… a tak se inspirováni Danielem Pitkem loni poprvé účastnili konference Pestrá krajina jako oficiální hosté. David jako podporovatel, sympatizant a víceméně čerstvý včelař, a Eva již jako včelařka opravdová, po prvotním seznámení se s chovem včel nyní dálkově studuje včelařskou školu v Nasavrkách. A letos již Matáskovi dorazili na konferenci jako zasvěcení účastníci, hospodáři.

Opravdu došlo k tak zásadní změně ve vašem životě vlivem covidu?

David: Ano, během covidu jsme si uvědomili, jak jsou naše profese křehké, a tak snadno zranitelné, společenská poptávka se může totiž rychle změnit. Že bychom si měli najít něco, co je konzistentní, stabilní, a co by nám přinášelo radost, no a zároveň užitek. Najednou jsme si řekli, že užitek, to je příroda, zdroj jídla, ale i krásy. Lidé budou pořád jíst, a také si budou chtít jídlo a i život osladit. Inu a tak se kruh našeho uvažování uzavřel, a nám bylo najednou jasné, že se pustíme do včel. Já jsem to viděl zpočátku trochu skepticky. Covid opadne, já se vrátím do práce, půjde to? Navíc se mi vybavilo, jak se tváří má žena na pavouky.

Eva: A to ses pak divil, když okolo mě létalo několik tisíc včel, a já byla zcela klidná!

David: Eva totiž přistoupila k rozhodnutí stát se včelařkou opravdu zodpovědně, udělala si ke konci covidu takový v podstatě osvětový a motivační kurz, jmenoval se Šťastné včely. 

Eva:  Byl to pro mě takový úvod do problematiky a do chovatelství vůbec, no a potom následovalo samostudium, ve kterém pokračuji dodnes. Navíc jsem se přihlásila na Střední odborné učiliště včelařské v Nasavrkách, na dálkové studium oboru chovatel včelař. Tam se učím obor víc do hloubky, baví mě to moc a dává mi to smysl. Máme včelnici drobnou, neuvažujeme nějak megalomansky, nicméně do budoucna počítáme s malým rozšířením.

David: To abychom neměli včely jen na jednom místě, ale na více. Takový řetězec, který budeme obcházet, objíždět a nabízet své služby dalším lidem, i třeba těm, kteří se chystají začít, nebo si zlepšit firemní kulturu pořízením včeliček. Už o tom něco víme.

Eva: Já také občas podlehnu dojmu, že už trochu něco vím, že jsem přečetla hodně odborných knih a viděla spoustu věcí v praxi, jenže pak narazím na nějaký nový jev, a příroda mě vyvede z omylu a ukáže mi, že vlastně nevím vůbec nic. A tím vlastně také naši učitelé na škole uvádějí své hodiny. Nebýt si nikdy ničím jistý. Zažít pak ten moment překvapení a radosti z poznání, a to je to, co považuji, považujeme za důležitý motiv pro chov zvířat, v našem případě včel. A vlastně i pro to věnovat se zemědělství a i péči o krajinu.

Pokud jde o to překvapení, u velkých hospodářských zvířat je to přece jen trochu jiné, všechno je již více probádané, všechno je víc vidět, na rozdíl od situace v úlu. U včel je to pořád obestřené jistou dávkou tajemna, a my do toho pomalu pronikáme. Stále se objevují nové věci, nové poznatky.

Nedávno mi jedna včelařka líčila, že rámečky s předlisovanými základy větších buněk sice znamenají potenciálně více medu, ale mohou také více vyhovovat původci varroázy. Proto nechává některé rámečky prázdné, pro tzv. divoké dílo, kde včely samy tvoří pro trubce větší buňky. Ty pak včas přetaví, a tím možné roztoče zlikviduje…

Eva: Ano, roztoč si pro své aktivity vybírá větší buňky, lépe mu vyhovují, proto dává přednost těm větším trubčím, a s radostí využije i těch předpřipravených. Původce varroázy, česky kleštík včelí, dává přednost větším buňkám trubčím zejména proto, že vývoj trubce v zavíčkované buňce trvá 24 dní, na rozdíl od buňky dělnic, které se v zavíčkované buňce vyvíjejí kratší dobu, a to 21 dnů. A toto všechno jsou věci, které mě baví se dozvídat a i dávat dál, třeba při různých besedách.

David: Na našem přístupu je vidět rozdíl, že? Evička je z gruntu. Tedy z hospodářství, prarodiče byli rozkulačeni, ale vždy doma měli nějaká zvířata a kus pozemku, já jsem kluk z Prahy. Když se na jaře otevře úl, a je tam hromádka mrtvolek, já pláču, a žena je skoro bezcitně smetává ke spálení.

Eva: Tak přesně to není, i já mám cit, jen jej pošlu pryč. Mě to také mrzí, ale jsem hospodář, který uvažuje pragmaticky, co je třeba udělat. Opláču si je v duchu. Slzami nic nevyřeším. To vím z domova. Moje rodina měla grunty, já vyrůstala na vesnici, měli jsme zahradu, slepice, králíky, dokážu si poradit s oškubáním, stažením, kucháním i zpracováním. Vím, že kdo má zvířata, nemůže je opustit, musí je krmit, sypat jim, podestýlat, dojit, pást, zkrátka u nich musí být. U včel je výhoda, že u nich být tolik nemusíme. Při našich zaměstnáních nám stačí za včelami zajet jednou za týden, je to padesát minut autem od Prahy, to se dá zvládnout.

Vy jste na naši schůzku přiběhla z nemocnice, kde pracujete…

Eva: Jsem tisková mluvčí a mám na starost PR. A musím říci, že chov včel je velmi inspirující i pro mou práci s lidmi. Anebo je to naopak? Někdy si přijdu jako blázen, když se včelami mluvím, tedy většinou v duchu, a říkám jim, co budu dělat, co spolu podnikneme k obecnému prospěchu a dobru věci. Včelaření člověka také vede ke zklidnění. Nic neuspěcháte. Nelze plánovat, že na něco bude stačit hodina, dvě.

David: A také si uvědomujeme a vidíme, že to zklidnění je nutné pro úspěšné soužití. Zvíře pozná, že je člověk v nějaké tenzi. A poznají to i včely. Každý úl je trochu jiný, máme sice všechna včelstva hodná, ale rozdíly zde jsou. Vždycky záleží na matce, a je to i podmíněno genetikou. A to jsou ta tajemství.

A dále o včelaření a krajině

Eva: Začali jsme trochu atypicky. David objevil takový zvláštní ležatý úl kozahive… v podstatě ležan s kulatými rámky, trochu bizár, který vypadá jako juke box a včelaři jej využívají na pozorování. Nám se to líbilo, je to hezké, ale ne moc praktické. Baví mě s tím experimentovat, ale když to člověk s chovem myslí trochu vážně, tak se hezky vrátí ke krabičkovitým nástavkovým úlům. Začali jsme u chalupy, ale je to trochu větrná hůrka a včelám to tam moc nesvědčilo. Tak jsme začali hledat, až jsme našli starý ovocný sad na jižním svahu pod zříceninou hradu Košťálov. Poprvé jsem tam přijela s naším synem, David tehdy nemohl, ale bylo mi hned jasné, že to je ono. Když se pak po třech dnech vrátil David z natáčení a viděl to tu, málem pustil slzu. A byl se tu podívat i Dan Pitek, a když vystoupil z auta, tak řekl, že tady není co řešit, co dodat.

David: A na otázku, co s těmi starými stromy, jestli by šlo je nějak oživit či prořezat, odpověděl povolaný arborista, ať neděláme nic. Ať je necháme dožít, maximálně občas uříznout nějakou větev, která by mohla na někoho spadnout. A sad obměňovat, dosazovat sem nové, nejraději původní odrůdy, které zde byly doma. V tom je nám inspirací a radou Dan, který má bohaté zkušenosti s obnovou starých sadů v Českém Středohoří. Zdejší kraj byl známý ovocnářstvím, a my chceme zachovat původní ráz krajiny, sázet vysokokmeny, jsme zde mezi sadaři i vinaři. To je kulturní krajina, kde je velké bohatství všemožných zvířat, ptáků, žijí zde čolci a všude okolo jsou stopy po člověku.

Eva: Máme také štěstí na sousedy. I vinaře. A učíme se skromnosti a pokoře, která se může jevit až stoická. Ale ono je potřeba umět přijmout, že se ten rok třeba neurodilo, jak by si člověk přál. Loni sousedovi vinohrady hodně pomrzly, i když se snažil pomocí ohňů vinici zahřát. Krátce to funguje, ale mrzlo déle, tak se mu to moc nepodařilo. Ale pokorné vnímání krajiny, růstu a zániku vede k úvaze, že svět je jaksi pořád stejný a že záleží na tom, co si vybereme, koho si vybereme a zda najdeme prostor, kde můžeme něčemu prospět a něco změnit.

David: Podle mě je skvělé, že u tohoto našeho snažení jsou s námi děti, že vidí možnosti, výsledky, poznávají, co to je, když trochu začnou pálit dlaně. Již víckrát na Pestré krajině zaznělo, že nejde o to, že jsme krajinu zdědili po předcích, tak to není, my jsme si ji vypůjčili od našich potomků, a musíme myslet na to, jak jim ji vrátíme. Takhle to je. Nářky starší generace, že lépe už bylo, neberu. Na to bych řekl: Podívejte se dětem do očí a zkuste jim to říci. A neříkejte, že se narodili do příšerné doby a jde to stále z kopce. Byť by se to na první pohled mohlo zdát. Dějiny jsou pořád stejné a my, jako lidstvo, děláme pořád stejné chyby.

Záleží na výchově, my se snažíme děti motivovat, aniž bychom je týrali. Když se občas poněkud neprozřetelně zeptají, jestli bychom nechtěli s něčím pomoci, hned je vezmeme za slovo. Ale pak děláme všechno společně. Ne že bychom zadali úkoly a přišli pak na kontrolu. Toníka například baví být u vytáčení medu, rád odvíčkovává plástve a má svou včelařskou kombinézu, která je mu už skoro malá. Až se někdy děsíme, jak se ničeho nebojí.

Takhle vidím svou budoucnost. Dělat něco společně má velký význam, a nejen pro krajinu, hlavně pro nás. Máme zálusk ještě na nějaké pozemky, ale je to běh na delší trať, no ale máme plány. Pozvolný růst. Vše má však své hranice. 

K Asociaci

Eva: Jsme členy zatím krátce, vnímáme její prospěšnost, podporu rodinných hospodářství. To je ověřená praxe, která žije v Evropě i nadále. Vůbec se nebráníme více se zapojit, podle svých sil a možností. V poslední době nás zaujaly Asociací pořádané zájezdy po farmách různě v cizině a myslíme si, že to je velkou inspirací pro sedláky, a bude i pro nás.

Kritická slova

David: Překvapuje mě, jak patrný je rozdíl v hospodaření u nás a jinde z okénka letadla. Když letíte nad Evropou, vidíte malebnou a pestrou krajinu, kde vesnice a města obklopují pole lidských rozměrů, no a u nás? Obrovské lány, které jsou naštěstí čas od času narušené rodinnými hospodářstvími. Uvědomuji si, že tzv. agrobaroni mají velmi účinný lobbing. Jinak by nebylo možné slyšet to, co zaznělo z úst některých politiků nyní na Pestré krajině. Výmluvy a výmluvy, proč se nepodařilo zastropování a proč se nepodařila vládou proklamovaná deagrofertizace. Proč vláda nekoná, když je řešení docela jednoduché? Jak je možné, že nenachází nástroj, jak zabránit skupování pozemků od v podstatě bezbranných lidí těmi, kdo si pořizují pozemky jen za účelem získávat dotace?

Není třeba vymýšlet nějakou českou cestu, stačí se jen podívat, jak to dělají sousedé. A my pořád jen slyšíme výmluvy.

Eva: Divila jsem se na Pestré krajině, že na tyto lidi, co se jen vymlouvali a kroutili, nevzali sedláci vidle. A z hlediska své profese tiskové mluvčí musím říci, že na mě jejich projevy dělaly dojem, jako kdyby je psala umělá inteligence. Snůška blábolů a floskulí, které neřekly naprosto nic, byla jsem z toho rozčarovaná. Jak se mohou postavit sedlákům tváří v tvář?

David: Přesto jsme optimisty. Těch několik desetiletí, co se probudila a obnovila hospodářství, se už nedají vymazat. Proto si myslím, že je velmi důležitá osvěta, ukazovat, jak to jde, jaké uspokojení lze zažít ve stáji nebo i u včel, že existují třeba i takové netradiční způsoby, jak bylo na Pestré krajině zmíněno a oceněno – tím myslím komunitní způsob hospodaření. Zkrátka, že se vyplatí se nedat.

V této souvislosti se mi vybavuje film Všichni dobří rodáci z roku 1968 a jeho pokračování Návrat ztraceného ráje z roku 1999, kde jste také hrál…

David: Dobří rodáci mě oslovili, a proto mě pokračování zaujalo. Profesně mě pak zajímalo setkání s Vojtěchem Jasným. Byl v té době již starší pán, ale měl elán natočit něco velkého, nějakou satisfakci. Film mi přišel sice trochu až přespříliš ušlechtilý, ale ano, byl to epilog Všech dobrých rodáků. Ta síla Radka Brzobohatého mi trochu chyběla. Nicméně téma bylo dobré, reflektující situaci, kdy se objevují podnikatelé, kteří jen skupují pozemky, a samotné hospodaření je nezajímá. Každopádně na natáčení vzpomínám moc rád, na setkání s panem režisérem, na chvíle s navrátivším se Vladimírem Pucholtem, na práci s Milkou Vašáryovou či Ondrou Vetchým, který je mimochodem mým spolužákem.

Uvědomuji si, jak je důležité se setkávat s různými lidmi, neuzavírat se do tzv. bublin, o kterých se dnes tak hovoří. Ten pojem nemám rád. Neuzavírat se. Setkávat se s lidmi od filmu, s lidmi v hospodě, motorkáři, sousedem vinařem. A pozorovat okolí, to mě baví - pozorovat lidi, jak se tváří, jak reagují. Vědomě s Evou necháváme v metru či tramvaji mobily v kapse. Pozorujeme lidi, a tak si i defragmentujeme mysl.

A když jsme v krajině, i tu rádi pozorujeme. Krajinu se stopou člověka. Statek, křížek, zídka, cesta, to je naše kulturní krajina. Byli jsme před časem v Norsku, a byli jsme uchváceni krajinou, horami, vodopády, ale je to krajina jiná, studená, tak studená, samá žula. U nás se cítíme doma.

- - -

Kéž se tedy u nás doma i nadále cítíme dobře, a díky za strašně milý rozhovor!

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2025), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.