Bez hlubokého zpracování půdy nepotřebujeme tolik průmyslových hnojiv, říká Rostislav Mátl

Sdílejte článek
Bez hlubokého zpracování půdy nepotřebujeme tolik průmyslových hnojiv, říká Rostislav Mátl

Prodejní ceny komodit zůstávají desetiletí na stejné úrovni. Pokud chtějí zemědělci zůstat ziskoví, musí najít úspory ve vlastním pracovním procesu. Přechod na regenerativní zemědělství je řešení, které zároveň prospívá přírodě a životnímu prostředí.

Každoroční tunové ztráty úrodné půdy kvůli erozi, nízký obsah organické složky v půdě a neschopnost vsakovat vodu z přívalových srážek, rostoucí teploty a další čím dál častější komplikace ohrožují životaschopnost našich zemědělců. Řešení, poměrně paradoxní, přitom existuje. Regenerativní zemědělství je lék na erozi a zvyšuje podíl organické složky v půdě. Její fixací v půdě nedochází k uvolňování CO2 do ovzduší a zlepšuje i schopnost vsakovat vodu. Překryvy meziplodin zase brání vzniku tepelných ostrovů, které odpuzují dešťová mračna. Správným uplatněním jeho zásad lze také ušetřit nemalé náklady a v neposlední řadě jsou změny příznivé i pro přírodu. Přechod na regenerativní zemědělství je nejen ekonomicky prozíravý krok, dá se taky považovat za adaptační opatření, jež zlepšuje odolnost krajiny vůči klimatickým změnám. Podobné úspěšné případy propaguje soutěž Adapterra Awards Nadace Partnerství, jež nám jako zářný příklad doporučila akciovou společnost DVP Agro a předsedu jejího představenstva Rostislava Mátla. 

S čím hospodaříte?

Máme rostlinnou výrobu, bez hospodářských zvířat a k tomu máme ještě bioplynovou stanici. To je naše jediná kráva, ale betonová.

Proč jste se rozhodli přejít na regenerativní zemědělství?

Bylo to postupné. Do roku 2019 jsme se snažili o konvenční hospodaření, snažili jsme se jej zintenzivňovat, ale moc to nevedlo k výsledkům. Neviděli jsme ani lepší ekonomiku, ani lepší stav půdy. Je tu sucho, a je to čím dál složitější, tak jsme hledali jak to dělat jinak. 

V roce 2018 jsme se byli podívat v dolním Rakousku, kde Bio Forschung Austria propaguje pestré směsi meziplodin, které jsou určeny k různým následným plodinám. Vzal nás tam půdní mikrobiolog Jaroslav Záhora z Mendelovy univerzity, s agrární komorou to byla taková exkurze. Viděli jsme, že mají meziplodiny velký význam, tak jsme je od roku 2019 začali zařazovat intenzivně a míchat si směsky, aby byly co nejpestřejší.

Kde a v jakých přírodních podmínkách hospodaříte?

Jsme přibližně kolem 180 m n. m., hospodaříme kolem Bratčic, Rajhradu, jižněji máme nějaké plochy ve Vranovicích, Přísnoticích a Vojkovicích. Na Vranovicku jsou lehčí písčité půdy, kde je míň organické hmoty. Kolem Vojkovic, Rajhradu jsou půdy středně těžké, na sprašovém podloží, ty jsou vododržnější. Máme to tedy hodně rozdílné.

Jižní Morava je ale pro zemědělství příhodná oblast?

Ano, ale mění se klima. Za posledních 30 let se tu zvedla teplota o 1,1°, průměrné srážky byly 480 mm, mezitím se zvýšily na 491 mm, jenže kvůli vyšší teplotě je daleko vyšší odpar, tak je to čím dál složitější. Meruňky kvetou o měsíc dřív než kvetly tehdy. Snažíme se o zvedání organické hmoty v půdě, připravujeme se na horší dobu, protože čím víc je organiky v půdě, tím víc se do ní vejde vody. Když bude voda chodit ve vyšších úhrnech, neměla by z naší půdy odtékat, ale vsáknout se, takže bychom měli každou srážku zadržet.  

Exkurze v Rakousku vás inspirovala, jak jste zavedli změny?

Začali jsme s meziplodinami, ale postupně jsme nasávali i další informace. Předtím jsme sice meziplodiny dělali taky, ale spíš kvůli naplnění litery zákona, takže jedno nebo dvoukomponentní a seli jsme je co nejpozději, abychom s nimi měli co nejméně problémů. Zjistili jsme, že jsme to dělali špatně. V Rakousku jsme poznali lepší postupy a začali jsme s meziplodinami správně. Začalo se nám je dařit i ukončovat, přestali jsme je zapracovávat do půdy a nechali jsme je ležet na povrchu. To je moc důležité, protože na povrchu slouží jako ochrana půdy před větrnou a vodní erozí, rychleji se rozloží a zpřístupní žížalám a podobným. Když zatlučete kolek do země, uhnije v prvních pěti centimetrech, hlouběji zůstane dřevo zdravé, stejně jako nad povrchem. Takže v těch prvních pěti centimetrech je největší biologická aktivita. 

Zapravení do půdy za nás dělají žížaly. Vypěstujeme třeba 40 tun mokré hmoty meziplodin, když se to položí, tak je to do sklizně kukuřice pryč. Když člověk tu vrstvičku posklizňových zbytků a meziplodin na jaře odhrne, vidí, jak se ty žížaly schovávají, opravdu tam pracují. 

S pěstováním meziplodin jsme se učili je ukončovat a dělali jsme pokusy s různými termíny, kdy je to nejlepší. Mezitím jsme na Youtube a jinde studovali regenerativní zemědělství a postupně jsme na některých polích začali jeho prvky zkoušet. Teď už to aplikujeme třetím rokem na celé ploše.  

Jaké jsou prvky regenerativního zemědělství?

Spočívá ve třech přístupech – co nejmenší pohyb s půdou, intenzivní pěstování meziplodin (já bych to otočil, myslím, že meziplodiny jsou ještě důležitější než pohyb s půdou) a osevní postup. Kdo nepěstuje jako hlavní plodinu luskoviny, měl by je zařadit aspoň do meziplodin, aby jimi nafixoval co nejvíc dusíku. Luskoviny umí s pomocí hlízkových bakterií fixovat na kořenech do půdy vzdušný dusík. To je dusík, který se do půdy dostane zdarma. 

My pěstujeme sóju, hrachor, vikev bengálskou, vikev jarní, pak máme plochy vojtěšky, kterou sklízíme do bioplynky a jetel inkarnát pěstujeme na semínko. Tyto plodiny mají velkou hodnotu jako předplodiny, takže následná plodina má díky nim výhodu dusíku v půdě. Meziplodiny jsou k tomu, že navážou dusík z půdy a podrží ho v sobě přes zimu, kdy by se volný v půdě mohl vyplavovat. Na jaře jej spolu se zbytky meziplodin postupně vrátí do půdy žížaly. Proto se meziplodiny pěstují ve směsích podle komponentů – brukvovité vysajou veškerý dusík, který je v půdě a bobovité jej zase do půdy vydávají. Musí to být vyvážené podle aktuálních potřeb. Je zajímavé pak pozorovat, jak meziplodiny vypadají na různých polích. Když je v poli hodně dusíku, daří se tam ředkvím, které ho mají rády a hodně na něj reagují, jsou pak veliké. Když je tam naopak dusíku málo, jsou ředkve malinké, ale zato se tam daří luskovinám, které si dusík nafixují samy.

Pro živočišnou výrobu se uplatňuje regenerativní pastva. Ta spočívá v co nejčastějším pohybu s pasoucími se zvířaty, aby nespásla porost celý. Ideálně jej mají zkrátit o třetinu a pak mají jít dál. Když se pastvina spase na drn, dlouho trvá, než rostlinka začne znovu fungovat. Když ale spasou jen třetinu, trávu to nakopne k většímu růstu, aniž by se přerušil. Regenerativní pastva na stejné ploše uživí víc dobytka. Zároveň při ní postupně vymizí nežádoucí druhy jako šťovíky a další.    

Museli jste změnit organizaci hospodaření?

Nejsložitější je zasít semínka přes zbytky meziplodin a posklizňové zbytky do správné hloubky. Musíte zabojovat, abyste překonal vše nezpracované na povrchu. Jsou na to secí stroje pro no-till (přímé setí do nezpracované půdy, pozn. red.). Máme osevní plán, kalendář, kde máme roky a pole na plánování. Plodiny střídáme s ohledem na to, co chceme vypěstovat a zároveň co je po čem vhodné. Pořád přemýšlíme, jak postup vylepšit, aby byly nejlepší výsledky. Plánování ale dělají všichni zemědělci, někdo třeba střídá tři plodiny, někdo víc, někdo to má naopak pořád stejné. 

Jak se vám změnily výnosy?

U pšenice jsme měli vloni něco přes pět tun, i když potenciál byl sedm tun. Udělali jsme chybu, že jsme to zkusili úplně bez fungicidů. Měli jsme to postavené jen na síře kvůli tomu, abychom si nezabíjeli houby. Omezené zpracování půdy totiž vede k tomu, že se zvýší podíl hub oproti bakteriím. Orba je nejlepší fungicid, protože převrácením půdy vzhůru nohama se houby dostanou dolů, přeruší se jim vlákna a uhynou. Šli jsme tomu naproti a omezili fungicidy, jenže vloni byl tlak na choroby, rzi a další u pšenice velký, takže nám to výnos snížilo. Potvrdili nám to i ve školní pokusné stanici v Žabčicích, kde měli taky kontrolní neošetřenou pšenici, a i ta byla přibližně o dvě tuny níž. Letos proto použít u pšenice fungicid plánujeme. Hrajeme si s tím, věnujeme se pšenici víc, abychom dosáhli lepších výsledků.

Kukuřici na zrno jsme měli na dvou blocích, na jednom byla 8,5 t suchého, na druhém 12,5 t. Na to, že to bylo no-till do vymrzlé meziplodiny a hnojení bylo kompostem a digestátem z bioplynky, je to dobrý výsledek.

Jedna z častých reakcí na regenerativní hospodaření je, že jde o návrat do pravěku, kvůli němuž umřeme hlady?

My se pořád učíme, takže nás ještě stále něco zaskočí, ale něco už vyzkoušené máme. Třeba pěstování kukuřice do vymrzlých meziplodin funguje výborně. Když jsme porovnávali výnosy, máme je srovnatelné s okolními zemědělci s tím, že náklady na pěstování máme nižší. Neděláme hluboké zpracování půdy, tak nepotřebujeme velké dávky průmyslových hnojiv. U pšenice se nám to vloni nepovedlo, ale letos to vypadá moc pěkně. Ostatní plodiny se taky posouvají kupředu, Řepku máme letos taky moc pěknou. Nemusíme se bát, že bychom měli výrazně odlišné výnosy od ostatních. Výnosy ale nejsou nejdůležitější, důležitá je ekonomika – náklady proti výnosům. Důležité je, aby v účetnictví něco zbylo. Když pojedete na maximální výnos, budete mít vysoké náklad, a když třeba nevyjde počasí, jste ve větší ztrátě. Důležité je najít optimum, aby byla ziskovost a zároveň všechno fungovalo. 

Jak významné mohou být úspory spojené s regenerativním zemědělstvím?

Chemická hnojiva jsou drahá, jak byla energetická krize, hodně to poskočilo. Po krizi se sice ceny snížily, ale ne na původní úroveň. Ledek je teď za 9300 korun za tunu, před krizí to bylo 4500. Teď jak jde plyn zase dolů, tak se dá očekávat, že půjdou dolů i dusíkatá hnojiva, protože se vyrábí spalováním plynu.  

Komodity se prodávají stále za stejné tržní ceny, to neovlivníme. Cena pšenice je patnáct let na stejné úrovni. Náklady na naftu, hnojiva, stroje se ale mezitím znásobily. Musíme se snažit ušetřit jinde, být produktivní, zvládnout tu práci s co nejnižšími náklady.

Zpátky k půdě, meziplodiny sejete sedmým rokem, regenerativní hospodaření jedete plošně třetí rok, jak se to promítlo na vaší půdě?

Troufám si říct, že ano. Spolupracujeme s Carbonegem, budeme mít třetí měření a už v těch předchozích bylo vidět, že šla organická hmota nahoru. Děláme pokusy s Czechglobem a Mendelovou univerzitou a měřili jsme Cox a glomalin a různé věci. Zlepšuje se schopnost půdy pojmout vodu. Zkoušeli jsme víc opakovaných testů na našich polních dnech. Je to jednoduchá metoda – zatloukli jsme trubku do země a sledovali jsme, jak rychle se voda v ní vsákne. Podařilo se nám vsáknout neuvěřitelné číslo 230 mm za 6 minut. Porovnávali jsme to v řádku, kde se půda trochu pohne, tam to bylo pomalejší, oproti meziřádku, kde s tím člověk vůbec nehýbe. Největší asi trojnásobný rozdíl byl v půdě, která je připravená jak na zahrádce. Každý si může zkusit, když zatluče trubku v příkopu, kde se s půdou vůbec nic nedělalo, zasakuje voda přirozeně několikanásobně rychleji než na půdě připravené jak na zahrádce. 

Okopaná půda sice vypadá moc pěkně, ale nefunguje tak. Ve správné půdě by měly být agregáty – prach, písek, jíl omotané houbami, slizy živočichů, žížal a tvoří to hrudky, které drží pohromadě. Když dobře drží pohromadě agregáty, dlouho drží pohromadě nerozplavená i půda a pořád v ní může protékat voda a vsakovat se níž. Když přijde přívalový déšť, voda se rychle vsákne a nedochází k povrchovém odtoku. K rozbití agregátu dochází, když na něj přímo spadne kapka. Pokud jsou na půdě posklizňové zbytky a zbytky meziplodin, kapka dopadne na ně a níž už jen proteče voda, která se vsákne do půdy, aniž by rozbila její strukturu. Pokud agregáty nejsou stabilní a naprší, tak to nejjemnější proteče do úrovně zpracování půdy. Tím vzniká zhutnění půdy. 

Změny v půdě jsou něco jako dlouhodobá investice?

Naše inspirace je Frédéric Thomas, Francouz, který to dělá třicet let. On říká, že organická složka v půdě je banka. Když u nich hnojiva zdražila, provedl mělké zpracování půdy. Přišel tím sice o část organické hmoty, která vylétla do vzduchu formou CO2, ale zase mu to v půdě uvolnilo velké množství dusíku. V půdě se drží uhlík a dusík zhruba v poměru 1:10. Když jde nahoru uhlík, jde nahoru i dusík. Musíte dodržovat dané procesy samozřejmě. Přečkal tak rok drahých cen. Vybral si ze své banky. Věděl, že je to na úkor organiky, ale mohl si to dovolit. Ve chvíli, kdy byla hnojiva úplně nejdražší u nás, tak jsme žádná nenakoupili, protože jsme se mohli spolehnout, že máme v půdě dostatečnou zásobu dusíku.

Frédéric Thomas pracuje na hodně písčitých půdách, u jeho souseda vypadá hlína jako slévárenský písek, jeho ale vypadá jako slévárenský písek obarvený na černo. Ta černá je uhlík, který se mu do půdy podařilo za tu dobu nafixovat. Ukazoval, že u souseda stála na poli voda, kvůli níž nemohl sklízet, zatímco on normálně sklízel kombajny zrnovou kukuřici. 

Půda se vám zlepšuje, takže můžete perspektivně očekávat i lepší výnosy?

Říká se, že na tom člověk musí pracovat 4-5 let, než se to srovná, ale na půdě už to pozorujeme – struktura, množství žížal, i obsah fosforu – díky používání meziplodin, digestátům a kompostům se nám ho podařilo kořeny vytáhnout z hlubších vrstev. Jdeme správným směrem.   

Není dotace za udržování CO2 v půdě?

Spolupracujeme s Carbonegem. Funguje to na dobrovolné bázi – firmy, které chtějí být uhlíkově neutrální,  si od něj kupují uhlíkové certifikáty a Carboneg z toho platí zemědělcům za ukládání organické hmoty do půdy. To jsou ty rozbory, o kterých jsem mluvil. Letos budeme mít třetí. Vloni se nám organickou hmotu podařilo navýšit o 0,07 %. Frédéric Thomas říká, že se dá ročně přidat 0,1 %. Přesně to uvidíme kolem pátého roku. Podle toho, co se naměří, se vypočítají tuny CO2 a za každou uloženou tunu dostaneme dotaci podle smlouvy. Něco kolem tří-čtyř tisíc na hektar. 

Jak vám to schématu zapadá bioplynka? 

Pořídili jsme ji v roce 2014. Jsou v ní bakterie, které krmíme. Krmení si pěstujeme sami, ale nakupujeme i od okolních zemědělců. Nejčastěji je to kukuřice, přidáváme k tomu cukrovarnické řízky, nebo vedlejší produkty z výroby kyseliny citronové. Jsme v tom schopni zkrmit i různé posklizňové zbytky a odpad. Bakterie v bioplynce nám vyrábí metan, který se spaluje v kogeneračních jednotkách. Je to vlastně takový plynový motor, který točí s generátorem, který vyrábí elektřinu. Jsme přifázovaní do sítě a prodáváme do ní elektřinu. Vyrobíme jí dost na zajištění 16 tisíc obyvatel. Odpadní teplo, které vzniká z chlazení kogeneračních jednotek, využíváme k vytápění našeho areálu v zimě, místního v pivovaru a ještě tu máme firmu na výrobu krmiv, která jím suší krmné směsi. 

Rostislav Mátl se narodil 26.5.1972 v Brně, vyučil se jako opravář zemědělských strojů, vede zemědělský podnik který se zabývá rostlinnou výrobou DVP Agro a výrobou elektřiny AgroKrůt

Autor: Jan Gerych
Zdroj: www.archspace.cz

Přečteno: 151x