Podle mého názoru to ale není největší problém tuzemské myslivosti, téměř se mi zdá, že je to problém zástupný, který by neexistoval, pokud by se změnil celý systém kompetencí a vztahů mezi uživateli a vlastníky pozemků a honebními společenstvy. Základem přitom musí být - a to i v zájmu samotných myslivců, změna způsobu dosavadního nazírání na myslivost jako na hobby činnost a naopak začlenění myslivosti mezi hospodářské činnosti se všemi klady a zápory, které takové pojetí přináší. Patrně prvním krokem k takové změně by měla být rekonstrukce myslivecké rady, jejíž nové složení by mělo reálně odrážet podíl uživatelů a vlastníků honebních pozemků na celkovém rozměru veškerých honiteb. Takto koncipovaná myslivecká rada by pak měla navrhnout potřebné změny v mysliveckém zákonu a tyto změny zargumentovat vůči ministerstvu zemědělství. Výsledkem by měly být větší kompetence uživatelů a vlastníků půdy v myslivecké politice zcela v souladu se skutečností, že jde o většinové uživatele a vlastníky honebních pozemků. Samotná velikost honiteb by neměla být vůbec předmětem zákona - měla by se totiž odvíjet od dobrovolného rozhodnutí vlastníků a nájemců „zdola“, podle toho, zdali je v jejich zájmu výměra honitby větší či menší. Ne každý má ambici lovit jeleny, to je historická deformace daná různými trofejovými soutěžemi a živená spíše jako argument právě pro zachování současné (nebo i vyšší) velikosti honiteb. Ne každý vlastník i uživatel má navíc zájem vůbec na svých pozemcích honitbu mít. Existence honitby totiž přináší některá omezení a navíc riziko přemnožení zvěře. Na druhou stranu je možné především vlastníky k vložení pozemků do honiteb motivovat, a to zejména nabídkou speciálního „honebního nájmu“. To se prakticky vůbec neděje, neboť množství vlastníků reálně ani neví, do které honitby jejich pozemky patří a s kým by měli vůbec nějaké honební dohody uzavírat. Řadu z nich za celou polistopadovou dobu nikdo nikdy nekontaktoval, a to je ověřeno nesčetnými případy z praxe. V mnoha případech přitom neobstojí oblíbený argument, že je vlastník malého pozemku nedohledatelný. Osobně vím o příkladu vysoce postaveného a známého státního úředníka v oblasti zemědělství, který má stejnou, tedy dvacetiletou bezkontaktní zkušenost. Při zmiňované změně nahlížení na myslivost neobstojí ani obavy o další existenci myslivců bez pozemků, kteří by mohli o svého koníčka přijít. Naopak, zodpovědný myslivec může být vyhledávanou profesí najímanou uživateli či vlastníky honebních pozemků k tomu, aby se starali o optimální stavy zvěře a obecně o všechny činnosti s tím spojené, včetně odstřelů a tedy možnosti obohatit jejich zemědělskou produkci o nabídku zvěřiny. Ať již jako jídla v agropenzionech, prodeji ze dvora nebo suroviny pro produkci regionálních potravin či zdroji příjmů při dodávkách do gastronomických zařízení.

Petr Havel