Cestu lze zpětně vyhodnotit jako velmi zajímavou a profesionálně připravenou, náš zkušený průvodce - holandský emigrant, který pracoval 30 let na různých pozicích v australském zemědělství, do nás v průběhu cesty napumpoval bezpočet informací o místním zemědělství. Tato zpráva je malou rekapitulací nejzajímavějších poznatků z navštívených farem. Uvedené údaje nechť čtenář bere s vědomím čerpání informací nikoli z internetu nebo nějakých oficiálních příruček o této zemi, ale jako kombinaci konkrétních poznatků poskytnutých místními farmáři a naším průvodcem.

Cesta začala v Sydney, pokračovala na jih do hlavního města Canberry a obloukem po australském venkovu skončila v Brisbane. Je třeba podotknout, že ačkoli jsme absolvovali trasu dlouhou přes 2,5 tisíce kilometrů, měli jsme možnost vidět jen malou část nejvýznamnějších zemědělských oblastí ve státech New South Wales a Queensland.

Krajina v Austrálii

OBECNÉ POZNATKY A INFORMACE

Austrálie a její historie telegraficky

Australský kontinent je jako federální konstituční monarchie stále formálně součástí britského Commonwealthu. Je rozdělen na 6 států plus dvě teritoria - na největší Západní Austrálii, dále Severní a Jižní Austrálii, kde dominují pouště, po nejlidnatější Nový Jižní Wales, Queensland a Victorii a ostrovní stát Tasmánie. V Austrálii s plochou větší než USA žije pouze 21 milionů lidí, z toho 92% potomků přistěhovalců z Evropy, 7% Asiatů a jen 0,5 mil. původních Aboriginců. Drtivá většina lidí žije při jihovýchodním pobřeží tohoto kontinentu, kde jsou podmínky pro zemědělství nejpříhodnější.

Počátek skutečného a trvalého osidlování Austrálie „zabrané“ již v roce 1770 mořeplavcem Jamesem Cookem pro britské impérium se víceméně traduje až od roku 1830, kdy v Botanickém zálivu (v Sydney) přistálo dvanáct lodí s osmi sty trestanci z Anglie doprovázených 400 dozorci a úředníky.

O původním obyvatelstvu starém čtyři desítky tisíc let se ví, že se vůbec nevěnovalo zemědělství, to mají na svědomí až britští kolonizátoři. Vzhledem k tomu, že cesta plachetnicí trvala nejméně čtyři měsíce, bylo možné z počátku vyvážet do Evropy jen zlato a nejjemnější ovčí vlnu jako nejcennější artikl nepodléhající zkáze. Teprve po roce 1900 se začalo vyvážet ve velkém, kromě nerostného bohatství, jehož zásoby jsou zde značné, také obilí. Nejprve k tomu ale musela být propojena síť železnic. Vzhledem k tomu, že vlády i vývoj v jednotlivých státech byly od počátku zcela samostatné, byl také systém infrastruktury budován nekoordinovaně, například s různým rozchodem kolejí. Po roce 1970 došlo na masový vývoz také zpracovaných zemědělských výrobků - víno, mléčné výrobky, ovoce a zelenina.

Import/export

Přírodní podmínky pro zemědělství jak jsme je viděli a jak je ohodnotil i náš průvodce, jsou na české poměry rozhodně velmi rozdílné a velmi tvrdé. Podnebí v navštívených oblastech zhruba odpovídá podmínkám, jaké známe ze Středomoří. Suché a teplé podnebí je výhodou pro místní skot, který netrpí žádnými většími zdravotními problémy.

Co se však týká objemu zemědělské výroby, produkce Austrálie je zhruba 4x až 5x vyšší, než je kapacita místních konzumentů. Většina výpěstků je proto vyvážena do Číny, Japonska, Indonésie, Jižní Afriky, které jsou pro tuto zemi hlavními obchodními partnery.

Hovězí a skopové maso jde na export z více 65%. Obilí, zejména pšenice a ječmen jde na zámořské trhy ze 70%, celková produkce je něco přes 20 milionů tun. Produkce ovčí vlny a bavlny je exportována prakticky celá (99%). Na vývoz jde také přes 60% vína a 70% produkce rýže. Ovoce a zeleniny se vyváží přes 35%. Z 80% je také exportován cukr, který vyráběn výhradně z cukrové třtiny.

Naopak importní politika je v Austrálii velmi úzkostlivá. Veterinární i rostlinolékařská politika je při vstupu do země extrémně přísná, díky tomu se prý ale dosud ochránili před zavlečením BSE nebo slintavky či kulhavky, stejně jako nemocím či škůdcům u zemědělských plodin. Kvůli této politice prý také mají napjaté vztahy s řadou „okolních“ zemí. V této souvislosti byl zmiňován zejména Nový Zéland, odkud farmáři nemohou vyvážet lacinější jablka do Austrálie prý z důvodu nějaké závažné nemoci jabloní. Austrálie je bez ohledu na hranice svých států rozdělená na několik zón, které vymezují pohyb zboží, jimiž se brání proti rozšíření chorob zejména u zvířat a i ovoce.

Hospodářská krize se projevila i u protinožců, částečně v loni poklesly exportní ceny. Dopady však zatím nepociťují nijak závažně. Je to asi způsobeno i tím, že Austrálie může využít některých výhod, které ji plynou z geografického umístění. Podle našeho zcestovalého průvodce ovšem jejich chovatelé nevyrábí ve srovnání s Argentinou a Brazílií maso nejlaciněji. Australané však prodávají vysoce kvalitní a bezpečnou produkci, což prý oceňují zejména Japonci. Jak uvedl, jihoamerické země prodávají laciné maso nacpané hormony nejraději do Evropy, tam „to“ nikomu nevadí, například do Japonska by to ale prý vůbec neprošlo…

Půda a Voda

Austrálie zaujímá plochu téměř 8 milionů čtverečních kilometrů. Z toho je však pro zemědělské účely využitelná jen plocha půdy na ploše 7 mil. hektarů. Skutečný rozsah tohoto území je ještě navíc těžce limitován vodou. Největším problém nejen pro zemědělce, ale pro Australany obecně je nedostatek pitné vody. Austrálie je proto prošpikovaná různými opatřeními na její úsporu. Problém umocňuje skutečnost, že zhruba v posledních 15 letech jsou srážky výrazně pod normálem. Otázka „spravedlivého“ zásobování vodou mezi obyvatelstvo, města a farmáře se v poslední době stal - jak jinak - také významným politickým problémem. Vodní zdroje jsou tedy velmi cenné a kontrolované. Odsolování mořské vody se sice provádí, ale je velmi drahé a zatím prý není příliš perspektivní.

Breeza Station - tak vypadá sucho

Každý stát má, stejně jako pro mnoho jiných věcí, svá vlastní pravidla i pro hospodaření s vodou. Obecně ale platí, že farmáři musí vlastnit licenci na používání vody a za její využívání tvrdě platit. Náš průvodce uvedl, že zhruba v 70. letech, kdy vlády podporovaly co největší nárůst zemědělské produkce, bylo bez většího rozmyslu prodáno/rozdáno příliš mnoho práv na vodu, které se dnes prostě nedostává. Každý sedlák proto musí na farmě nejdříve vyřešit problém s pravidelným zásobováním vodou. S ozónovou dírou nad hlavou si proto budují různé přehrady a zavlažovací systémy a prodávají si mezi sebou licence na tzv. „megalitry“ vody. Cena je různá od 100 do 5.000 AUD za 1 tisíc kubíků vody, k tomu je však ještě třeba připočíst roční paušál za licenci. Pod tlakem těchto okolností není divu, že australští farmáři jsou naprosto přesvědčeni o oteplování planety. Jedná se o kontinent s velkou evaporací, takže ani průměrné srážky od 600 mm v zemědělských oblastech na severovýchodě po 1100 mm na jihu zemědělcům nestačí. Bývají proto obrovské rozdíly ve výnosech mezi ročníky, vše špatné je ale pro něco dobré, takže díky prostředí je nízká vlhkost sklízeného zrna a farmáři vůbec nepotřebují sušičky obilí.

Využívají se podzemní vrty, voda z řek a voda zachycovaná do přehrad. Jejich vlastnictví je různé podle právní úpravy jednotlivých států - vlastníky jsou jednotlivci, družstva nebo stát. Austrálie je nám také odlišná z hlediska vlastnictví všech podzemních zdrojů, které vždy vlastní ten, kdo je vlastníkem půdy. Pokud tedy chce někdo něco těžit, musí se domluvit s farmářem na přístupu, s vlastníkem na těžbě a se státem na poplatcích za vytěžený materiál.

Průměrnou cenu půdy lze uvést kolem 2.000 až 5.000 AUD/ha plus cena za licenci na vodu. Za nejlepší zemědělskou půdu, na které je vyřešeno zavlažování, lze dosáhnout ceny až 30.000 dolarů.

Spotřeba masa na Australana je asi 105 kg/rok, z toho 40 kg je hovězí, 35 kg drůbež, 14 kg skopové, 10 kg vepřové a 5 kg mořské „plody“. Průvodce zhodnotil například pozici chovatelů prasat jako velmi neradostnou, stejné potíže však mají i drůbežáři, neboť v Austrálii dominují 3 velcí zpracovatelé, kteří ovládají přes 90% trhu a tím určují i cenu. Nosnice jsou chovány v klecích, brojleři jsou na podestýlce v halách. Nejvýznamnějším je ale chov skotu. Jen na maso se po australských pláních a ve výkrmnách chová 27 milionů kusů. Počet ovcí před krizí na začátku sedmdesátých let přesahoval 200 milionů kusů, dnes je zhruba na poloviční úrovni.

V australském zemědělství pracuje něco kolem 4% práceschopného obyvatelstva. Nezaměstnanost je prý dlouhodobě na úrovni 5%. Náš průvodce se podrobně rozpovídal i k sociálnímu systému - nezaměstnaní mají v zásadě podporu rovnou, zcela bez ohledu na předchozí příjmy. Její výše je kolem 250 AUD/týden, u ženatého/vdané je to částka 500 AUD/týden. Do důchodu se odchází v 65 letech, přičemž renta je 300 AUD/týden. Po přepočtu to tedy není opravdu mnoho, proto je běžné, že Australané si dávají 9% z ročního platu na důchod. Průvodce ale upozorňuje, že tato byť malá podpora, existuje pouze díky tomu, že v posledních 20 letech australská ekonomika trvale roste.

Zdravotní pojištění existuje, ale rozhodně jej nemají všichni (prý jen asi 40% obyvatel). Základní nezbytné ošetření je však poskytováno všem. Zdravotnictví je prý na velmi vysoké úrovni, ale bez soukromého pojištění není v podstatě dostupné. Velkým problémem je také dostupnost a kvalita péče v odlehlých místech Austrálie - lékaři tam nechtějí trvale žít.

Co se týká daní, tak prvních 15 tisíc dolarů zisku je osvobozeno. Další zisk je však zdaněn progresivně daně a to od cca 15% do 32% (u právnických osob). Mimochodem právníci a úspěšní byznysmeni z velkých aglomerací si snižují daně tím, že kupují půdu na venkově a pronajímají ji zpět farmářům, i proto v poslední době roste její cena. Průměrný příjem na venkově činí jeden tisíc dolarů za týden, ve městech samozřejmě až několikanásobně více. Daň z nemovitostí je na úrovni asi 3 AUD/ha/rok. Daň z převodu nemovitostí je v rozmezí od 1 do 4% z prodejní ceny. Daň dědická je prý v podstatě nulová. DPH je pouze v jedné sazbě a to 10%, neúčtuje se ale při farmářském prodeji „ze dvora“, částečně u pronájmu bytů, zdravotnictví a vzdělávací soustavy. Žádná přímá státní nebo federální dotační politika do zemědělství neexistuje, pouze využívají jakési snížené spotřební daně z nafty.

Průměrná velikost farem například ve státě Nový Jižní Wales je kolem 1.500 ha, celkový počet farmářů je v tomto státě asi 110 tisíc. Z 90% jde o rodinné farmy, 10% jsou právnické osoby - družstva a různé společnosti, které tvoří zhruba 20% zem. produkce. Pokud jde o rodinné farmy, ty z podstatné většiny podnikají na vlastní půdě, část hospodaří na pronajaté půdě od jiných vlastníků. „Státní“ půda v Austrálii v podstatě moc není, pouze na severu jsou plochy státem pronajímány na 100 let, podmínky pronájmu se prý často mění. Jedná se však o velmi chudou půdu, na které zemědělcům škodí divoká zvěř nebo hmyz přenášející různé choroby. Jde o teritoria velmi vzdálená civilizaci, tudíž s nulovou infrastrukturou - zájem o takový pronájem tudíž asi není velký.

Farmáři běžně vlastní a používají, na základě licence, střelné zbraně, které používají na lov „škodné“ - tj. zejména klokanů. Průvodce byl přesvědčen, že kriminalita je na nižší úrovni než v Evropě. Problémem je prý rozmáhající se gamblerství - zejména sázky na koně a výherní automaty.

Na okraj si dovolím poznámku, že pro naši výpravu byly poměrně zajímavé změny místních časů, které byly samozřejmě umocněny časovým posunem. Čas je v rozlehlé Austrálii rozdělen de facto na 4 pásma, některá jsou dělena po hodině, někde po půl hodině. Jen některé státy také využívají letního a zimního času, který je však navíc vyhlašován v některých teritoriích těchto států v rozdílném období. Pro „prvonávštěvníka“ Austrálie to byl hrob, neb při každodenních přesunech na značné vzdálenosti bylo permanentním problémem zjistit, kolik je vůbec hodin….:-)

Pozn: 1 AUD (australský dolar) = 17 korun českých.

POZNATKY Z NAVŠTÍVENÝCH FAREM

V této části jsou zaznamenány poznatky z navštívených farem. Prohlídek konkrétních hospodářství bylo více. Některé farmy však byly velmi podobné, proto stojí za bližší přiblížení jen některé z nich.

Karawatha, oblast Goulbourn, stát New South Wales

Helen & Lawrie Willett

Rodinná farma se do vlastnictví Willetových dostala v roce 1955, celková výměra je cca 1.200 ha - většinou pastvin. Jelikož s hospodařením vypomáhá jeden ze synů, je farma prakticky rozdělena na dvě střediska vzdálená od sebe asi 40 km. Z většiny je půda ve vlastnictví farmářů, pouze cca 200 ha mají v nájmu. Lawrie je zároveň předsedou místního farmářského sdružení. Zemědělstvím se podle jejich slov spíše baví, neprovozují jej na plný úvazek a druhou polovinu svých příjmů mají z jiných podnikatelských aktivit. Jak jsme později zjistili, tato situace bývá na australském venkově celkem častá, manželky vedou na farmě účetnictví a administrativu, která ale není nijak velká a mají většinou ještě jiné zaměstnání ve městech.

Žádné zaměstnance navštívená farma neměla. Je zde běžné, že si řadu činností farmáři zabezpečují pomocí tzv. kontraktorů - specializovaných firem - na vybudování oplocení, na údržby systémů závlah, na hnojení a na další služby.

Oba manželé jsou poměrně dobře informováni o dění v evropském zemědělství i o situaci jinde ve světě. Podle svých slov oceňují volný trh, nic jiného si v Austrálii nedokážou představit a nad společnou zemědělskou politikou EU jen nevěřícně kroutili hlavou.

Z hlediska agronomického se farma nachází na místní poměry spíše v oblasti zhoršených podmínek. Možná něco na způsob našich horských oblastí LFA. Nadmořská výška zhruba 760 m, roční průměr srážek 800 mm. Paní hostitelka potvrdila, že nejméně posledních 10 let bylo velmi suchých - srážky přicházejí nárazově ve velkém množství, po větší část roku bývá sucho. Díky silné evaporaci, je i po 200 mm lijáku po několika hodinách půda zase vyschlá. Průměr teplot v australském létě je 28 stupňů a v zimě kolem 12 (mohou však klesnout až na minus 5). Půda je zde kyselá (pH 4,2) a velmi chudá (velmi nízký obsah fosforu). Majitelé farmy tedy podle svých slov musí každoročně hnojit superfosfátem. 3 hektary zdejších pastvin uživí pouze jedno zvíře.

Stavba přívodu vody z vrtu na kopci

Co se týká živočišné výroby, chovají asi 400 kusů masného dobytka, který se volně pase po celý rok. Zvířata jsou značená jak známkou, tak i elektronickým čipem, což farmář ocení zejména při pozdějším dohledávání odcizených zvířat. Krádeže na farmách totiž rozhodně nejsou žádnou výjimkou - objekty a stáje v odlehlých místech bývají často po celý den úplně prázdné a tak se objevují různé tlupy zlodějů, které za bílého dne pohodlně přijíždějí na „dvůr“ nebo na pastvu a bez překážky zvířata naloží a odvezou. Systémy na dosledovatelnost zvířat se tedy staly pro majitele farem nutným vybavením. Zvukový signál po přiblížení senzoru (tyčky) k očipovanému tělu zvířete pak prokáže skutečného vlastníka zvířete a může pomoci odhalit zloděje.

U protinožců je samozřejmě vše z hlediska klimatických i časových podmínek obráceně, tedy jaro je vymezeno obdobím od srpna do listopadu, přičemž v této době také probíhá telení. V lednu probíhá očkování. Telata jsou společně s kravami po dobu 6-8 měsíců, pak jsou osamostatňována. Zvířata vychovávají v oddělených skupinách 50 krav s 1 býkem až do hmotnosti 450 kg, poté jdou do výkrmen - tzv. feedlotů. Prodejní cenu farmářka uvádí na úrovni 1,75 až 2 AUD/kg.

Willettovi, podobně jako i jiní zdejší farmáři, využívají vládní příspěvek na pojištění hospodářských zvířat na riziko veterinárních chorob. Tím však štědrost státu v podstatě končí a žádné dotace australští zemědělci nedostávají. Výčet státní podpory totiž lze doplnit již jen poskytovaným zemědělským poradenstvím a příspěvkem cca 5 AUD/ks zvířete na systém elektronické evidence skotu.

Na dotazy evropských farmářů, jak vypadá státní dohled na farmáře v praxi, hostitelé po velmi dlouhém přemýšlení uvedli, že přeci jen nějaké veterinární kontroly na farmáře tu jsou, a dokonce prý i jednou něco takové měli - někdy před 14 lety…. Lapidárně pak dodali: „A proboha na co? Vždyť to normálně funguje…“. Třeba však poznamenat, že veterinární prohlídky při prodeji zvířat jsou však v obchodním styku automatické.

Jako ostatně u všech navštívených farem, základním předpokladem je dostatek vody na zavlažování pozemků a voda pro zvířata. Bez vyřešení jejího zásobování a získání povolení - tzv. licence na spotřebování vody by bylo zdejší hospodaření nemyslitelné. Paní farmářka nám v terénu ukázala budování závlahy a umělých jezer v přírodě, do kterých čerpá podzemní vodu. Dotazům neodbytných a byrokracií postižených Čechů ohledně náročnosti úředních požadavků na výstavbu nejen těchto nádrží, ale i dalších zemědělských staveb farmářka opět opáčí, že žádný papír na nic nepotřebuje, prostě přijede buldozer a začne se stavět.

V diskusi o vzdálenější budoucnosti farmy, hospodáři bez jakéhokoli sentimentu sdělují, že nejspíš žádného pokračovatele mít nebudou. Většina potomků si prostě zařídila lepší vlastní „byznys“ v Canbeře.

Lerida Estate Winery - okolí Canberry, stát New South Wales

Jim Lumbers & Anne Caine

Tato rodinná farma se specializuje na vinohradnictví a vinařství. Výměru vinic v současné době tvoří pouze 19 ha, jedná se tudíž o spíše menší vinařství v oblasti. Celková produkce je zhruba přes 500 tun hroznů. Veškerou činnost obstarávají majitelé - manželé, v sezóně si najímají až 10 brigádníků. Podnikat začali „na zelené louce“ v roce 1997, když dosavadní investice dosáhla částky 2 milionů AUD. Rodina nemá žádné úvěry, vše si pořizují z hotových peněz.

Veškerou činnost provádějí ručně. S odbytem či marketingem jim nikdo nepomáhá, vše si zajišťují opět sami. Veškeré vyrobené víno umí do dvou let prodat, jako nejstarší víno mají pouze několik vzorků z roku 2006. Jejich cílem je špičková kvalita vína, která jim umožňuje prodávat za vysoké ceny. Láhev realizují v ceně i přes 60 AUD. Systematicky pracují na kvalitě své produkce a marketingu - zúčastňují se mnoha soutěží, ve kterých pravidelně vyhrají některou z cen. Farma je při hlavní trase, takže zde také může úspěšně fungovat vzorková prodejna s malou restaurací. O shlédnutém zázemí na výrobu vína lze prohlásit, že je velmi moderní.

Špičková vína za špičkové ceny

Vinohrad je samozřejmě pod kapkovou závlahou a většina révy také pod plachtou, která chrání hrozny před častými kroupami a nájezdy hladových papoušků. Sklizeň probíhá od března do května.

Produkují několik druhů vín - zejména Pinot Gris a Pinot Noir, Chardonnay, Merlot, Shiraz, Viognier a různé variety podobné Ryzlinku či Frankovce. Víno skladují v sudech dovážených z Francie a z Maďarska, jejichž kvalita dřeva má, podle vyjádření farmáře, velký vliv na kvalitu vína. Víno se neskladuje ve sklepích, ale v klimatizované hale s teplotou kolem 0 st., což je prý lacinější.

V letošním roce plánují podstatné zvětšení až na 40 ha a rozjezd nové plničky lahví. Již nyní k pokrytí výkonu lisu a celé zpracovatelské linky nakupují velké množství hroznů od okolních farmářů.

Anne je zároveň prezidentkou místní Asociace vinařů a je členkou celostátního výkonného výboru této organizace v rámci N.S.W.

Darley - Twin Hills, Cootamundra, stát New South Wales

Hned na začátek nutno asi předeslat, že tato návštěva byla spíše příjemným zpestřením programu, než obvyklou prohlídkou běžného australského ranče. Jednalo se o farmu, která se zabývá chovem, připouštěním a obchodem koní v absolutní světové špičce. Chovaným plemenem jsou výhradně angličtí plnokrevníci. Ročně se na farmě vystřídá 400 vybraných klisen, které jsou připouštěny za cenu v desítkách a stovkách tisíc dolarů. Tato činnost je tedy hlavním zdrojem příjmů farmy.

Jejím vlastníkem se za mizerných 500 miliónů australských dolarů stal arabský šejk Mohammed bin Rašíd Al Maktúm. Poměrně vtipná byla informace, že majitel si zatím během tří let, co farmu koupil od australského magnáta v drůbežářském průmyslu, bohužel ještě nenašel čas na její návštěvu. Nu, není divu - dubajský šejk má totiž podobných farem po světě více - v Irsku, Japonsku a USA, …a kdo ví, kde ještě.

Farmu spravují pověření správci, kteří rozdávají práci 34 lidem zaměstnaným na plný úvazek, jež věnují nadstandardní péči zhruba 90 nastálo „ubytovaným“ chovným klisnám a několika špičkovým hřebcům.

Majitelem farmy je arabský šejk

Ke stájím Darley náleží také zvláštní tréninkové centrum v Sydney. Farma v Cootamundře slouží spíše jako odpočinkové místo pro koně po dostihové sezóně. Účastníci zájezdu měli možnost shlédnout malou prohlídku nejlepších koňských šampiónů, kteří vydělávají na závodech po celém světě miliony dolarů ročně. Prodejní cena těchto krasavců se prý běžně odbývá někde v rozmezí mezi 10 a 20 miliony dolarů.

„Okrajovým“ artiklem farmy je asi 200 ks skotu masných plemen Aberdeen Angus a Hereford, které se pase zhruba na tisícovce hektarů pastvin v okolí. V okolí je velmi chudá půda, která neuživí takové množství zvířat (jen ustájení koně spotřebují ročně 3 tisíce balíků sena), tudíž krmení se musí z podstatné části dokupovat.

Cherryhaven Orchard, Young, stát New South Wales

V oblasti u města Young v nadmořské výšce zhruba 500 m se prý nachází australské centrum pěstitelů třešní, tudíž i naše zastávka zde patřila třešňové farmě na ploše 168 ha - opět v rodinném vlastnictví. V současné době hospodaří již 6. generace.

Produkci tvoří zejména třešně, ale i švestky, které také zpracovávají na džemy a šťávy. Sklad, balička, zpracovna jsou alokovány do jedné haly umístněné při hlavní trase, proto nemalou část produkce prodávají „ze dvora“ ve vlastní prodejně a do okolních obchodů. Zhruba polovina produkce farmy však jde do obchodních řetězců v Austrálii.

Stížnosti navštívené farmářky směřovaly k cenovému diktátu řetězců. Cena třešní prodávaných mimo supermarket se pohybuje na úrovni zhruba 5 AUD/kg, což je podle pěstitelů v Austrálii dobrý byznys. Na jižní polokouli se prý v jiných státech třešně příliš nepěstují, proto s odbytem nemají zásadní problémy. Cena ovoce je v obchodech poměrně vysoká a podle farmářů se tu projevuje vysoká cena ruční práce. Veškerou sklizeň totiž odbývají ručně a to prostřednictvím zhruba 250 studentů, kteří přijedou strávit léto do Austrálie (zejména mladí Francouzi, ale také Asiati). Stále více se prý prosazuje i turistický byznys, kdy měšťáci ze Sydney jezdí na farmu natrhat si ovoce vlastníma rukama. Jinak mají 5 zaměstnanců na plný úvazek, kterým platí 17-20 AUD na hodinu.

Velkou výhodou v odbytu produkce ovoce nebo zeleniny z Austrálie je skutečnost, že většina lidí na světě žije na severní polokouli, tudíž v našem zimním období „Aussie“ pohodlně, v podstatě téměř bez konkurence prodávají čerstvé ovoce do světa. Hlavním odbytištěm se pro Austrálii stává čím dál více Čína.

Farma trpí obligátním problémem - nedostatkem vody k zavlažování. Roční průměr srážek v oblasti je na úrovni 600 mm, nicméně jejich rozložení bývá velmi nevhodné - většina srážek přichází nárazově a půda trpí mnohaměsíčním suchem. Využívají proto podzemní zdroje vody z hloubky 20-30 metrů. Základem je však prý výběr vhodných odrůd pro každou lokalitu. Farmáři jsou začleněni v australském svazu pěstitelů ovoce, který se věnuje zejména šlechtění odrůd - zejména těch, se sníženými požadavky na vodu. V podstatě běžnou součástí v pěstování ovoce je zde používání sítí nebo plachet zavěšených na samostatné konstrukci. Kromě již dříve uvedených účelů tyto sítě chrání stromy a plody před silnými slunečními paprsky a také proti ranním mrazíkům. Částečně snižují i evaporaci. Pořizovací náklady jsou prý ale obrovské, plachty se musí nejpozději za 10 let měnit. Náš hostitel uvedl, že do této ochrany již investoval přes milion dolarů. Jak uvedl pan majitel, stromy prý zůstávají plodné až 40 let.

Diskuse s majiteli pokračovala na téma vzájemné spolupráce australských farmářů. Podle jejich názoru si místní sedláci ochotně a velmi vypomáhají a to i finančními půjčkami - zejména, pokud se kolega dostane do problémů zejména vlivem přírodních podmínek.

Diary Farm - Craig Bruem, oblast Lachlan River, stát New South Wales

Hospodář Craig Bruem ve věku 35 let podniká se svými rodiči a bratrem na farmě s celkovou výměrou 2.000 ha a zhruba 1.100 kusy skotu. Největší část plochy má samozřejmě na pastvu, neboť ani zde není kvalita půdy nijak valná. Jako přes kopírák se objevuje stížnost na nedostatek a nerovnoměrnost vláhy - průměrné srážky v lokalitě dosahují sotva 500 mm.

Úživnost nezavlažované pastviny je 4 hektary pro 1 DJ. Osevní postup na zavlažovaných pozemích je 2 roky obilí, pak 1 rok řepka a 2 roky vojtěška. Na nezavlažovaných to prý dělají „jak se dá“. Průměrné výnosy obilovin na farmě jsou v zavlažované variantě kolem 5 tun/ha, jinak kolem 1,9-2,5 t/ha. Tato čísla pak odpovídají i statistikám pro stát NSW.

Craig si stěžuje na problémy se sháněním pomocníků - nikomu se nechce do manuální práce na venkově. V dojírně má však prý v současné době 2 schopně pracovníky, celkem platí 7 lidí. Technické zařízení na farmě má poměrně nové. Mlékárna sváží mléko každý druhý den, přičemž cena je dlouhodobě sjednána (cena v přepočtu kolem 5,50,-/l).

Filozofií farmy je snaha nikoli o maximalizaci užitkovosti, ale o co nejnižší náklady. Průměrná užitkovost je 7500 l/rok. Hlídá si zdravotní stav dobytka a každý týden nechá projít všechny kusy zvláštní lázní pro zdravé nohy.

Parametry na kvalitu mléka jsou: max. 15 000 CPM a 150 000 SOM / 1 ml. Farma prý nemá problémy tato kritéria plnit.

Breeza Station, oblast Gunedah, stát New South Wales

Pursehouse family PTY Ltd. - Andrew & Cindy

Farma se nachází v nejlepších podmínkách pro zemědělství nejen v Novém jižním Walesu, ale prý v celé Austrálii. Půda je těžká, černozem, s mocností prý několik metrů, na čedičovém podloží, pH půdy je 8,5. Výhodou zde je, že voda z přívalových dešťů zůstává zachycena dlouho v půdě a v době sucha je postupně uvolňována.

Výměra podniku dnes přesahuje 3 tisíce hektarů - vlastních. Farma zahrnuje z menší části i pastevní chov skotu (Hereford a Simentál). Rodina začala hospodařit v roce 1992. Tak jako na jiných farmách, které jsme navštívili, ani zde vlastně vůbec nepoužívají orbu, veškeré pracovní operace naprosto minimalizují, na poli provádějí jen podmítku zároveň se setím. Každoročně přihnojují N a P. Prý tak jedenkrát za deset let speciálním strojem „srovnají“ na poli vzniklé nerovnosti a hrůbky.

Nezjistili jsme, jestli pan majitel náhodou není příležitostným prodejce zemědělské techniky, ale na první pohled by jasné, že nedal dopustit na značku John Deere. Tato firma má prý v Austrálii velmi dobrý servis a i použité stroje prý mají na trhu svou hodnotu. Všichni navštívení farmáři na nekonečných lánech zcela standardně řadu let využívají moderní doplňky - navigaci, laser. Farma byla špičkově vybavena - napočítal jsem 8 moderních traktorů. Celkově však třeba konstatovat, že většina farem se na rozdíl od nás musí spokojit s mnohem starším vybavením, nejen strojním, ale i technologickým. Mnoho staveb jsou vlastně jen stlučené boudy kdečím, traktory jsou mnoho desítek let staré. Investice, pokud je farmář může udělat, jdou na řešení zcela nevyhnutelných problémů.

Základní plodinou je bavlna - té jsou podřízeny veškeré činnosti našeho farmáře. Využívá geneticky modifikovaných odrůd odolných proti RoundUpu a některým škůdcům. Frekvenci chemické ochrany proto mohl rapidně snížit a stačí mu nyní jen jeden postřikovač s napojením na meteorologickou stanici. Cena takového stroje se záběrem 36 m je kolem 300 tisíc AUD. Zároveň si pochvaloval GMO bavlnu i z hlediska výnosů, která mu prý v posledních letech dává až o 40% více.

Dále pěstují sóju, čirok, kukuřici a obilí. Čirok je oblíben vzhledem ke svým vysokým výnosům (cca 10t/ha). Čiroková krmná základna pak vychází laciněji, než obilí. Výnos pšenice sklizené letos na konci listopadu dosáhl sice 7 tun z hektaru, což je podle slov farmáře výborné, ale ve většině jiných míst v Austrálii jsou výnosy poloviční i třetinové. Nejvíce produkuje pšenice tvrdé, kterou prodává k využití na těstoviny. Pěstuje také ječmen.

Celá farma je rozdělena do 4 menších středisek. Pan majitel vybudoval na několika místech vlastní sila, ve kterých uskladní kolem 10.000 t obilí. Osevní postup je zhruba tento: Bavlna - Kukuřice - Luskovina/Obilí. Vzhledem k termínům sklizně tak vlastně farmáři vychází 1 rok jako úhor. Letní sezóna je od října do sklizně v dubnu a zimní od března do sklizně v říjnu-listopadu. Farmáři využívají 2 konzultanty, kteří radí zejména s intenzivním pěstováním bavlny.

Jedná se opět o rodinný podnik. Mají tři odrostlé děti - všechny jsou na studiích zemědělské univerzity a na nějaké střední chovatelské škole. Rodiče tedy předpokládají, že v hospodaření budou mít nástupce. Práci zabezpečují ještě pomocí dalších 4 lidí, manželka dělá administrativu. V sezóně si najímají další pracovníky.

Co se týká odbytu, bavlnu prodává pobočce amerického koncernu, který vyváží bavlnu do světa. Prodej obilovin uskutečňuje variantami future kontraktů převážně s velkoobchody Cargill, část prodejem přímo nasmlouvaným menším odběratelům v okolí a část nabízí na burze.

Hostitel nám prozradil, že obrat farmy je něco kolem 5 milionů AUD s tím, že nemalá část příjmů prý pochází z investic na kapitálovém trhu. Hodnotu své farmy odhadl na více než 20 milionů AUD. Hospodaření prý rodinu baví a počítá, že děti budou pokračovat. Vyjádřil však obavu z čínské expanze do Austrálie. Když před 20 lety dokupoval část půdy, platil prý 1.200 AUD/ha, nyní je ale zdejší cena půdy nejméně 5x vyšší. Čínští přátelé prý v poledních letech intenzivně nakupují půdu a neváhají zaplatit mnohonásobně více, než by byla tržní cena. Sám má povědomost o desítkách tisíc hektarů v okolí, které jsou ve vlastnictví Číňanů. Místní farmáři pak při nákupu polí jen stěží konkurují. Osobně však slavil velký úspěch, neboť se mu nedávno podařilo nakoupit 800 ha za 7,5 mil. AUD, přičemž 2,2 mil. z této ceny činila odkup licence na používání vody na tuto výměru.

Systém zavlažování

Velkou část výkladu a prohlídky i tento farmář věnoval systému zavlažování. Vybudovat přívodní kanály a podzemní potrubní systémy je nákladné a prý si zatím může dovolit pouze třetinu výměry pod závlahou. V okolí má farma vybudováno 6 stanic - čerpadel, kterými čerpá vodu z hloubky 30-70 metrů mezi 5-13 megalitry za den (tj. 50-135 tisíc galonů vody/hodinu). Veškerá voda je sbírána do obrovských nádrží vybudovaných mezi polnostmi, do kterých je částečně čerpána také voda z nedaleké říčky, počítá se ale také se srážkovou vodou z přívalových dešťů. Propad výnosů u nezavlažované bavlny však prý činí jenom 30%, neboť ponechaná sláma pomáhá zadržovat drahocennou vlhkost. Množství ročních srážek je na úrovni 650 mm.

Život na australském venkově bude poměrně náročnější, než si jako zhýčkaní Evropané vůbec dokážeme představit. Ne všude je signál do mobilu, a pokud si chce rodina nebo její zaměstnanci popovídat s nějakou jinou lidskou duší, musí se vydat třeba i desítky kilometrů do nějaké hospody. Například tato farma je vzdálena 26 km od nejbližší lidské osady a zhruba 50 km musí jezdit na nákupy do „města“, ve kterém však žije jen několik tisíc obyvatel. Lidí, kteří takto vydrží žít a hospodařit proto nezadržitelně ubývá.

Jack Smith, Curabubula, oblast Tamworth, stát New South Wales

Farma v nadmořské výšce 300 m výhradně zaměřená na pasený masný skot. Chovají cca 900 ks zvířat Aberdeen Angus a Hereford, které jsou nejrozšířenějšími masnými plemeny v Austrálii. Na horkém severu se se svými sníženými nároky na vodu ještě významně uplatňuje tzv. brahmánský skot. Farma disponuje zhruba 3.000 ha pastvin avšak s nízkou úživností, v průměru jeden kus na 4 hektary. Na severu jsou podmínky obzvláště extrémní, špatná kvalita trávy neumožňuje výkrm dospělých kusů, je praktikován jen odchov mladého skotu, který je poté odvážen na výkrm do feedlotů. Zajímali jsme se také o administrativní povinnosti, veterinární předpisy a vůbec stav byrokracie. Na dotaz, jak například likviduje uhynulá zvířata, sedlák nechápavě odpovídá, že úplně normálně - za areálem vyhrabe díru a tělo zakope. V odpovědi na naše další dotazy, nás také farmář poučil, že k realizaci nějaké stavby na farmě prý není potřeba lejstro, ale stroj. Nu, bylo evidentní, že po diskusi a obsahu některých našich otázek postižených společnou politikou si asi udělal dostatečný obrázek o evropském unijním zemědělství….

Farmy v oblasti Armidale, stát New South Wales

Další navštívené farmy se nacházely již v odlišných podmínkách, než předchozí. Přesunuli jsme se dál na sever do oblasti s nadmořskou výškou kolem 700 až 1.000 metrů. V severní části stoupá průměrná roční teplota, v navštívené lokalitě ji však kompenzuje vyšší poloha, takže podmínky jsou ještě snesitelné. Zemědělství tady již dominuje pastva ovcí, hovězího dobytka je méně, z rostlinné výroby zůstává jen pěstování ovsa.

Kyabra Pastoral Group PTY, Kentucky, stát New South Wales

Michael & Susan Lytton-Hitchens

Farmou specializovanou na produkci ovcí na vlnu a na chov hovězího dobytka nás provázel Peter Lytton, manažer a spolumajitel tohoto rodinného podniku. Nadmořská výška 900 m. n. m., 800 mm roční srážky. Letos mají celkem 25 tisíc kusů ovcí Merino a 2 tisíce hovězího dobytka na celkové výměře kolem 7 tisíc hektarů pastvin.

První část prohlídky vedla mezi ustájený skot. Farma chová zejména tato plemena:

Pure Brasilian Gyr Stud - speciální mléčné plemeno skotu. Australští farmáři jim přezdívají „milk machines of the Beef business“.

Red Brahman Stud - rychle dospívající skot, celkově velmi odolný a vhodný do nehostinných a suchých podmínek zejména na severu Austrálie.

Kyabra Commercial Herd - kříženci výše uvedených plemen a Angusů, je to jakási obchodní značka. Věnují se šlechtění, mají kvalitní býky, kteří pravidelně vyhrávají na různých soutěžích a výstavách. Nejlepší býčky i jalovice prodávají do jihovýchodní Asie. Ostatní jsou do výkrmen v oblasti Armidale.

Plemeno skotu do subtropických podmínek

Celou farmu mají alokovánu do 6 středisek, ve kterých mají kombinaci vždy nejvýše 200 krav a 5.000 ovcí. Hlavním důvodem je rozdílné spásání vegetace oběma druhy zvířat a tudíž snaha o zachování kvalitních pastvin. Průvodce Peter si velmi postěžoval na počasí, které je, zdá se, i v Austrálii největším nepřítelem zemědělců… Oblast s relativně dostatečným ročním průměrem srážek trpí po většinu času extrémním suchem, neboť většina vody spadne v průběhu velmi krátkého období. Úzkostlivě proto pečují o kvalitu pastvin a zapojení porostu. Různými managementy tak docilují vyššího množství organické hmoty, tím zadržují déle vodu v půdě pro další růst travin, než je tomu na okolních pozemcích běžné. V zimě je prý stabilně velmi málo sněhu, za to teploty klesají až na mínus 15 stupňů.

Možná ještě důležitější náplní je chov ovcí. Farma KYABRA při prodeji vlny užívá obchodní značku Coolmeina. Peter, jako správný manažer farmy, se pochlubil, že jejich farma produkuje prý absolutně nejlepší - nejjemnější ovčí vlnu na světě, kterou dodávají do JAR, Nové Kaledonie, Thajska, Indie a dalších asijských zemí. Jak uvedl, na tu má největší vliv genetika. Této problematice se také náležitě věnují při důsledné selekci ovcí a beranů.

Poměrně podrobná debata se vedla k cenám vlny a jejich vývoji. Farma produkuje 2,5 tisíce tun vlny za rok. Ceny jsou však každý rok výrazně jiné a náš hostitel uváděl mnoho různých variant, podmínek a okolností, ze kterých se do našich zápisků podařilo zachytit asi toto: Průměrná cena vlny je kolem 10 AUD/kg. Cena té nejjemnější vlny však může dosáhnout až 100 AUD/kg.

Hostitel Peter zevrubně popsal, jak vláda v Austrálii před časem, po cyklicky se opakujících problémech, zaváděla minimální cenu za vlnu. To se prý ale záhy ukázalo jako katastrofální opatření, neboť chovatelé zvětšili počet ovcí a trh i cena se úplně zhroutily. Dodnes se již předchozí počty ovcí na vlnu nepodařilo obnovit, dnes jsou na úrovni asi 90 mil. kusů a z toho zhruba 40% je nyní chováno na maso. Zmínil také značnou konkurenci z Nového Zélandu ve vlně a v mléčných výrobcích.

Rodina přiznala, že stále hůře shánějí střihače na stříhání vlny, které provádějí 1x ročně vždy v červenci. Přestože prý platí - na zemědělství vysoké platy, v ostatních oborech v okolí jsou výdělky 3x vyšší a lidem se do práce na farmě dvakrát nechce… Nezbývá jim proto, než dělat vše co nejjednodušeji tak, aby takové množství zvířat a pozemků zvládli. Celý provoz zajišťují pouze 4 lidé, tj. v podstatě rodina, jejíž členové najezdí na offroadech po pastvinách ročně přes 25 tisíc km.

Veškeré pozemky mají oplocené a rozdělené na sektory, ve kterých jednoduše přehánějí pasené ovce. Přehánějí prý velmi často, aby udrželi pastviny v dobrém stavu. Nemají vybudovány žádné přístřešky. Na rozdíl od jiných farmářů, kteří si na vybudování technického vybavení najímají různé firmy, si majitelé Kyabry budují a opravují nekonečné oplocení sami. Za den prý zvládnou instalovat 1 km pletiva.

V diskusi farmář uvedl, že jedinou státní podporou je částečný příspěvek na vybudování větrolamů, které místní vláda propaguje. K doplnění příjmů těží na svých pozemcích dřevo.

Orchard enterprise - Mrs. Louise Carniel, Stanthorpe, stát Queensland

Jižní cíp Queenslandu, oblast Darling Downs je australským rájem pro pěstování ovoce, zeleniny a vína. Prvními farmáři navštívenými naším zájezdem v tomto teritoriu byl postarší pár podnikající v sadařství na zhruba 40 hektarech půdy. Základním artiklem jsou jablka a hrušky, dále se pěstují také nektarinky a broskve. Oba hospodáře jsme přepadli v době vrcholící sklizně jablek.

Výklad na každé navštívené farmě začínal historií farmy a podmínkám, za kterých se farmář dostával ke své půdě. Nezřídka se jednalo o státní půdu přidělenou losem v jakési loterii válečným veteránům (například z 1. světové války). Tento případ se týkal i předků rodiny Carniel, kteří pochází z Itálie, paní majitelka začala na místě farmařit kolem roku 1960.

Farma je na první pohled na velmi dobré úrovni, byly vidět investice do klimatizovaných skladů a zejména do sítí a plachet, které chrání skoro celou výměru. Jedná se o zcela zásadní a nezbytné opatření, které plní řadu účelů, jak již uváděli předchozí navštívení pěstitelé ovoce. Největším nepřítelem místních sadařů jsou bezpochyby časté kroupy. Vzhledem k tomu, že krupobití tu není rizikem ale jistotou (chodí skoro se železnou pravidelností alespoň 4 ročně), nelze na to u pojišťoven sjednat pojištění.

Na této farmě však plachty nenatahují jen nad stromy, ale i na zem, aby odrazem slunečních paprsků podpořili lepší vybarvení plodů a omezili evaporaci. Tato vylepšení jsou však velmi drahá, farmářka uváděla investici přes 30 tisíc dolarů na hektar. Sady jsou pochopitelně plně pod kapkovou závlahou, přes kterou se také stromy přihnojují. Systém zavlažování mají propracovaný do detailu - zalévají v přesně určeném čase, aby ušetřili co největší množství vody.

Farmářka sama označuje svou farmu ve srovnáním s okolím za spíše menší, veškerá sklizeň je prováděna ručně opět pomocí studentíků-baťůžkářů z Evropy. Využívají kombinaci různých podnoží a odrůd, aby docílili co nejlepšího rozložení sklizně. Po sklizni přichází ovoce na balící linku, na které mají Carnielovi zaměstnáno 6 lidí.

Informovali jsme se také o problému s dodávkami do supermarketů, kam dodává až 70% své produkce. Cenu produkce prý již dávno netvoří ona -jako dodavatel, ale obchodní domy, které navíc požadují na pohled absolutně bezvadné zboží. To je pochopitelně problém a dokonce i jen mírně odchylné zboží již v podstatě tímto způsobem nelze prodat a musí jít na mošt. Snaží se proto prodávat přímo do restaurací a obchodů v okolí. Průměrná cena, za kterou prodává kilogram jablek je kolem 1,8 AUD (v obchodech jsme pak viděli cenu kolem 4-5 AUD/kg). Sklízí zhruba 40 tun ovoce z hektaru.

Paní Carniel uvedla, že již žádný další rozvoj farmy neplánuje, neboť jsou již v důchodovém věku a žádného pokračovatele nemají. Děti studují na univerzitách a rozhodně se již nechtějí vracet na venkov. Farmu proto plánují v budoucnu prodat, ale asi to bude velmi obtížné, neboť nejsou kupci, kteří by byli schopni zaplatit za všechny dosavadní investice a zejména ochotni dál hospodařit.

Harslett Family, okolí Warwick, stát Queensland

Třetí generace rodiny Harslettových pěstuje na 200 hektarech zeleninu. Celkem v okolí vlastní kolem tisícovky ha, ale jde prý většinou o neplodnou půdu nebo rovnou o buš. Nadmořská výška je 1.000 metrů.

Zaměstnává na 60 lidí. Pracují tu zejména Korejci a další Asiaté. Jen pár spolehlivých pracovníků zaměstnává již mnoho let, ostatní - většina však prý má velkou fluktuaci a je to pro majitele velký problém. Všichni jsou „ubytovaní“ po celou sezónu - tedy celoročně za farmou v různých přívěsech nebo stanech. Pěstují se především různé druhy salátů, které „otočí“ 3x ročně, dále čínské zelí a celer. V jakémsi velkém skleníko - fóliovníku farmář připravuje sadbu. Mají moderní technické vybavení, řadu automatických strojů, automatizovanou zálivku sadby a podobně. Bylo však vidět, že do poslední chvíle také využívají mnoho letitých strojů.

Každoročně hnojí veškeré pozemky v dávce 30 t hnoje/ha, který dováží z okolních farem specializovaných na výkrm dobytka. Jde o oblast s velmi nízkou úrovní ročních srážek, bez závlahy by tu prý měli skoro poušť. Prohlídka farmy by nebyla kompletní, pokud bychom si po okolí neprohlédli vybudovaná vodní díla. Farmář využívá všemožných přírodních překážek, aby vybudoval několik obrovských záchytných nádrží, do kterých zachycuje srážkovou vodu a vodu z místní říčky.

Co se týká chemické ochrany, využívá jednu poradenskou firmu, se kterou velmi intenzivně konzultuje vývoj situace a s její pomocí připravuje týdenní plán použití postřiků. Používá také feromonové lapače hmyzu.

Stav skladu chemie a „management“ v nakládání s použitými obaly od postřiků si můžete prohlédnout zde: ….

Farmář Alec disponuje prostornými chladicími boxy, ve kterých udržuje 2 stupně a co nejvyšší vlhkost, aby zelenina byla co nejdéle čerstvá. Diskuse se vedla i k podmínkám a odbytu - podle vlastních slov exportuje do celého světa.

Většinu účastníků pravděpodobně nejvíce zaujala poměrně skromná životní úroveň podnikatele s obratem kolem 4 mil. AUD, kterou si zhýčkaný evropský zemědělec asi stěží dokáže představit. Do nejbližšího města to z farmy mají opět několik desítek kilometrů - Queensland je asi 15x větší, než ČR a 75% obyvatel žije ve velkých městech u pobřeží. Čím dále od pobřeží, tím se velikost měst zmenšuje, až na pouhých několik tisíc. Na suchém severu tohoto státu se pase zhruba 4 mil. ovcí. Zhruba polovina všeho dobytka v Austrálii je právě v Queenslandu.

Keerwe Loftfeeders, oblast Toowomba, stát Queensland

Podnik s jediným vlastníkem zaměřený na intenzivní výkrm zejména plemene Aberdeen Angus kolem 9.000 kusů skotu a výměrou kolem 1 tisíce hektarů. Zaměřují se na dvě hlavní prodejní komodity. Tzv. výkrm krátký (70 dní) určený pro domácí trh do hmotnosti kolem 600 kg a výkrm dlouhý (200 dní), po kterém jdou zvířata na vývoz do celého světa ve váze přesahující 800 kg.

Prodej se nerealizuje přes další společnost, ale mají vlastní zavedený velkoobchod, aby maximalizoval zisk. „Něco“ málo prý vyváží do Evropy, ale zvířata prý musí mít speciální zacházení a to se prý moc nevyplatí. Nákupní cenu zhruba 400 kilových zvířat do výkrmu od okolních farmářů uvedl na úrovni kolem 1,9 AUD/kg. Aby prý měli po dvou stech dnech výkrmu alespoň nějaký zisk, musí být realizační cena (v živém), minimálně 4 australské dolary za kilogram. V současnosti je prý cena na úrovni 3,25 AUD/kg…

Zvířata jsou po stovkách volně ustájena a rozdělena v sektorech s otevřenými přístřešky, ve kterých jsou jen málo chráněni proti skutečně sžírajícímu slunci (v zimě však teplota klesá až k mínus 2 stupňům). Po vyskladnění vykrmeného dobytka se plocha vyčistí od sešlapaných výkalů a naveze nová várka. Krmí zejména čirokem a obilím, v míchárně se do krmiva přidává palmový olej, přípravky na lepší trávení a minerály. Žádné hormonální přípravky však prý nepoužívají. Připravené krmivo pak rozvážejí krmnými vozy.

Pan domácí nás po celou dobu prohlídky vůbec nepustil z autobusu z obavy, abychom mu tam nezanesli nějaké choroby. Navzdory značnému počtu zvířat nemá vlastního veterináře, pouze si jej občas najímá z nedalekého města. Není to prý potřeba, úmrtnost zvířat je pod 0,5%. Na nejapný dotaz, jak vlastně nakládají s kadávery, náš průvodce, stejně jako jiní farmáři odpověděl, že normálně - hodí jej třeba do kompostu, tam je tělo za 4 měsíce krásně rozložené nebo jej zapálí, eventuelně zahrabou do díry za farmou - no, jak to prý vyjde… Je však třeba konstatovat, že i zde nejsou podmínky zcela benevolentní, farma musí mít licenci na ustájení stanoveného množství zvířat, majitel by rád produkoval ještě více, ale místní úřady mu to již nechtějí povolit.

Celkem zaměstná 13 lidí na plný úvazek a podle potřeby si najímá několik brigádníků.

Součástí přednášky byl popis požadované struktury masa místními řezníky, neboť Australané jsou nároční na kvalitu hovězích steaků. Této potřebě se také přizpůsobují šlechtitelé a producenti.

Navštívená farma byla typickou pro australské výkrmny, počty zvířat se v nich pohybují od 5 do 10 tisíc kusů. V některých feedlotech je však výkrm rozdělen do většího počtu skupin, vykrmuje se až 300 dní a to do hmotnosti 1 tuny.

Pěkným a vtipným zážitkem při prohlídce hlavního města Canberry byla pro naši výpravu také návštěva federálního parlamentu - zrovna řečnil předsedy vlády a ministr zemědělství, kteří se bránili nařčení opozice, že dostatečně nepodporují chov skotu. Zasedací místnost ve stylu britského parlamentu však při tomto „jednání“ členů zákonodárného sboru s členy vlády připomínalo, mírně řečeno, dohadování na arabském trhu. Dva dny na to vyšel v novinách článek o chystaném odvolání pana ministra, jako údajného hrobaře australské živočišné výroby. Takže kromě poznatků z farem jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, jak to mají po celém světě páni ministři se svými sedláky těžké…J!

Zajímavým zpestřením na závěr programu bylo přespání na několika farmách v rodinách, které si nás po malých skupinkách rozdělily a rozvezly na svá vzdálená hospodářství. Měli jsme tak možnost velmi podrobné diskuse s farmáři a přímou zkušenost s australskou pohostinností, kterou bychom zřejmě jako běžní turisté, nezískali.

Pod horkým australským sluncem sepsal…

Ing. Jaroslav Šebek, tajemník ASZ ČR