„Vnímám to i jako rehabilitaci mých předků, kteří byli po rozkulačení schopni se znovu postavit na nohy, i uznání za to, že jsme dali celý statek do pořádku,“ říká Zatloukal.
Statek ho provází od dětství, kořeny jsou silné. Rodina usedlost získala v polovině 19. století, v mírně zvlněné krajině ve výšce kolem 400 metrů nad mořem se ale hospodaří mnohem déle. Ondřej Zatloukal grunt převzal v roce 2016 od svého strýce, s nímž a ještě jedním zaměstnancem ho spravuje.
„Strýc je vystudovaný zemědělský inženýr, vedl mě a rozezvučel ve mně strunu vztahu k přírodě. Chová koně, od dětství jsem se kolem nich pohyboval. Vybudoval menší statek, který jsem později rozšířil,“ přibližuje Zatloukal, jenž dnes hospodaří na 40 hektarech v ekologickém režimu.
Obrovský deficit vidím ve sledování kvality půdy, vadí mi, jak s ní zacházíme. Všechno to pak doháníme chemií, je to naprosto neudržitelné.
Velkým úkolem bylo dát statek dohromady poté, co ho rodině minulý režim sebral a zdevastoval. Zpět se ho podařilo získat počátkem 90. let.
„Po roce 1948 došlo k totálnímu rozkulačení, z gruntu a chalupy dokonce udělali první traktorovou stanici. Objekt byl úplně zdevastovaný, vybydlený, část příbuzných poslali i k PTP ( pomocné technické prapory, armádní útvary v 50. letech určené k trestání nepohodlných obyvatel formou nucených prací - pozn. red. ),“ říká hospodář k rodinnému dědictví.
„Ze zahrady kompletně odvezli ornici a nahradili ji štěrkem, aby tam mohla parkovat těžká technika. Takových příběhů jsou bohužel tisíce,“ dodává.
Vlastní znalosti i rady odborníků
Při rekonstrukci se s otcem snažili vrátit statku patinu, stáří a autenticitu, dnes tak nese znovu původní vzhled. Místo v současnosti slouží hlavně pro bydlení, hospodářské zázemí Zatloukal postupně přesunul pár set metrů dále za obec a zvířata tak mohou být mimo zástavbu. Vyrostly stáje, stodoly pro uskladnění strojů i krmiva, stejně tak zázemí.
I nový hektarový areál je součástí ucelené krajiny, kterou postupně tvaroval. Zatloukal využil, co jakožto vystudovaný historik umění se zaměřením na zahradní architekturu a zahradní umění věděl.
Ostatně pod jeho vedením proběhla před více než deseti lety například rekonstrukce nejvýznamnější barokní zahrady v Česku – kroměřížské Květné zahrady zapsané v UNESCO. Radil se i se zahradními architekty, přírodovědci a dalšími specialisty, nechal si také vypracovat krajinný plán, kterého se drží.
„V základu má tři cíle. Zaprvé jsme chtěli vrátit základní archetypy české kulturní krajiny, jako je sad, alej, podmáčené louky, světlo, stín. Vedle toho jsme vyšli i ze studia map a mapových podkladů lokality, hodně se inspirovali její podobou před kolektivizací. Třetí premisa byla dát krajinu do pořádku, oživit ji,“ popisuje osmačtyřicetiletý kunsthistorik a sedlák v jedné osobě.
Pět let k ozdravení krajiny
Skoro čtyři desetiletí na sílu využívané krajiny byla dlouho znát. Projevilo se to snížením druhové pestrosti, degradací půd, vysycháním.
„Dost jsem studoval práci Ladislava Mika, vynikajícího znalce půdního života, přizpůsobili jsme tomu i rozčlenění krajiny do různě velkých bloků půdy, polí i trvalých travních porostů. Souvisí to s tím, jaký život se tam odehrává. Trvalo to pět let od roku 2016, byl to náročný úkol, ale od té doby vidím, jak se krajina ozdravila,“ porovnává Zatloukal. Pozemky se teď mnohem lépe vyrovnávají například se suchem.
Grunt Velký Újezd používá certifikované české osivo obilovin i travin. Pěstuje převážně pšenici, ječmen, oves, žito, jeteloviny, vojtěškotrávy, ale i brambory a kukuřici, do budoucna plánuje také pěstování osiv.
S tvrdými starými odrůdami pak dosahuje šéf Muzea umění i bez chemie podle svých slov srovnatelných výnosů jako konvenčně hospodařící zemědělci v okolí. Obiloviny netrpí na nemoci, snesou i kroupy. Rostlinnou produkci zpracuje pro výkrm prasat, hovězího skotu, králíků, slepic a koní, přebytky prodá. Chlévskou mrvu zapravuje zpět do půdy.
Okrasný statek a zároveň každodenní dřina
Při tvoření kulturní krajiny se Zatloukal držel silného evropského motivu okrasného statku. „Prvopočátky má už v Itálii u realizací nádherných vil zasazených do krajiny. Téma otevřel v okolí Benátek pozdně renesanční architekt Andrea Palladio, gigant světové architektury. Intenzivně s okrasným statkem později pracovali v Anglii, Francii, u nás máme dva příklady ve Veltrusích a v Lednicko-valtickém areálu,“ přibližuje.
„Roční koloběh hospodářství bylo možné vnímat přímo z oken zámku jako obrazy střídající se v čase. Není větší blaho a pocit idyly, než když sedíte a díváte se na pasoucí se dobytek v krajině,“ zdůrazňuje estetickou rovinu.
„Je to ostatně i součást žánrové malby holandské, francouzské a dalších. Známe to i u nás, ony ladovské obrazy a výjevy políček, sadů, kostela. Na to jsme na gruntu také cílili,“ dodává.
Přemýšlet o krajině tímto způsobem samozřejmě neznamená, že by hospodaření nebyla každodenní dřina. „I když mám fyzickou práci moc rád, jsou chvíle únavy nebo když se nedaří. Je to náročné. Ale jsou také okamžiky, byť velmi krátké, kdy zasvítí slunce a jste velmi šťastný člověk. Proto to děláme,“ shrnuje Zatloukal.
Ačkoli jako ředitel muzea zřizovaného ministerstvem kultury je součástí kulturní politiky, přístup státu k zemědělství ho nezajímá o nic méně.
„Představoval bych si mnohem větší odvahu. Obrovský deficit vidím ve sledování kvality půdy, vadí mi, jak s ní zacházíme. Všechno to pak doháníme chemií, je to naprosto neudržitelné,“ přál by českému zemědělství změnu.
Ocenění od Asociace soukromého zemědělství si považuje. Jednak proto, že odborná komise porozuměla jeho krokům v hospodaření, zároveň je to pro něj uznání za práci, kterou s rodinou vynaložili, aby na gruntu mohla žít i další generace.
Autor: Ondřej Zuntych
Zdroj: iDnes.cz
Zdroj: iDnes.cz
