznit, že kromě širší rodiny je zásadní manželka. To, jak mě Dominika podporuje, a jak se stará o chod domácnosti i další věci, má zásadní vliv na to, s jakou chutí jdu do práce, na to že v tom vidím smysl, a mám chuť se stále rozvíjet. Sám bych asi měl někdy chuť s tím seknout. Bez podpory rodiny se těžko dělá tak náročná profese, jako je zemědělství.

Dominika: Je to tak, ale platí to oboustranně. Péče o domácnost, o děti, práce kolem domu a občas i vyvařovat pro partu řemeslníků, to dá zabrat. Jirka je ale dobrý táta, který se věnuje dětem, když může, nebo když vidí, že já „už nemůžu“. Učíme se za pochodu přijímat radosti a těžkosti tak, jak přicházejí. Často to totiž není o tom, co se vám děje, ale jak se k tomu postavíte.

A dovedla jste si představit, do čeho sem jdete?

Dominika: Ne tak úplně. Jsem sice z vesnice, ale ne ze statku. Ta změna nastala s dětmi. Předtím jsem chodila do práce, ale co jsem na rodičovské dovolené, vidím najednou všechno z trochu jiné perspektivy. Dokud s námi děti chtějí trávit většinu času, je třeba dát jim dostatek pozornosti. Do té doby budou na prvním místě, pak klasicky obstarat dům, zahradu, být i okolo zvířat a je vidět, že děti to baví. Žít tady znamená prakticky ztrátu soukromí, však tady pořád někdo je, navíc nabízíme ubytování. Ale jsme dost společenští, takže nám to nevadí.

O jiné perspektivě mluvím i z hlediska profese. Pracovala jsem jako pedagog, a nyní nahlížím na organizaci a smysl výchovy a výuky jako rodič a myslím si, že bych si mohla najít další uplatnění tak trochu sama, a o něco svobodněji. Zkrátka si nejsem jistá, zda se do toho systému, který jsem opustila, chci vracet. Chtěla bych pracovat zde, víc se podílet na našem podnikání. Jak děti pomalu odrůstají, zvládám toho čím dál víc a docela se na to těším. Vím, že mi ještě pár let hodně času zabere dojíždění do institucí, na kroužky, to je trochu daň za to, že jsme na vsi, Ninu vozíme třeba 12 km do ZUŠ na výtvarku a nevyplatí se mi jet zase domů a zpátky pro ni, tak lepíme program, jak se dá. Najednou mi přijde nesmyslné odtud ráno v sedm vyrazit, být celý den někde v práci a vracet se v pozdním odpoledni a dohánět veškerou práci kolem statku po večerech. Tchýně je úžasná, ale nemůžu a ani nechci zneužívat jejího volného času. Vnoučat a svých zájmů má hodně, není tu jen pro nás. Takže nějaké vize tady mám, ale zatím nejasné.

Život na vesnici a v menší společnosti znamená užší a bližší vztahy. Třeba jdu domů a soused mi něco podává, že je to ta svařená tyč, součástka ke kočárku, že sem jí měla zlomenou, no, ani o tom nevím, jiný zase donese med nebo králíka za něco, s čím mu pomohl Jirka.

Dobré vztahy mají hodnotu…

Jiří: Ano, vztahy jsou důležité. Zde máme, jak říká Dominika, k sobě blízko, pomáháme si. Tu mi soused, od kterého máme v nájmu nějaké pozemky, přinese med, jinému dám hnůj, s jiným si pomůžeme zahnat krávy. To je opravdu sousedská společnost, o kterou stojíme.

Souhlasím s manželkou, že umění a vůbec kvalitní vzdělání je důležité, a ve společnosti prospěšné. Já jsem zpíval ve sboru, ale bez znalosti not. Také to jde, ale lepší je víc vědět. Jak je příjemné, když se sejdou kamarádi, kteří dovedou hrát na nástroj. Anebo skauti, zakládal jsem zde skautský oddíl, takže vím, o čem mluvím. A nyní už jsou rodiči děti, které jsem měl jako vedoucí. Ale to platí třeba i o ministrantech. Známe se a držíme pohromadě. Jde o lidi nejen odsud, ale i z okolních obcí.

Musím dodat, že udržuji vztahy se spoustou lidí, nejen z okolí, ale také ze školy. Studoval jsem zemědělku v Táboře a pak jsem prošel dvěma fakultami na ČZU. Chov zvířat na Agru a pak Ekologii na Fakultě životního prostředí. Měl jsem štěstí na skvělé a schopné spolužáky, takže když potřebuji radu nebo pomoc, vždy mám na koho se obrátit. Ale je to samozřejmě i naopak. Ať jde o inspekční orgány, SZIF a další úřady.

O Asociaci a dalších aktivitách

Jiří: Uvědomuji si, jak se v posledních letech naše Asociace mění, jak je vnímána vážně, nejen z politického hlediska, ale i veřejností. A jak se zprofesionalizovala a jak pomáhá členům orientovat se.

Na nás, na táborské asociaci, je možná zajímavé, že nepořádáme moc společných akcí, asi s výjimkou dožínek, ale že většina z nás je aktivní v mnoha dalších oblastech: Řada z nás je zastupiteli, jsme aktivní ve spolcích - hasičů, myslivců, skautů, ale i ve farních společenstvích.

Já jsem například členem výkonného výboru MAS Krajina srdce. Táta tam byl ve výběrové komisi od založení téměř 20 let, a tak jsem štafetu po něm převzal loni já. I když je to práce náročnější a zodpovědnější, než jsem čekal, naplňuje mě to. Je tam skvělý tým lidí, kterému jde opravdu o to pomáhat tam, kde je to třeba. Provozujeme například Šatník v Táboře a rádi bychom vybudovali ReUse centrum. Myslím, že naše MAS může být vzorem pro spoustu jiných. Ne všechny MAS v republice totiž plní účel, pro který byly založeny.

Také jsem od roku 2010 zastupitelem v Nadějkově. Tedy s jednou přestávkou, kdy jsem se ale i tak zasedání aktivně účastnil, protože spolu s rodiči sestavujeme kandidátky již mnoho let. Mohu říct, že to je bohatá zkušenost, jak z pohledu, kdy jsme měli starostu, tak nyní, kdy jsme v opozici, a kdy vidím, jak je „účinná“ politika rozdělování společnosti nejen na celostátní úrovni, ale i u nás na venkově. Zde je starosta pro Nadějkov a dalších 17 obcí. To je sice hezké, nicméně soudím, že by mělo v obecních a místních samosprávách dojít k větší profesionalizaci a sdružování do větších celků. Nárůst byrokracie je veliký, plus různé úřední povinnosti a omezilo by se tím rozhodování vedení obcí na základě osobních vztahů. Ale není všem dnům konec, ne? 

Možná je jistou alternativou uplatňovat se na bázi dobrovolnosti. S přáteli pořádáme přednášky, budujeme naučné stezky, obnovujeme zapomenuté cesty, opravujeme křížky a kapličky, sázíme stromy, věšíme houpačky… To jsou místa v krajině, která ji činí srozumitelnou a blízkou člověku, tedy nejen nám, ale i příchozím. A to má efekt. Uvědomujeme si, že tyto aktivity už nestojí jen na nás, ale inspirují i další. Pomáhali jsme letos pořádat „Svatováclavskou potulku“ po starých cestách. I když to byl první ročník, přišlo téměř tři sta lidí. Počítáme s tím, že tato „potulka“ povede příští rok zase jinudy, aby lidé mohli objevovat a potulovat se. Sami objevujeme podle starých map, kudy vedly pěšiny. Například najednou spatříme přes strouhu placatý kámen a podle mapy vidíme, že právě tudy vedla stezka.

Instalujeme na hezkých místech lavičky, jež jsou věnovány lidem, kteří se zde v místě nějak pozitivně projevili, ale časem se na ně zapomnělo. Na každé lavičce je jméno tohoto člověka a QR kód, z něhož si turista o něm může přečíst víc.

Pokud jde o cesty, je třeba si uvědomit, jakou roli hrály cesty a meze, a to i v lese, i z hlediska hospodaření s vodou. Třeba špatně vybudované cesty či svážnice v lese mohou působit devastujícím způsobem, odnos půdy, únik vody bez užitku. A jsou už dnes lidé a firmy, které si dovedou s nápravou poradit. Byl jsem nedávno na konferenci Cesta vody, kde svou činnost takové firmy prezentovaly. I my nyní připravujeme projekty na opatření pro zpomalení odtoku vody z krajiny. 

Když vás člověk slyší, a ano, také vidí, nabývá optimismu, podobně jako u Líkařových v Zálší. Takovéto uvažování a konání opravdu může s naší společností něco udělat…

Jiří: U nás nejspíš všechno začalo tím, jak jsme s tátou začali opravovat taková oduševnělá znamení v krajině. Těch poškozených a ulámaných křížků tu leckde bylo… Stačilo udělat málo, a krajina se začala podobat tomu, o čem mluvili a psali naši předkové, a co nyní potěší i lidi, kteří nejsou nějak extra anebo vůbec věřící. I ti tuto stopu v krajině vítají. Jednou jsem se před kamarádkou zmínil, že by bylo fajn mít všechny křížky na Nadějkovsku zmapované a ona prostě šla a udělala to. My jsme pak s farníky podle toho seznamu šli tři poutě a do jednoho jsme je obešli. A možná i vznikne na toto téma knížka. Cesty a křížky, to je paměť krajiny. Tudy se vozilo obilí do mlýna, zde se událo to a to…

Dominika: A právě na takovéto akce, opravy cest, křížků, studánek, na pochody, na to se lidé najdou. Na sázení stromů, kdy si každý může ten svůj strom označit. Sympatické pro zájemce je, že jde o akce jednorázové, či krátkodobé, a že to má efekt. Jde o pomoc fyzickou a často i finanční. Sejdou se lidé s dětmi, poznají se, a to je ta přidaná hodnota. Když se totiž někdo na takových akcích podílí, považuje je, a to i oprávněně, za své.

Jiří: Víme, že nejsme sami, kdo takovéto věci podniká, a to nám dělá radost. A v tom vidíme smysl. Když o tom tak přemýšlím, asi největší náš efekt vidím v péči o krajinu. A v tom začínají vidět smysl i další. To mohu potvrdit na příkladu jednoho družstva nedaleko od nás, které obhospodařuje kolem dvou tisíc hektarů. Jeho předseda si myslel, že hospodaří dobře, ale po konfrontaci s doporučením odborníků, kteří ho upozorňovali na rizika eroze, se skoro zděsil a rozhodl se, že chce krajině prospět. A potěšilo jej, že je možné i na taková opatření čerpat nějaké finanční prostředky. Takže jsou i tací.

                                                                       - - -

Co dodat? Na potvrzení řečeného se ještě setkáváme s Jiřího rodiči, uvědomujeme si, že jsou účinnou podporou a pomocí rodině mladého hospodáře, a že vztahy syn, otec, matka, snacha mohou být tak pěkné. Do toho vstupuje milé potomstvo a také kočka, zřejmě si oblíbila dětský domeček se skluzavkou, který Jiří dětem postavil. Děkujeme!

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2024), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.