Je také třeba zdůraznit, že vliv současných dovozů z Ukrajiny i stále ještě nerealizované dohody s MERCOSUR se velmi přeceňuje. Mnohé již bylo napsáno, zejména ohledně obilí, olejnin nebo hovězího masa (pro připomínku – plánovaný nárůst dovozů z MERCOSUR by se na celoevropské produkci podílel zhruba 2 procenty), leccos ale ještě ne. Někteří naši zemědělci se například obávají dovozů ukrajinského drůbežího nebo cukru, také proto, že importy těchto komodit na rozdíl od importů obilovin nebo olejnin, o nichž se nejčastěji mluví, skutečně rostou. Dovoz drůbežího z Ukrajiny do ČR se zvýšil loni na dvojnásobek, přesto je nutné konstatovat, že se i tak podílí na našem trhu ve výši kolem 5 procent s časově ohraničenými výkyvy, a že drůbeží se do ČR vozí především z členských zemí EU, a to nejvíce od našich sousedů ze zemí V4, tedy z Polska (především), Maďarska a Slovenska. Také dovozy cukru loni rostly, jejich celkový roční objem ale nepřesáhl 30 000 tun, zatímco roční tuzemská produkce cukru v ČR se pohybuje mírně pod úrovní 600 000 tun, takže podíl cukru z Ukrajiny je i v tomto případě zhruba 5 procent. Pokud se pak ještě vrátíme k dohodě s MERCOSUR, tak její součástí je odbourání nebo výrazné snížení prakticky veškerých cel uplatňovaných v současné době na evropskou zemědělskou a potravinářskou produkci, což poskytuje potenciál pro zvýšení exportů z EU, což je pro Evropu fakticky výhodnější.
Zemědělci ze třetích zemí přitom skutečně nemusí dodržovat takové množství regulací a omezení, jako producenti v EU – v tom mají tento týden protestující zemědělci pravdu. Za legitimní je proto třeba považovat zejména ne tak často zmiňovaný požadavek na snižování evropské, a často i národní byrokracie, protože ta výrazně zvyšuje náklady na unijní produkci, a také proto je zboží ze zemí mimo EU levnější. Není ale pravda, že se v důsledku liberalizace obchodu dostane na trh EU více nebezpečných potravin. Dovozy potenciálně nebezpečných potravin do EU jsou zakázány již nyní, a pokud se takové produkty na trh EU (nejen ze třetích zemí) přece jen dostanou, jsou v nejbližší možné době z trhu stahovány.
Jednou z cest, jak lze do budoucna zvýšit konkurenceschopnost Evropy, je přitom intenzivnější využití výsledků vědy a výzkumu. Zatím to ale vypadá, že i přes dílčí úspěšné projekty jsou v této oblasti flexibilnější právě neevropské země. Pomineme-li trvající evropský zákaz produkce surovin k výrobě potravin za využití technologií editace genů (CRISPR), které kromě EU využívá celý svět, přicházejí zprávy o nových, zemědělsky využitelných technologií spíše ze zemí mimo EU. Jedna z posledních informací tohoto typu přišla od vědců z Washingtonské univerzity v St. Louis, podle nichž by bylo možné využít takzvané technologii elektro-agrikultury, při níž by nebylo třeba fotosyntézy. Rostliny by totiž ke svému vývoji využívali energii přeměnou chemických látek namísto světelné energie, a mohly by tak růst i ve tmě. Důležitým prvkem nové technologie pěstování rostlin je elektrický rozklad oxidu uhličitého ve vodě, při kterém vzniká acetát – nový zdroj energie pro rostliny. Ten je ke kořenům přiváděn prostřednictvím hydroponie, což přináší řadu dalších výhod. Umožňuje to efektivnější řízení přísunu živin, minimalizuje ztráty hnojiv odplavením a snižuje tak i rizika eutrofizace vodních ekosystémů. Rostliny jsou v tomto systému nezávislé na vnějších klimatických podmínkách, mohou růst celoročně a spotřeba energie je výrazně nižší než při pěstování s umělým osvětlením.
Petr Havel
