Vážená paní Pavlová, vážený pane předsedo Senátu Parlamentu ČR, vážený pane ministře zemědělství, milí kolegové sedláci, vážení hosté,

velice mne těší, že jste se rozhodli věnovat svůj vzácný čas právě dnes tématu pestré české krajiny na odborné konferenci a slavnostním vyhlášení inspirativních sedláků, které tradičně pořádá Asociace soukromého zemědělství ČR. Přiznávám, že i kvůli převážně nevstřícné politické konstelaci vůči sedlákům a pochybám z části veřejnosti v předchozí dekádě jsme si tuto akci vymysleli, abychom pravidelně a veřejně podávali jasné důkazy, že poctivým hospodářům není jedno, jak vypadá životní prostředí a že přirozeně hledají cesty s tím něco udělat. Každoročně pak se zájmem sleduji, jak sedláci z různých koutů ČR sem za námi přivážejí nejen své praktické zkušenosti, ale že tu na konkrétních příbězích rozdávají i své pozitivní životní postoje a stávají se tak i přímými stimuly pro další zemědělce v oboru.

Skvělé na tom všem je, že s tématem zemědělské krajiny už nejsme sami. V poslední době máme možnost navštívit řadu dalších zemědělských konferencí v kontextu s českou krajinou. A jistě není náhodou, že naprostá většina z nich probíhá v těchto zimních měsících právě zde - na půdě České zemědělské univerzity v Praze. O těchto dalších, možná trochu konkurenčních diskusních příležitostech se však zmiňuji jen s velkým respektem a potěšením. Mám totiž radost z toho, že dosud žádná z těchto akcí není líbivým PR, ale že se tak děje z pochopení důležitosti práce s nejširším množstvím materiálních i nemateriálních vazeb, které mají ve finále blahodárný vliv na konkrétní místa, která obhospodařujeme. Ukazuje se, že rodinné sedlačení spojené s možností svobodné seberealizace na kusu svěřené země je docela živé téma. Příjemným bonusem tradičního sedlačení je, že má velký potenciál dobře a přitom levně v krajině věci podle potřeby udržovat, ale i měnit. Ten nejlepší výsledek ovšem přichází, pokud všechna tato setkání dají impuls také úplně novým lidem, kteří teprve přemýšlí o tom dát svou energii a zájem do půdy, do krajiny a spojit se zemědělstvím svůj další život. A že se v tomto směru opravdu něco děje, kupříkladu zaznamenáváme i na rostoucí členské základně naší Asociace.

Dámy a pánové, nic z toho by se ale nemohlo odehrát bez úsilí a nápadů konkrétních lidí – zejména bez odvážných sedláků, kteří se přihlásili do tohoto programu. Stejně tak by to ale nešlo bez špičkových odborníků v hodnotitelské komisi, bez všech organizátorů této akce a bez mnoha dalších podporovatelů. Nestačím je tu všechny osobně vyjmenovat, nicméně chci, aby tito naši milí kolegové a vážení partneři věděli, že si jejich upřímné a obětavé podpory nesmírně vážíme a že ji v rámci naší dobrovolné selské organizace přijímáme s velkou pokorou.

Je ale zřejmé, že ne vše dokáží pracovité ruce na statku či jeden program zvládnout. Naše selská veřejnost dobře ví, jak náročné je každý den se vyrovnávat s nekompromisní ekonomikou a trhem, spletitým právním prostředím, omezeným přístupem k půdě, nevyzpytatelným počasím, kvalitou sousedských vztahů v obcích a s mnoha dalšími jevy. Mezi tyto málo předvídatelné vlivy ovšem patří i úroveň zdejší politické kultury, která může naše pilná snažení dobře podpořit, ale která nám může úplně stejně celou řadu očekávání a nadějí také vzít. A v naší stavovské organizaci se systematicky snažíme pracovat, aby šlo v našem podnikání převážně o tu prvně zmíněnou variantu.

Neodpustím si proto alespoň pár bodů, ze kterých je soudobý politický pohled na české sedláky i náš vliv docela dobře patrný. Bylo například veřejným tajemstvím, že problematika erárního přístupu ke krajinným prvkům v zemědělské krajině byla dlouho naprosto roztříštěná a nedávala žádný smysl k jejich rozvoji a vůbec zájmu ze strany zemědělců. A ještě před pár lety se nikomu do této věci nechtělo. I s přispěním lidí kolem programu Pestrá krajina se ale podařilo narýsovat evidenční, daňové a dotační řešení, které by již mohlo dávat potřebný systém. Rozumný přístup obou příslušných ministrů a jasná podpora od ostatních koaličních zástupců naznačila, že zemědělci by měli být důstojněji vnímáni jako přirození tvůrci krajiny. Poměrně pozitivní výsledek očekáváme také u problematiky ochrany erozně ohrožené půdy, kterou pod trochu tajemným kódem DZES 5, asi ale znají jen zasvěcení. Původní, skoro až brutálně vyhlížející byrokratický mechanismus by zbytečně plošně nutil zemědělce do nákladných protierozních technologií, omezoval jejich pěstební plány a presumoval jim obrovské sankce. Po určitém vývoji došlo k akceptaci nejen námi dlouho opakovaného postoje, že důležitější než sáhodlouhá metodika je výsledné pole bez eroze. Plně podporujeme snahu více postihovat skutečné projevy eroze, nicméně je to právě sedlák, který zná limity svých pozemků nejlépe a má ekonomický zájem předcházet jejich degradaci. A právě proto musíme odpovědnost za volbu druhu a intenzity protierozního řešení nechat na něm.

To, proč jsem zmínil dvojici těchto pozitivních záležitostí, je, že by se neodehrály bez jasných politických rozhodnutí. Je tedy vidět, že když se chce, tak to jde. Zmíněná opatření jsou velmi důležitá a patří za ně dík, neboť se dotknou opravdu velkého množství zemědělců, ale marná sláva, nemají potenciál změnit to, co tento sektor dlouhé roky potřebuje a co naprostá většina zemědělců očekává. Stále totiž čekáme na klíčové změny, které nebudou jen o opravě dávno přesluhujícího velkovýrobního modelu, ale posunou nás mezi země s trvale funkčním zemědělstvím postaveným na tradičním zemědělství. Opět pro stručnost zmíním jen dva příklady.

Pokud bude vývoj u slíbené myslivecké legislativy takový, že namísto rozhodného jednání bude pokračovat jen další laxnost, taktizování a ustupování, stane se to, že neúčinnou novelou mysliveckého zákona zcela pohřbíme očekávaný hospodářský a enviromentální účinek novely lesního zákona. Opravdu bizarní důsledky vytrvalého udržování absurdních poměrů v české myslivosti můžeme vidět na příkladu, kdy ani vlastník 250 hektarů zemědělské nebo lesní půdy, tedy s pozemkovým majetkem v hodnotě přesahující 100 milionů korun, nemůže uplatnit v plné míře svá práva v honitbách, nemá garantovanou možnost lovu a tudíž ani nemůže snižovat škody na svém majetku, které mu působí dlouhodobě přemnožená zvěř. Když k tomu připočteme nedávno podstatně zvýšené majetkové daně, jde o politicky naprosto neudržitelnou záležitost. Pokud i tentokrát zvítězí úzké zájmy lidové myslivosti, jakožto asi nejdéle přežívajícího pohrobku komunismu, který nemá analogii nikde v civilizovaném světě, bude to dokonalý pomník lobbingu i neschopnosti vládních politiků.

Tím druhým klíčem ke změně jsou bezodkladné změny v distribuci veřejných prostředků, které do zemědělství jdou. Zásadně nesouhlasíme s tím, jak byly v poslední době nastaveny investiční podpory v PRV, které prostě nejsou ve prospěch naprosté většiny zemědělců. Nesouhlasíme ani s tím, že byla odmítnuta polovina nových zemědělců, kteří zpracovali náročné projekty a chtěli být tím, co nejvíce tento sektor postrádá. Tedy novou zemědělskou generací s projevenou chutí jít do toho. Nesouhlasíme ani s tím, že se vydávají peníze na malé skupiny obřích podniků ve vybraných sektorech. Tím nejdůležitějším opatřením je ale bezodkladné zastropování přímých dotací několika málo největším zemědělským gigantům s mnoha desítkami tisíc hektarů. Bohužel za celou dobu této vlády jsme nezaznamenali, že by šlo o nějaké téma, ačkoli se o něm explicitně hovoří v jejím programovém prohlášení. Jasně tu říkám, že poskytování dotací obřím podnikům bez jakéhokoli limitu je z mnoha důvodů naprostá zhůvěřilost. Data ekonomického ústavu ÚZEI potvrzují, že čím větší podnik, tím větší závislost na dotacích. Nebojím se říci, že nezastropování způsobuje okrádání venkova, neboť značná část těchto prostředků daňových poplatníků nejde na podporu životaschopnosti sedláků a jejich rodin, ale do kapes několika mocných hráčů s neprůhledným majetkovým pozadím a nejasnými záměry. Tento původně sektorový problém přerostl do vyloženého bezpečnostního rizika pro celou zemi, se kterým si nebudeme schopni v budoucnu poradit. Je totiž jen otázkou času, kdy dnešní masivní skupování zemědělských podniků do obrovských celků nahradí ve velkém jejich prodej do jiných světadílů. Tam nejenže nebudou mít pražádný zájem o to, co český venkov potřebuje, ale naopak budou vydíracím potenciálem majetkových skupin z nestabilních nebo vyloženě nepřátelských režimů, které budou tímto způsobem snadno ovlivňovat to, co se v naší zemi bude nejen v otázce potravinové bezpečnosti dít.

Toto logické absolutní omezení výše poskytovaných přímých plateb lze zapracovat do Strategického plánu a jsme si naprosto jistí, že to pořád lze stihnout do konce volebního období. Máme návrhy variantních řešení a jejich dopadů. Tím nejdůležitějším momentem pro nás ale je, že to vládní koalice slíbila. Mluvilo se o změně, o deagrofertizaci státu. Výsledkem je ale přesný opak a další posílení oligarchických skupin v zemědělství. Nemůžeme se s tím smířit, a proto nemůžeme podpořit nikoho, kdo se bude navzdory těmto do očí bijícím negativním trendům dál tvářit, že se nic neděje nebo že teď to ještě nejde. Naléhavě proto za všechny naše členy znovu žádám naše politické zástupce, které jsme v minulosti opakovaně podpořili: nedělejte, že nás neslyšíte a postavte se čelem ke svým slibům! To, co sedláci nejvíce ocení, není pohodlné a nikam nevedoucí vyvažování, ale odvaha sáhnout do věcí a změnit je k lepšímu. Musíte to udělat právě teď, protože po volbách už může být pozdě. Bez těchto klíčových změn bude naše zemědělství, lesy, krajina i venkov dál ztrácet.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR