Preambule
Ke všeobecné diskusi je předkládána stručná představa o vývoji zemědělství a venkova pracující s daty tuzemských i zahraničních zdrojů, zejména výzkumných ústavů, jejichž částečný seznam je uveden v příloze. Základní myšlenkou je popis předpokládaného vývoje v oblasti zemědělství a nástin reakcí na tento vývoj, který ve většině parametrů nemůže ČR ovlivnit, ale může a musí se mu přizpůsobit. Navrhovaná řešení tedy nejsou často v souladu s osobním názorem autora ani s možnými ambicemi tuzemského zemědělství, ale reakcí na trendy, s nimiž se bude muset zemědělství a obecně venkovský prostor v budoucnosti vyrovnávat.
Textová část
1. Východiska
1.1. Výkonnost českého zemědělství v porovnání s EU
V průběhu pěti let po vstupu ČR do EU nedošlo v ČR téměř k žádnému viditelnému nárůstu průměrné efektivity zemědělské produkce. Naše zemědělství není plně konkurenceschopné v porovnání s vyspělými státy EU v žádné z hlavních zemědělských komodit, v efektivitě zemědělské produkce zaostává o 20 až 40 procent. ČR tedy může na rozdíl od řady zemí EU využít v zemědělské výrobě svých rezerv, budou-li správně alokovány toky zemědělských podpor. Podstatou takových podpor musí být přitom jejich podmíněnost definovaným cílům, například omezením rizik snížení úrodnosti půdy, restrukturalizací některých typů produkce (například chovu skotu), a zejména snížením nákladů na zemědělskou výrobu. V porovnání nákladů na jednotku produkce patří ČR ve všech kategoriích mezi pět až deset států s nejvyššími výdaji, přičemž tato skutečnost je základní příčinou malé konkurenceschopnosti našeho zemědělství. Na druhou stranu existují v ČR plně konkurenceschopné podniky bez významných ekonomických problémů, v případě zahraničního obchodu úspěšných i na půdě EU. Tyto podniky by měly postupně, i za pomoci podpůrných programů státu, expandovat na úkor subjektů, které již v současné době nároky na potřebnou efektivitu nesplňují. Do roku 2013 dojde ke srovnání dotací na podporu produkce (SAPS) tak, že tyto platby nebude nutné spolufinancovat z národních zdrojů. Část z ušetřených prostředků může tak být použito zejména na restrukturalizační programy a investice do moderních technologií, například na bázi takzvaného moderního (přesného) zemědělství a obecně při zavádění nových technologií. Nutnost snižovat rozpočtový deficit ČR ale s vysokou pravděpodobností tyto prostředky neumožní využít. Minimálně do roku 2013 lze tak spíše očekávat pokles všech typů zemědělských podpor, s výjimkou SAPS placených z rozpočtu EU. Vzhledem k přezávazkování programů rozvoje venkova (PRV) lze od roku 2011 očekávat i pokles dotací na tyto programy, neboť limit stanovený EU vztažený i na spolufinancování ČR v PRV bude téměř vyčerpán. V průběhu dalších let lze také očekávat postupné zpevňování tuzemské měny vůči euru a zároveň nevstoupení ČR do eurozóny. Propad z kurzových rozdílů v příjmech dotací do zemědělství z EU lze odhadnout na řádově miliardy korun, posilující tuzemská měna bude navíc omezovat možnosti uplatnění tuzemské zemědělské produkce v EU. Uvedené předpoklady tak zásadně omezují možnost v průběhu následujících let z důvodu nedostatku potřebných zdrojů provést veškeré žádoucí změny v tuzemském zemědělství. Zřejmě jedinou možností, jak tyto zdroje nalézt, je částečná privatizace majetku ve správě státního podniku Lesy České republiky, k tomu je však nutné najít politickou vůli.
1.2. Změny ve Společné zemědělské politice EU
Evropská zemědělská produkce je bohužel vůči světové produkci zejména cenově nekonkurenceschopná. Rozdíl v nákladech na jednotku vyrobené komodity se pohybuje v desítkách procent. Tento stav se nezmění minimálně do doby, kdy se v rozvojových zemích nezvýší náklady na cenu lidské práce a pokud se v těchto zemích nezačnou uplatňovat regulace zejména z pohledu ochrany životního prostředí. Takový stav před rokem 2020 nenastane. Nejpozději od roku 2013 nebude díky dohodám uzavřeným v rámci Světové obchodní organizace (WTO) možné dotovat export zemědělských přebytků. Prostor pro uplatnění evropské nadprodukce na světových trzích tak výrazně klesne. Od roku 2014 se budou podpory směřované do zemědělství řídit jinými principy než v současné době, lze očekávat především výrazné snížení dotací na podporu zemědělské výroby a naopak nárůst finančních prostředků směřující obecně na podporu venkova. Dotace do zemědělství budou mít podle dosavadních předpokladů od nového sedmiletého rozpočtu EU tři hlavní role: sociální platby, platby za zajištění veřejného zájmu (krajinotvorba) a zřejmě také platby směřované na udržení stability cen zemědělských komodit, neboť světový trh se zemědělskými produkty bude při stále se prohlubující globalizaci podléhat stále větším cenovým výkyvům. Platby na udržení stability cen lze přitom do jisté míry považovat za jinou formu podpory zemědělské produkce, avšak tento nástroj se zřejmě nebude využívat plošně ani v čase, ani napříč spektrem veškerých zemědělských komodit. Z dosavadních diskuzí navíc vyplývá, že na dotacích směrovaných na obecný rozvoj venkova včetně některých plateb na veřejné zboží se budou více než dosud ze svých rozpočtů podílet jednotlivé členské státy. Na trh EU kromě toho postupně vstoupí zvýšenou produkcí některé nové členské státy, zejména Rumunsko, částečně Bulharsko, lze také očekávat další expanzi zemědělství v Polsku. Všechny tyto trendy v praxi povedou k nutnosti snížit objem zemědělské produkce zejména v průmyslových zemích EU, mezi které lze počítat i ČR, a vzhledem k omezené možnosti uplatnit na zahraničních trzích zemědělské přebytky z EU také k poklesu cen zemědělských komodit.
1.3. Trendy v globálním vývoji zemědělské produkce
Ve všech základních zemědělských komoditách se v průběhu příštích deseti let očekává nárůst globální spotřebitelské poptávky. Veškeré analýzy nadnárodních organizací, jako je Organizace pro rozvoj ekonomické spolupráce (OECD), ale i komoditně specializovaných organizací (např. Mezinárodní mlékařské federace) předpovídají nárůst produkce současných rozvojových zemí, a to o pět až deset procent v porovnání se současným stavem. Mezi expandující zemědělské ekonomiky jsou počítány zejména Asie (především Čína), Jižní Amerika, částečně Afrika a některé země bývalého Sovětského Svazu. Prakticky žádná z prognóz nepočítá s expanzí produkce z EU (kromě vlastních analýz EU, které ale nelze považovat za relevantní). Ve všech uvedených ekonomických teritoriích se již v současné době běžně využívají zemědělské suroviny vyšlechtěné na principu GMO (geneticky modifikované organismy), což dále zvyšuje produkční a konkurenční potenciál těchto oblastí v porovnání s EU, která GMO vytrvale odmítá. Odmítáním GMO lze přitom na jednu stranu zamezit výraznějšímu dovozu zemědělských surovin a potravin na trhy EU, na druhou stranu se ještě dále snižuje exportní potenciál EU, neboť nevyužívání GMO technologií dále snižuje konkurenceschopnost evropské zemědělské výroby. Současné spory ve Světové obchodní organizaci (WTO), které EU vede nejen v oblasti blokace GMO při dovozech na své území, EU vždy prohrála. Ani v budoucnosti nelze očekávat úspěch EU na půdě WTO ve snaze zabránit dovozům zemědělských surovin a potravin na své území, ať již z jakéhokoli důvodu argumentovaném pomocí principu předběžné opatrnosti. Pokud EU bude nadále trvat na ochranářských opatření, lze očekávat reciproční odvetná opatření ze strany jiných světových ekonomik. To opět zužuje prostor pro uplatněné evropské produkce a vytváří tlak na snížení současného objemu evropské zemědělské výroby.
1.4. Trendy spotřebitelského chování
Vzhledem k nutnosti eliminovat dopady ekonomické krize v letech 2008 až 2009, nutnosti snižovat rozpočtový deficit či nutnosti nastartovat důchodovou reformu na české straně, a obdobných důvodů včetně vytváření „polštářů“ vůči dalším ekonomickým hrozbách na straně EU, nelze v nejbližších letech očekávat růst procenta spotřebitelů, kteří budou systematicky kupovat drahé, byť kvalitní potraviny. Skupina spotřebitelů ve spotřebitelské praxi skutečně preferující kvalitu vyjádřenou cenou, nebude ani v podmínkách ČR, ani v podmínkách EU, tvořit většinu. Stejně tak nelze očekávat zásadní nárůst zájmu o konzumaci bioproduktů, byť v ČR je tato základna nízká a lze jí v porovnání se současným stavem zhruba zdvoj - až ztrojnásobit. To však představuje minimální potenciál k odbytu zemědělské produkce, a to na úrovni několika procent. Ve spotřebitelských trendech lze také očekávat postupný pokles spotřebitelské poptávky po takzvaných červených masech (vepřové a hovězí) a naopak možný vyšší zájem o rybí maso a obecně ovoce a zeleninu. To je pro tuzemské zemědělství maximálně nevhodná struktura předpokládaných změn ve spotřebitelské poptávce. (K tomu je nutné poznamenat, že globálně poptávka po živočišné výrobě poroste, ta ale z důvodů vysokých cen o omezení dotací exportů nebude primárně kryta ze zemědělských zdrojů EU, potažmo ČR). Na druhou stranu lze (filosoficky i jako protipól globalizace i euroizace) předpokládat vyšší zájem spotřebitelů o specifické regionální potravinářské produkty. Tento zájem se může stát jedním z nejdůležitějších faktorů v odbytu tuzemské zemědělské i potravinářské produkce.
2. Role a kroky státní správy
2.1 Reforma a optimalizace výkonu státní správy
Skutečnost, že v rámci šetření výdajů ve státní správě a nalézání finančních prostředků v dosavadních výdajích státní správy na dofinancování zemědělských podpor v roce 2010 samotné ministerstvo zemědělství deklarovalo možnost generovat prostředky ve výši 1 až 2 miliardy korun dokazuje, že rezervy ve výdajích státní správy jsou obrovské. V porovnání se správními výdaji srovnatelných zemí (Slovensko, Rakousko) pracuje zejména v institucích spadajících pod ministerstvo zemědělství o desítky procent lidí více, zejména ale tyto instituce čerpají na své vlastní správní výdaje neodůvodnitelně vysoké množství finančních prostředků. Samotný rozpočet ministerstva zemědělství to dokladuje - zatímco objem dotací placených zemědělcům v roce 2008 dosáhl zhruba 36,6 miliardy korun, celkový rozpočet resortu činil ve stejném roce přes 49 miliard korun. To v praxi znamená, že za platy zaměstnanců a aktivity ministerstva a jím řízených institucí se ročně utratí více než 12 miliard korun.
Na takzvané „funkční úkoly“ ministerstva jsou přitom vydávány prostředky v zásadě automaticky, aniž by se někdo zabýval optimalizací efektů z takových výdajů vyplývajících. Obdobně jako v celém hospodářství je řada zakázek zadávána v nestandardních výběrových řízeních nebo šita na míru konkrétním subjektům, které si pak mohou nadiktovat cenu za příslušné služby. K optimalizaci výkonu státní správy je proto nutné zpracovat jednak personální audit, jednak audit reálných nákladů při zabezpečení funkčních úkolů ministerstva. Ve všech institucích ve správě ministerstva zemědělství by mělo být cílem manažerské vedení instituce podpořené motivačními mechanismy („prémie“, kariérní postup, vyšší kompetence či nezávislost daná zákony o státní službě atd.)
2.2. Odstátnění národních, státních a polostátních podniků
Mezi podstatné snížení nákladů na výkon státní správy a zároveň navýšení zdrojů na účelnou podporu zemědělského a venkovského podnikání patří privatizace všech majetkových podílů státu v podnicích v gesci ministerstva zemědělství. V jednotlivých případech by ale mělo být postupováno individuálně, neboť každý z dotčených podniků má svá specifika. Například Národní hřebčín Kladruby nad Labem je vzhledem k jeho pětisetleté historii a jedinečnosti nutné zprivatizovat takovým způsobem, aby byl v tomto podniku zachován vliv státu prostřednictvím principu „zlatá akcie“. Národní podniku Budějovický Budvar by měl být naopak zprivatizován beze zbytku, a to co nejdříve. Důvodem je mimo jiné přijetí Lisabonské smlouvy, která více než v minulosti staví komplexní evropské právo nad bilaterální státní dohody, což v praxi zakládá riziko znovuotevření známkoprávních sporů s pivovarem Anheuser-Bush ve všech zemích EU a nepříznivé dopady právě pro Budvar. Důkazem je precedentní rozhodnutí evropského soudu v Lucemburku ze září 2009, který v rakouském případě neuznal dosavadní exkluzivitu Budvaru na tamním trhu danou dřívějšími soudními verdikty, které byly postaveny na bilaterálních argumentech. Specifickým příkladem je pak privatizace státních lesů, respektive majetku spravovaném státním podnikem Lesy České republiky (LČR). Dosavadní dominantní podíl LČR na podnikání v lesním hospodářství je cílově nutné snížit na úroveň nepřekračující současné parametry dominance v pravidlech hospodářské soutěže. V majetku LČR je navíc v současné době skryta finančně největší rezerva pro financování zemědělství a rozvoje venkova ze státních zdrojů, neboť hodnota tohoto majetku dosáhne poté, co bude do ocenění zahrnuta (na základě převzetí standardů EU) hodnota lesních porostů, navíc zhruba 600 miliard korun. Tak vysoké zdroje na nákup ani části majetku LČR nejsou k dispozici. Privatizace LČR tak musí proběhnout na bázi dlouhodobého pronájmu (leasingu) s jasně danými pravidly ročního příjmu státu z privatizovaných (pronajatých) lesních pozemků. Privatizovány by měly být primárně hospodářské lesy a to do rukou komerčních subjektů. Často zmiňovaný převod částí LČR do majetku krajů by nepřinesl žádoucí efekt příjmů, prodej LČR vyšším samosprávným celkům by navíc zásadně zatížil jejich rozpočty. Do roku 2020 by se měl podíl LČR na celkovém vlastnictví lesů v ČR snížit o 10 až 20 procent.
2.3. Koncentrace správy půdního fondu - Národní pozemkový úřad
Efektivnější nakládání s půdou v majetku státu, správa a dohled nad kvalitou, vlastnictvím a nájmem půdy včetně agendy vztahu státu a konkrétních vlastníků půdy musí v budoucnosti spadat pod jedinou instituci. Takovou institucí by se měl stát Národní pozemkový úřad, spojující v sobě dosavadní činnost a agendu Pozemkového fondu ČR, Ústředního pozemkového úřadu ČR a částečně Agentury pro ochranu přírody a krajiny. Uvedený úřad by měl statut nezávislého orgánu, přičemž jeho personální obsazení by bylo věcí volby jedné z komor poslanecké sněmovny, kvůli stabilizaci nejspíše Senátu ČR. Uvedený úřad by měl vypracovat a naplňovat základní strategii státu v oblasti držby, evidence, legislativy a ochrany půdního fondu včetně správy nezbytného objemu státní půdy pro budoucí strategické účely. Objem takové půdy by měl činit alespoň 100 000 hektarů.
2.4. Snižování byrokracie
Nadměrné administrativní zatížení podnikatelů v zemědělství a obecně v jakémkoli typu podnikání v ČR nad rámec EU snižuje až o několik desítek procent konkurenceschopnost podnikání v zemi. Systémové snížení vlivu úředníků a obecně státu na jakékoli aktivity by proto mělo být jednou z hlavních priorit, neboť stát může tento proces nejvíce ovlivnit. Současná Antibyrokratická komise (ABK) působící na ministerstvu zemědělství by měla získat větší kompetence a zprofesionalizovat svou činnost. Také v tomto případě je nezbytné provést audit základního spektra stávajících podzákonných norem (k jejich změnám není často nutná politická dohoda, ale pouze exekutivní změna) a především porovnat povinnosti z nich vyplývající s obdobnými normami v rámci EU. Je také nutné sledovat postup práce stejnojmenné komise při EU a její doporučení koordinovat s formulacemi připravovaných zákonů. Úsilím resortu na evropské půdě by mělo být vyslání skutečně odborného zástupce do Antibyrokratické komise EU tak, aby mohl jednat na tuzemský trh přenášet aktuální evropské názorové impulsy, jednak navrhovat a prosazovat opatření, která jsou v zájmu tuzemských zemědělců a podnikatelů na venkově. Na druhou stranu nelze u podnikatelů vzbuzovat příliš optimistická očekávání skutečně výrazného poklesu byrokracie, zejména v oblasti zemědělství a výroby potravin. Dosavadní trendy spíše v tomto oboru svědčí o opaku, takže hlavním cílem ABK by mělo být snaha o minimalizaci dopadů nových nařízení do podnikatelského života.
3. Nakládání s půdou a její vlastnictví
3.1. Identifikace půdy a pozemkové úpravy
Dořešení vlastnictví půdy na tuzemském venkově je základní podmínkou pro stabilitu podnikání. K tomu je třeba urychlit v maximálně možné míře komplexní pozemkové úpravy, zvýšit stávající pravomoci vlastníků pozemků zatížených zákonnými a podzákonnými regulacemi a povinnostmi, dokončit majetkové vyrovnání státu s církvemi a revidovat zákony, jejichž znění je v rozporu s vlastnickými standardy v EU. Kromě majetkového vyrovnání státu s církvemi je v současné době již zbytečné usilovat o dokončení klasických restitucí a majetkových vypořádání s fyzickými osobami novelizacemi jakýchkoli zákonů. Naopak k potřebné identifikaci pozemků, jejich vlastníků a nájemců je nutné směřovat maximálně možné množství finančních prostředků na pozemkové úpravy v krajině. Protože jde o nákladný a zejména dlouhodobý proces, bylo by vhodné v územích, kde o to vlastníci požádají či tam, kde je identifikace půdy nezbytná pro rozvojové zájmy obcí, provést alespoň jednoduché pozemkové úpravy a oba tyto procesy financovat paralelně. Při součtu vícezdrojového financování by mělo být na tyto účely ročně vynakládáno minimálně 2,5 až 3 miliardy korun. K údržbě již vybudovaných společných zařízení v rámci již dokončených komplexních pozemkových úprav (KPÚ) je nutné zformulovat nový dotační program (zřejmě v Ose II PRV a následně v obecných podporách směrovaných na rozvoj venkova podle nových pravidel EU po roce 2013) tak, aby byly zajištěny veřejně prospěšné cíle příslušných KPÚ.
3.2. Péče o krajinu a omezení rizik erozí
Díky intenzivnímu zemědělství nemá česká a moravská krajina v současné době vhodnou strukturu a tento stav ohrožuje obyvatele země. Ke zvýšení stability, ale i úrodnosti půdy je nutné snížit současný podíl zornění zemědělské půdy ze 70 procent na zhruba 50 procent a nahradit ornou půdu travními (nebo i jinými) porosty. Je nutné reálně naplňovat standardy správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC) jako prevenci před riziky povodní nebo naopak před rizikem nedostatku vodních zdrojů. Takzvanou potravinovou bezpečnost je třeba, v souladu s deklarací 22 evropských ekonomů z listopadu 2009, chápat jako udržování maximální plochy půdy ve stavu, který lze podle potřeby operativně využít k intenzivní produkci zemědělských surovin. Je nutné dokončit a průběžně aktualizovat evidenci chráněných krajinných prvků a jejich plochu v první fázi zahrnout do plochy dotačně podporované zemědělské půdy, v následující fázi pak (zřejmě od roku 2011, kdy naběhnou další omezení intenzivního zemědělského hospodaření nejen formou GAEC) stanovit specifickou sazbu dotace na krajinné prvky tak, aby taková sazby byla vyšší než obecná podpora v rámci jednotné platby na plochu. Obecně je nutné vytvořit oproti současnému principu sankcí za porušení způsobu hospodaření v krajině (negativní motivace) systém pozitivně motivující zemědělce (ale také obce a další subjekty působící ve venkovském prostoru) nejen k údržbě stávajících, ale vytváření nových krajinných prvků. Příslušnou strategii by mělo ministerstvo zemědělství vytvořit ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí a v součinnosti s nově vybudovaným Národním pozemkovým úřadem.
3.3. Ochrana zemědělského půdního fondu
Kvalitní zemědělská půda musí být v budoucnosti více chráněna před jejím průmyslovým využitím. Toho lze dosáhnout zpřísněním požadavků na vyjímání pozemků ze zemědělského půdního fondu. Je nutné přehodnotit současná kritéria cennosti půdy vycházející z environmetálních priorit (nejcennější půda v CHKO atd.) na hledisko využitelnosti pozemků k podnikání, tedy na kritéria tržních cen a zemědělské kvality půdy. Je nutné znovu v tomto smyslu novelizovat zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Vyšší poplatky na vyjímání půdy z tohoto fondu by bylo možná využít jako další podpůrné finanční prostředky pro podporu rozvoje a restrukturalizace zemědělství a rozvoje venkova. Při nakládání s půdním fondem v ČR je především nutné nečinit nevratné kroky měnící zásadním způsobem jeho strukturu. Za nevratný krok lze kromě výstavby logistických a obecně průmyslových center považovat především zalesňování, které na dlouhou dobu (nejde jen o obmýtí) zabraňuje využít potenciál zalesněné půdy zemědělsky. Další nárůst zalesnění v ČR není žádoucí, s výjimkou případů, kde je les na plošně nevelkém území schopen stabilizovat vodní režim či ochránit zemědělské a obecní majetky a slouží tedy jako krajinný prvek. Naopak proces zatravňování mezi nevratné procesy nepatří.
3.4. Konstrukce nových podmínek pro vyvlastňování pozemků
Z pohledu ochrany vlastnictví půdy jak se strany privátních subjektů, ale i ochrany vlastnictví státní půdy je bezpodmínečně nutné vytvořit podmínky vůči zneužití mechanismu vyvlastňování půdy, byť by bylo vyvlastňování ve veřejném zájmu. Veřejný zájem jako takový lze navíc obtížně parametricky popsat. Cestou je proto vyjmout tento proces (vyvlastňování) z kompetencí resortních ministerstev a postavit jej pod veřejnou kontrolu na principu schvalování jednotlivých vyvlastňovacích aktů jednáním Vlády ČR. Je nutné počítat s tím, že procesu vyvlastňování půdy se nelze zcela vyhnout. Je ale možné tento proces maximálně možně zkomplikovat a na druhou stranu minimalizovat lobbystické tlaky, které budou při stále větším postupném nedostatky půdy stoupat. Navrhovaná veřejná kontrola prostřednictvím Vlády ČR může především paralyzovat zájmy resortně a specificky orientovaných lobby, které téměř vždy nejdou napříč resortním ani politickým názorovým spektrem.
3.5. Protipovodňová opatření a stabilizace vodního režimu
Pokračování investic do protipovodňové prevence je klíčovou prioritou nejen pro stabilizaci podmínek pro zemědělské podnikání, ale i pro ochranu majetku zemědělců, obcí, krajů, občanů a celého státu. Základním cílem je stabilizace systému povrchových i podpovrchových vod při výrazném posílení stávajících možností zadržet vodu v krajině. Vedlejším a žádoucím produktem je i zlepšení kvality vody (čistota), a tedy podpora k přírodně blízkých technologií při čištění odpadních, ale i povrchových vod. Je zcela nezbytné změnit současnou legislativu umožňující čištění vod přípravky typu PAX a zpřísnit podmínky vápnění vodních ploch. Je také nutné zveřejnit co nejdříve optimalizovaný plán výstavby nových přehrad podpořený argumentací odborníků, neboť ochota veřejnosti přijmout taková zařízení jako prvek měnící prostředí v příslušném regionu každým dnem klesá. Zveřejnění takového materiálu je také nutné pro rozvojové plány obcí proto, aby nebyly zmařeny vynaložené investice. Společnost se musí smířit s tím, že výstavba přehradních nádrží v ČR není u konce. Myšlenka by měla mít podporu také i zemědělské veřejnosti, neboť koncentrace vody v přehradních nádržích je i v zájmu jejich podnikání. Budování přehradních nádrží nicméně musí být menšinovým mechanismem zajištující zadržení vody v přírodě - pro akumulaci vody je nutné prioritně využívat přirozených rozlivů vodních toků a budování k tomu příslušných krajinných prvků (poldry atd.) Na protipovodňovou prevenci by mělo být ročně vynaloženo, nejen z resortu ministerstva zemědělství, alespoň 15 miliard korun. Část prostředků na protipovodňovou prevenci by měla směřovat k posílení prostředků na komplexní pozemkové úpravy, jejichž smyslem je částečná prevence povodní také.
4. Lesní hospodářství
Pro rozvoj konkurenceschopnosti, spektra nabízených služeb a žádoucí rozšíření podnikatelského prostoru v oblasti lesního hospodářství v ČR je nezbytné především snížit současný vliv státu v tomto oboru prostřednictvím státního podniku Lesy České republiky (LČR). Toho lze dosáhnout zejména částečnou privatizací LČR podle principu popsaného v bodu 2.2. Podnikání v lesním hospodářství by mělo být v budoucnosti mnohem těsněji spojeno se strukturou podpůrných programů určených pro zemědělce, i proto, že mnozí nájemci či majitelé lesních pozemků jsou zároveň majiteli či nájemci zemědělských pozemků. Jedním z typů programů, který by měl být směrován do oblasti zemědělství i lesnictví, je „přidávání přidané hodnoty“…v tomto případě k dřevní surovině. Cílem by mělo být - stejně jako v zemědělství - omezení odplývání přidané hodnoty k tuzemským surovinám do zahraničí. Obdobné paralely lze najít i v dalších, zatím pouze na zemědělství, ne ale tak na lesnictví cílených programech. V souladu se zvyšováním pestrosti krajiny i s protipovodňovou prevencí je žádoucí omezit holoseče a dále usnadnit vyjímání lesních pozemků z honiteb jako jedno z preventivních opatření vůči škodám způsobených zvěří. V konstrukci kompetencí při nakládání s honitbami je žádoucí těsně propojit vlastnictví pozemků s výkonem práva myslivosti a jako většinovému vlastníkovi (či nájemci) honebních pozemků na území ČR zvýšit pravomoci zemědělců při rozhodování v oblasti myslivosti.
5. Vodní hospodářství
Do budoucnosti představuje vodní hospodářství jednu z největších perspektiv, ať již díky předpokládané vyšší poptávce po produktech ze sladkovodních ryb za situace, kdy dojde k výrazným omezením mořského rybolovu, tak díky předpokládaným vyšším dotacím zaměřených na zabezpečení veřejného zájmu ze zdrojů EU. Tento veřejný zájem bude dlouhodobě podporován jako prevence dopadů klimatických změn a téměř nepochybně bude i po roce 2013 patřit mezi podpory, které EU zachová a zřejmě i navýší. Vodní hospodářství může navíc spoluvytvářet turistický potenciál ČR i v oblastech mimo standardní turistické destinace. Základní výzvou pro produkční část vodního hospodářství je nutnost výrazného rozšíření současného spektra nabídky sladkovodních ryb, jak pro potravinářské účely, tak pro sportovní využití (sportovní rybolov). Trendem v EU bude v příštích několik desítkách let budování uzavřených akvakulturních systémů, v nichž EU zatím výrazně zaostává za světem. Tuzemská produkce ryb se přitom dosud orientuje pouze na otevřené akvakulturní systémy (rybníky), a tuto strukturu bude nutné doplnit. ČR by proto měla nastartovat program podpory investic do uzavřených systémů, v nichž může být produkované v zásadě cokoli, co bude konkurenceschopné na evropském trhu rybích produktů. Je přitom zcela zřejmé, že díky postupnému omezování mořského rybolovu (a to celosvětově) bude cena mořských produktů stoupat a konkurenceschopnost sladkovodní produkce se tak bude zvyšovat.
6. Zemědělské podniky a jejich vývoj
Historicky založená duální struktura zemědělských podniků v ČR (právnické osoby a farmy rodinného typu) zůstane v blízké budoucnosti nezměněna, postupně, s nástupem nové generace zemědělců, se ale budou doposud velmi protichůdné, zejména politicky laděné názory obou skupin sbližovat. Celková strategie státu by měla spočívat v podpoře obou paralelních, navzájem se doplňujících vertikálách produkce potravin, přičemž dodavatelem surovin pro průmyslovou výrobu by měly být primárně větší podniky právnických osob, naopak rodinné farmy by měly stavět svůj odbyt a strukturu produkce na dodávkách surovin pro menší specializované zpracovatele vyrábějící specifické regionální potraviny, případně zpracovávat surovinu ve vlastní režii samy. Odlišná role obou typů zemědělských subjektů by měla být promítnuta do odlišných podpůrných programů pro obě zmiňované kategorie farem. Zatímco programy zaměřené na velké zemědělské subjekty by měly směřovat k podpoře investic do efektivity a zavádění nových moderních technologií, programy pro rodinné farmy by měly omezovat rizika z přílišné závislosti těchto menších producentů surovin na kapitálově silnějších odběratelích jejich produkce. U malých a menších farem lze zejména z tohoto důvodu očekávat postupné ekonomické problémy a tedy nutnost posilovat jejich ekonomiky nezemědělskými činnostmi. Ryze zemědělské příjmy u této kategorie by se cílově měly pohybovat kolem 50 procent veškerých příjmů. Právě na tyto podniky by tak měly být primárně zaměřeny programy diverzifikace zemědělských činností. Naopak větší zemědělské podniky by se kromě produkčního zemědělství mohly jako na doplněk zemědělského podnikání spíše soustředit na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, přičemž do budoucnosti největší perspektivu skýtá produkce bioplynu z biomasy při současné likvidaci zemědělského (a potravinářského či obecního) odpadu. Je přitom zřejmé, že oproti současnému stavu musí být jednotlivé podpůrné programy mnohem přesněji zacíleny na potřeby jednotlivých typů podniků s tím, že malým podnikům nebude umožněno vstoupit do některých programů určených pro velké produkční subjekty a naopak.
7. Podpora konkurenceschopnosti
7.1. Podpora stabilizace zemědělských cen
Vzhledem k existenci podpor zemědělské produkce ve veškerém vyspělém světě nelze očekávat, že by byly také podpory v rámci EU po roce 2013 zrušeny nebo výrazně omezeny. Na druhou stranu je zřejmé, že současná konstrukce produkčních podpor se bude měnit a měnit se také bude částečně argumentace k jejich obhajobě před nezemědělskou veřejností. Při změnách, které budou v nejbližších letech předmětem evropských diskusí, musí přitom ČR hájit princip nediskriminace nových členských zemí, včetně sebe. Elegantní způsob, jak takového stavu dosáhnout, přitom není úsilí o narovnání objemu produkčních dotací pro všechny země EU, ale zrušení principu historicky založených deformací tím, že při výplatě podpor nebude k historii vůbec přihlíženo, neboť výše podpor bude vycházet z aktuální situace na globálním trhu, která bude stejná pro všechny členské země EU. Konkrétně by se tak mělo dít výplatou kompenzací za pokles cen zemědělských surovin pod stanovenou hodnotu, v zásadě obdobným systémem, kterým jsou podporováni farmáři v USA (i v jiných zemích mimo EU). Zemědělec má podle tohoto systému zaručeny k ceně, za kterou svůj produkt prodá na trhu, ještě další prostředky, které mu umožní při výrazném poklesu cen ekonomicky přežít. Tento systém zajišťuje stabilizaci zemědělského podnikání (byť jej nadále deformuje), neměl by být však tak nákladný, jako systém současný (důležité bude, od čeho se budou odvíjet „minimální ceny“, pod jejichž hodnotou nastává kompenzace) a podle všeho bude tento typ dotací komunikován ne jako podpory produkce, ale jako určitý druh sociálních plateb. V současné době je náznakem takového principu například intervenční nákup mléka nebo obilovin. Vznik záchranných cenových sítí lze v rámci společné evropské zemědělské politiky očekávat i proto, že volatilita (pohyb a výkyvy) cen zemědělských produktů bude oproti současnému stavu v budoucnosti výrazně stoupat.
7.2. Investice do moderních technologií
V tuzemském, ale ani evropském zemědělství se dosud plně nevyužívá nejnovějších poznatků vědy a výzkumu i proto, že především aplikovaný výzkum nemá jednotný systém a zároveň na něj nejsou vyčleněny potřebné finanční prostředky. I v podmínkách ČR ale dosavadní praxe ukazuje, že využitím metod například „přesného zemědělství“ (optimalizace spotřeby hnojiv, osiv, tras techniky po zemědělských pozemcích) lze dosáhnout na jedné straně až 30 procent úspor nákladů a naproti tomu obdobného zvýšení výnosů. Bude-li zachován princip bodového ohodnocení investičních projektů v programech typu PRV, je nutné využívání takových technologií za stanovených podmínek výrazně bodově zvýhodnit. Bude také nutné vytvořit programy pro rozšíření současného spektra různých typů polních či chovatelských pokusů tak, aby bylo možné v praxi předvést a následně urychlit přenos nových poznatků do podnikatelské praxe. Jednou z možností je dotační podpora státu v prvních letech polních pokusů, přičemž prostředky by se měly postupně snižovat a podpora by neměla trvat déle než tři roky. K tomu bude nutné provést audit stávajících výzkumných úkolů tak, aby odpovídal požadavkům zemědělské (environmentální, chovatelské, potravinářské) praxe. Podklady pro inovovanou strukturu vědeckých a výzkumných úkolů musí přitom dodat sami podnikatelé (zemědělci…), ne vědecké týmy. Vědecké týmy ale musí mít vyšší finanční zdroje pro jejich vyřešení.
Specifickým příkladem rozvoje nových technologií jsou geneticky modifikované organismy (GMO), jejichž využití zásadně zlepšuje nejen ekonomiku zemědělského podnikání, ale je i v souladu se šetrným přístupen k přírodě (nižší chemické zatížení) a žádoucí lepší nutriční hodnotou vyprodukovaných zemědělských surovin. ČR by proto měla využití GMO uplatnit všude, kde je to jen možné a v rámci EU se zasadit o změnu současného přístupu Evropy ke GMO.
7.3. Pojištění zemědělských rizik
Rostoucí rizika nestandardních klimatických anomálií v průběhu hospodářského roku musí být impulsem k přehodnocení současné struktury zemědělského pojištění v rámci celé EU. V tomto procesu musí být aktivní i ČR. Konečným cílem by měla být maximální možná propojištěnost zemědělců tak, aby neovlivnitelné klimatické výkyvy fatálně neohrozily jejich podnikání. Do systému zemědělského pojištění je třeba zabudovat vícezdrojové pojištění, propracovaný systém bonusů a malusů, avšak již příliš nezvyšovat současnou spoluúčast státu (vyšší spoluúčast lze zabezpečit v individuálních případech prostřednictvím komerčních dodavatelů zemědělských vstupů, případně komerčních poskytovatelů pojištění). Spektrum pojistných důvodů je nutné rozšířit o další možnosti (sucho, eroze). Placení pojistného ze strany zemědělce by bylo vhodné provázat s možností výplat výše zmíněných kompenzačních plateb na principu odpovědnosti jednotlivých subjektů za to, zda budou či nebudou mít nároky na čerpání stabilizačních (sociálních) dotačních podpor.
8. Nástin budoucího vývoje na jednotlivých komoditních trzích
8.1. Kritéria pro stanovení priorit podpory jednotlivých komodit řazená podle důležitosti:
Tvoří-li objem zemědělské výroby v ČR ve většině důležitých komodit v rámci EU řádově několik procent z celkové evropské produkce, nemají podnikatelé v ČR na ceny, legislativu, ochranné či liberální parametry uvnitř EU prakticky žádný vliv. Omezené možnosti má v rámci Společné zemědělské politiky i stát, protože nemůže ani z vlastních finančních zdrojů poskytovat podpory bez předchozího schválení Bruselem. ČR je tak závislá na celkovém vývoji na trzích EU, v pozitivním i negativním smyslu. Vzhledem k tomu, že EU bude v globálním měřítku ze svých pozic do budoucnosti spíše ztrácet, bylo by v tuzemské produkci vhodné vsadit v zemědělství alespoň u části výroby na takové komodity, u nichž je míra ovlivnění ze strany EU co nejnižší, pakliže nejde o zásadní evropskou prioritní komoditu, u níž lze očekávat nadstandardní dotační podpory. Pokud je přitom některá tuzemská zemědělská komodita v rámci EU plně konkurenceschopná, skýtá taková situace mnohasetmilionový trh a pohodlný odbyt doslova „za humny“. Z této filosofie by měly vycházet priority podpory a rozvoje produkce jednotlivých komodit v ČR. Mezi hlavní faktory by tak měly patřit zejména:
- míra konkurenceschopnosti ČR v rámci EU
- míra možnosti ovlivnění cenového vývoje a legislativy v rámci EU (např. podíl na celkové EU produkci)
- využitelnost komodity v jiných než potravinářských formách zpracování (např. v energetice, stavebnictví, farmacii)
- obtížnost transportu komodity na delší vzdálenosti
- volatilita cenového vývoje na globálních trzích
- potenciál komodity při vytváření pracovních míst
8.2. Některé příklady lepší pozice tuzemské produkce v rámci EU
Jednotlivé komoditní lobby uvnitř EU nebo populistické postoje evropských politiků zatlačily do marginálních pozic produkci některých komodit, v laické veřejnosti spojované například se zdravotními riziky. Již zmiňovaným příkladem je produkce GMO, v obdobné pozici je ale také evropské produkce konopí (riziko „marihuany“) nebo máku (opium). Pokud by přitom měly obě zmiňované komodity (technické konopí a mák) v ČR navazující strukturu zpracovatelského průmyslu, mohla by ČR výrazně rozšířit zemědělskou výrobu příslušných surovin, neboť obě plodiny mají kromě potravinářského i další využití, například ve farmaceutickém či stavebním (konopí - lze z něj například stavět domy) průmyslu. Dalším příkladem je produkce amarantu, která v současné době kryje vlastní tuzemskou poptávku jen z 10 procent a výnosy z produkce této komodity několikanásobně převyšují náklady. Dalšími příklady jsou produkty, v nichž není EU soběstačná, jako je třeba med nebo sója. Vyšší než současný potenciál má také tuzemská výroba sladkovodních ryb, mezi alternativní možnosti patří i produkce bylin. Žádný z těchto typů produktů nicméně zemědělství ČR jako celek nespasí a lze je možné vnímat jako individuální šance jednotlivých podniků či specielně zaměřených podnikatelských skupin.
8.3. Perspektiva hlavních tuzemských zemědělských komodit
8.3.1. Živočišná produkce
Základní výhodou živočišné produkce je potenciál k vytváření pracovních míst, na druhou stranu je v oblasti živočišné produkce současná konkurenceschopnost ČR v rámci EU obecně nižší. Geografický profil ČR (kopcovitá krajina) nicméně vytváří prostor pro udržení vhodných typů živočišné výroby v tomto prostoru. Živočišná produkce má navíc oproti rostlinné ve většině případů vyšší obrátkovost, především v případě mléka, komodity zajišťující zemědělcům cash-flow. Z uvedených důvodů je jeví do budoucnosti jako nejvyšší priorita živočišné výroby v ČR kombinace produkce hovězího masa a mléka, avšak za předpokladu restrukturalizace současné výroby obou komodit. Do podhorských a horských oblastí je nutné přesměrovat významnou část produkce mléka na trvalých travních porostech, zvýšit povinné zatížení hektaru zemědělské půdy takzvanou velkou dobytčí jednotkou (VDJ) a podporovat investice do budování přístřešků a zázemí pro na horách chovaný skot, ovce a kozy. Náklady na výrobu mléka se tak mohou snížit až na hranici 6 korun za litr, což je již i v tuzemské praxi prokázáno. V ČR je v současné době značná rezerva ve využívání trvalých travních porostů, jejich plochy mohou vzrůst oproti současnému stavu téměř o půl milionu hektarů. Vyšší zatravnění by znamenalo zároveň celospolečenský přínos, omezení rizik především přívalových dešťů a celkové snížení nevyhovujícího podílu zornění půdy. O perspektivě produkce rybího masa bylo pojednáno výše.
Index priorit komodity v tuzemském zemědělství (10 - max., 1 - min) - prognóza
Mléko 10
Vepřové maso 4
Drůbeží maso 6
Hovězí maso 10
Rybí maso 8
Skopové a kozí maso 5
Zvěřina 4
8.3.2. Rostlinná produkce
Tuzemská rostlinná produkce je v současné době obecně vůči EU více konkurenceschopná než živočišná výroba. Přesto lze očekávat, že objem ploch využívaných k intenzivní produkci hospodářských rostlin oproti současného stavu poklesne, a to zhruba o 20 procent v horizontu přibližně 10 let. Důvodem bude optimalizace využití půdy tak, aby potravinářské plodiny byly pěstovány pouze v lokalitách, kde lze dosáhnout ekonomicky přijatelné hektarové výnosy. To v praxi znamená, že plocha pro produkci obilovin a olejnin sice poklesne, objem produkce ale klesat při vyšších hektarových výnosech nemusí. Jako nejvíce perspektivní plodina se do roku 2020 jeví řepka olejná, zejména díky svému využití na biopaliva výrobou metylesteru řepkového oleje. Uvedený termín se kryje s datem závazku ČR týkající se zvyšování podílu biopaliv na trhu pohonných hmot. Od využívání obnovitelných zdrojů energie formou hospodářských rostlin se ale postupně bude (nejpozději po roce 2020) ustupovat a možnost využití této plodiny bude klesat. Další strategickou plodinou by měl být pro tuzemské zemědělství i nadále ječmen, jednak jako surovina pro výrobu piva (sladovnický ječmen), jednak jako komponent do krmných směsí pro hospodářská zvířata, přičemž objem potřeby krmných směsí v ČR bude postupně se zvyšováním stavů skotu (masné krávy) stoupat. Krmiva lze také vyvážet do EU, která je v produkci krmiv nesoběstačná (byť jde především o potřebu sóji a kukuřice). Stejně tak je vhodné soustředit se i nadále na produkci pšenice, zejména potravinářské, dosavadní tuzemské průměrné hektarové výnosy se ale musí zvýšit minimálně o dvě tuny na hektar. Největší perspektivu skýtají „alternativní plodiny“, ty je však, jak již bylo uvedeno ve 8.2., možné pěstovat jen na části vhodných zemědělských ploch. Strategickou rostlinnou komoditou by měl pro ČR i nadále zůstat chmel, naopak produkce vinné révy a vína bude obtížně konkurenceschopná díky stoupajícímu tlaku produkce ze třetích zemí, které mají k pěstování této komodity výrazně lepší klimatické podmínky.
Index priorit komodity v tuzemském zemědělství (10 - max., 1 - min) - prognóza
Pšenice 8
Ječmen 10
Žito 7
Řepka olejná 10
Slunečnice 5
Brambory 4
Cukrová řepa 5
Ovoce a zelenina 6
Vinná réva 4
Chmel 7
Alternativní plodiny (mák, amarant, konopí) 10
V případě potřeby lze rozpracovat nástroje k podpoře jednotlivých druhů komodit v detailnější formě.
Použité zdroje:
Porovnání hektarových výnosů hospodářských plodin v rámci EU (ČSÚ, Eurostat, říjen 2009)
České zemědělství pět let po vstupu ČR do EU a jeho výhledy po roce 2013 (ÚZEI, srpen 2009)
Faktory erozní účinnosti přívalového deště (VÚMOP, srpen 2009)
Evropští zemědělští ekonomové k budoucí podobě Společné zemědělské politiky EU po roce 2013 (http://www.reformthecap.eu, listopad 2009)
Postavení českých producentů mléka na jednotném trhu EU (ÚZEI, červenec 2009)
Studium hlavních faktorů ovlivňujících stabilitu trvale udržitelného systému obhospodařování travních porostů v České republice (VÚRV a VÚŽV, září 2009)
Podklady pro jednání Mezinárodní mlékařské federace (IDF) (prosinec 2009)
Petr Havel, leden 2010
