Navzdory neradostnému obrázku odvětví však zemědělských podnikatelů v Česku v posledních letech výrazně přibylo. Vyplývá to ze srovnání dat takzvaného integrovaného šetření Českého statistického úřadu (ČSÚ). Jde o pravidelné šetření, které se provádí ve všech členských státech EU v tříletých odstupech. Poslední údaje za rok 2023 prezentoval ČSÚ loni na podzim. Zatímco v roce 2020 tak v Česku podnikalo v oboru 28 909 subjektů, o tři roky později jich bylo už 33 166. Jde o nárůst o 15 procent poté, co dvě dekády farmáři v Česku spíše ubývali.

 

Složitější je vysvětlit, proč farmářů přibývá. Podle ministerstva zemědělství je to tím, že jde o „atraktivní sektor blízký přírodě a uplatňující stále více moderní technologie a postupy s perspektivou ekonomické rentability podnícené relativně stabilními dotačními podporami“. S tím se ztotožňuje i předseda Asociace soukromých zemědělců (ASZ) Jaroslav Šebek. „Po 30 letech zájem nové generace tady je a to je určitě pozitivní,“ hodnotí Šebek.

 

Je pravděpodobné, že za částem nárůstu je skutečně nástup nových sedláků, nevysvětluje to však celkový přírůstek. Ten se skrývá ve statistické metodice a v nastavení dotačních schémat. Jak vysvětluje vedoucí oddělení statistiky zemědělství a lesnictví ČSÚ Renata Vodičková, při šetření za rok 2020 úřad pracoval ještě s takzvaným sdruženým IČO. Farmy, na kterých hospodaří více rodinných příslušníků, z nichž je každý samostatný podnikatel, počítal ČSÚ jako jeden subjekt. Při posledním šetření je už naopak vykazoval zvlášť.

 

Obdobných dělených rodinných farem přitom přibývá. Důvodem je snaha dosáhnout na podporu pro začínající zemědělce pro další členy rodiny, kdy hlavní hospodář již jednou podporu vyčerpal. „Hodně se dělí rodinné farmy, kde muž rozdělí hospodářství a část předá manželce, aby si i ona mohla žádat o dotaci na začínající zemědělce. To je relativně časté,“ říká zdroj HN, který je v pravidelném kontaktu s množstvím zemědělců, a nechce být proto jmenován.

 

Rozdělení manželů podnikatelů lze vnímat jako problematické, méně sporné je, pokud třeba otec chystající se do důchodu část farmy převede na syna. Takové případy jsou s odchodem generace, která začínala s podnikáním na začátku devadesátých let, rovněž poměrně hojné.

 

Další z příčin je takzvaná redistributivní platba , kterou zavedla před dvěma lety vláda s cílem více podpořit malé zemědělce před velkými podniky. Ta zvýhodňuje menší hospodáře s výměrou do 150 hektarů. Ze 20 miliard korun, které každoročně směřují do zemědělství na takzvaných přímých platbách, zhruba čtvrtina jde na takzvané první hektary. Zjednodušeně řečeno, každý hektar nad 150 je pro zemědělce méně výhodný. Změna byla spojená s obavou, že povede k účelovému štěpení podniků tak, aby se do limitu vešly.

 

„Dělit podniky je legitimní podnikatelská činnost, jako Státní zemědělský a intervenční fond však hlídáme, aby nebyly poskytnuty dotace, pokud žadatel uměle vytvořil podmínky pro jejich získání,“ uvádí mluvčí fondu Josef Holek. Podle informací HN přesto k umělému štěpení firem dochází. „Zemědělci si začali dělat dceřinky a rozdělovat farmy, aby na tuto platbu dosáhli,“ řekl zdroj HN. Podle dostupných informací nejde ale o masový jev, o čemž vypovídá i skutečnost, že počet žadatelů o přímé platby je vesměs konstantní. „Dělení kvůli redistribuci je okrajová záležitost,“ míní také Šebek.

 

Ve statistikách se rovněž nově projevili nehospodařící vlastníci pozemků s takzvanými trvalými travními porosty, tedy pastvinami a lukami. „Bere dotace, nicméně louky mu poseká za seno soused, který má i živočišnou výrobu. Nám vlastník sdělí, že nehospodaří,“ popisuje příklad takového zemědělce Vodičková. Tyto podnikatele ČSÚ v minulosti mezi zemědělce nepočítal, nově je však zohlednil.

 

Z celkem 3,5 milionu hektarů zemědělské půdy v Česku tvoří necelý milion trvalé travní porosty. Způsob podnikání založený na dotační podpoře neprodukčních ploch přitom ostře kritizují zástupci větších podniků, na které negativně dopadlo zavedení redistributivní platby. Podle předsedy Zemědělského svazu Martina Pýchy by stát neměl dělit zemědělce na malé a velké, ale produkční a neprodukční a podpořit především ty, kteří skutečně vyrábí potraviny.

 

„Téma aktivního zemědělce je čím dál silnější, protože peněz je čím dál tím méně. A my zapomínáme, že potřebujeme podporovat ty, kteří produkují, protože oni jsou v konkurenčním postavení,“ poukazuje Pýcha na skutečnost, že zmiňovaný propad cen komodit zasáhl hlavně pěstitele řepky či pšenice, kteří musí svou produkci zpeněžit na trhu. Majitelé dotovaných pastvin výkyvy na trzích oproti tomu tolik netrápí.

 

V neposlední řadě pak dochází i k dělení farem z různých pragmatických důvodu, kdy zemědělec oddělí bioplynku či živočišnou produkci do samostatné firmy například s motivací část podnikání prodat. Zavedení redistributivní platby vedlo k tomu, že především středně velké podniky jsou na prodej častěji než dříve.