Humorně a jako by z publikací časů minulých působí konstatování předkladatelů zákona, že zahrádkaření poskytuje zahrádkáři pracovní aktivitu na čerstvém vzduchu, čímž přispívá k upevňování zdraví a zvyšování tělesné a psychické kondice. Vedle toho přináší údajně i řadu dalších efektů - kultivaci vztahu k přírodě, výchovu mládeže, ekologické a sociální aspekty. Předkladatelé se dokonce neostýchají tvrdit, že zahrádkaření je veřejný zájem (sic!), neboť přispívá významnou měrou k ochraně přírody, životního prostředí a podpoře zdravého životního stylu.
Mohu ještě nějak překousnout žertovnou představu, že pěstování mrkve, brambor a kultivace skalniček zásadním způsobem formuje fyzické a duševní zdraví populace. Mohu se dokonce se špatně skrývaným údivem ve tváři pokoušet pochopit, jak existence zahrádkářských kolonií brzdí dravý kapitalismus v drancování přírody a podílí se na snižování emisí a boji proti změnám klimatu. Co však zásadně akceptovat nelze, a to ani v rámci srazu fanoušků Monty Pythonů, je vydávání zahrádkářské činnosti za veřejný zájem a ostrakizace principu vlastnictví.
Zahrádkaření, ve vší úctě k zahrádkářům, je prostě pouze způsob trávení volného času, dobrovolná volnočasová aktivita, koníček. Snad by s tím souhlasil i Přemek Podlaha. Zákon o zahrádkaření by tak byl jen další absurditou z dílny levicových stran, kdyby ovšem nezasahoval do podstatného principu svobodné společnosti - vlastnictví.
Osobou vykonávající zahrádkářskou činnost se totiž míní nikoli vlastník pozemku, zahrady či plochy, na kterém je zahrádkářská činnost provozována, nýbrž osoba, která má daný pozemek v pronájmu. Předkladatele zákona před volbami nezajímá zahrádkář/vlastník pozemku, ale blíže neurčený počet statisíců zahrádkářů, kteří svoji zájmovou činnost provozují na pozemcích obcí či jiných vlastníků - a tedy v nájmu.
Pod záminkou vnešených cílů zahrádkaření se tak potichu usiluje např. o to, aby obec, která se rozhodne zahrádkářskou osadu zrušit, poskytla nájemcům náhradní pozemky. Nebo o klasický komunistický „dědičný pachtovní fígl“: totiž vydávat smlouvu o užívání či pronájmu za svého druhu „měkké vlastnictví“ a vyžadovat právní nárok na uzavření nájemní smlouvy nové v případě úmrtí stávajícího nájemce, či přednostní právo pro jeho příbuzné. A to za stejných (tedy nikoli tržních) podmínek.
Zákon o zahrádkaření je nejen předvolební populismus a levicový paskvil, neboť vše, co zahrádkáři chtějí, si mají domluvit v rámci vyjednávání s vlastníkem. Je však zároveň velice charakteristickým dokladem smýšlení české levice (a v tomto kontextu i lidovců) o půdě a vlastnictví. České zemědělství a stav příslušné legislativy týkající se půdy je přeci i dvacet let po sametové revoluci jasným dokladem toho, že práva nájemců půdy jsou mnohdy větší než práva vlastníka.
Možná i proto je české zemědělství stále významně ovlivňováno pohrobky bývalých JZD a soukromí farmáři jsou v menšině. Možná i proto je stále více než devadesát procent zemědělské půdy v ČR v pronájmu. Možná i proto jsou stále nevyřešeny majetkové nároky osob (tzv. transformační podíly) v důsledku násilné komunistické kolektivizace. Možná i proto má dnes lidová myslivost navrch před soukromými vlastníky lesů.
Možná i proto se z dílny levice příště dočkáme zákona pro pěstitele jahod, angreštu a brambor či zákona o podílu lidové myslivosti na vnitřní bezpečnosti státu...
Ivo Hlaváč
(autor byl v letech 2007-20091. náměstkem ministra zemědělství za ODS)
Zdroj: blog.idnes.cz
