Tím skutečným problémem je totiž dnes téměř pásové rozprodávání celých zemědělských podniků, tedy právnických osob, které jsou většinou majoritně vlastněny několika málo fyzickými osobami, ale které většinou nemají své přirozené nástupce v další generaci rodiny ochotné jejich majetek převzít a hospodařit s ním. To je hlavní důsledek obecně špatné zemědělské politiky, kterou v předchozích několika desítkách let prosazoval například Zemědělský svaz ČR, jenž měl na tuto politiku zásadní vliv. Důležité skupině zemědělců ale tato politika vůbec nepomohla. Zejména střední podniky dnes cíleně skupují především velcí, původem nezemědělští investoři včetně zahraničních skupin, které se tak snadno dostávají především k oprávnění nakládat s velkým množstvím půdy cizích vlastníků a nově by navíc získali i předkupní právo k této půdě.
Nebezpečná koncentrace vlastnictví
Koncentrace vlastnictví čehokoli, tedy i půdy do rukou několika lidí či podniků je ale pro stát a jeho obyvatele vždy nevýhodná a z hlediska produkce potravin je navíc velmi nebezpečná. Vlastnická práva všech současných majitelů zemědělských pozemků by navíc byla zavedením zákonného předkupního práva výrazně zkrácena a zcela automaticky a plošně by klesla cena jejich majetku, což nelze nazvat jinak než okradením za bílého dne všech, kdo vlastní zemědělskou půdu. Takovému kroku je tedy třeba aktivně bránit širokou společností, protože jde především o její zájem na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Ve všech zemích západní Evropy je vlastnictví zemědělské půdy větším počtem soukromých vlastníků jedním ze strategických a bezpečnostních pilířů státu. Obnovení vlastnických práv po roce 1989 patří mezi zásadní pozitivní změny, které přinesla sametová revoluce, a této právní úrovně je třeba si vážit. Svoboda v nakládání se svým majetkem v podobě zemědělské půdy zatím svědčila zhruba 2 milionům vlastníků, tedy téměř pětině obyvatel. Tento počet ale již řadu let setrvale klesá s tím, jak se vlastnictví půdy zvětšuje a jak se již nyní poměrně malé skupiny zemědělských podniků, které na ní podnikají, významně a rychle koncentrují.
Dnes přitom platí, že pachtýři zemědělských pozemků mohou s vlastníky půdy kdykoli o předkupním právu k pronajímaným pozemkům jednat. To se reálně děje přesně v takové míře, která odpovídá současné ochotě obou smluvních stran o těchto dohodách jednat. A nemá smysl do tohoto citlivého procesu bez negativních následků zasahovat. Je proto dobře, že v naší zemi stále platí zásada, že tento krok zůstává na svobodné vůli. Vlastníci zemědělsky využívaných pozemků mají tedy zatím právo se sami rozhodnout, zda někomu postoupí toto privilegium k nákupu jejich pozemku a za jakých okolností se tak stane. A mělo by to tak z úcty k vlastnictví, i z obecného pohledu zachování právní jistoty u pozemkového práva a nezhoršování situace na trhu s půdou zůstat i nadále.
Neustálé návrhy na omezení vlastnického práva
Je proto velmi smutnou realitou, že takřka během celého polistopadového období se objevují neustálé návrhy na omezení vlastnického práva k zemědělské půdě s líbivou legendou, že to má prý pomoci zemědělcům. Je potřeba se ale ptát, jakým zemědělským subjektům? Jen o vlásek před několika lety za levicových vlád nedoběhl do svého úspěšného konce legislativní proces zákona o povinném sedmiletém pachtu, který by všechny vlastníky přinutil přistoupit na minimálně 7letou a reálně spíše 14letou pachtovní smlouvu. Nedlouho poté bylo v občanském zákoníku od stejných „odborníků“ navrhováno prodloužení povinné výpovědní lhůty k pozemkům ze současného jednoho roku na 5 let. Když se ani toto nepodařilo, byla zkonstruována softverze stejného záměru, která měla spočívat v tzv. předběžné informační povinnosti vlastníka, pokud by chtěl svou půdu prodat někomu jinému než tomu, kdo ji má aktuálně v pachtu. Tyto snahy byly vysvětlovány vším možným a mimo jiné i úmyslem ochránit zemědělský půdní fond před jinými záměry využití, například v podobě zástavby. Zabránit spekulacím se zemědělskou půdou a zastavit její úbytek kvůli využití k nezemědělským účelům je ale možné i jinými způsoby než omezením vlastnických práv nebo naopak přidáním nových plošných povinností.
Zájem úzké skupiny lobbistů
Veřejným předkladatelem těchto zásahů do vlastnických práv notoricky bývá Zemědělský svaz ČR (jak například vyplývá z článku jejího předsedy v týdeníku Zemědělec č. 19/2025). Za tímto návrhem ovšem stojí také tzv. Iniciativa zemědělských a potravinářských podniků, což není žádný spolek běžných zemědělců, ale sdružení dvou desítek největších podniků v těchto dvou sektorech v naší zemi. Ve své reálné podstatě jde ale o zájem pořád jedné a té samé úzké skupinky složené z několika veřejně známých, ale i méně známých lobbistů, kteří se různě vyskytují ve vedeních těchto největších spolků a dlouhá desetiletí hrají jen za své vlastní zájmy. Pozorně si všímejme, že tyto návrhy na okleštění vlastnického práva nepředkládá (a nikdy nepředkládala) žádná široká skupina soukromých zemědělců, kteří jsou přitom nejfrekventovanější skupinou zemědělských podnikatelů v Čechách. Je tomu tak proto, že si velmi dobře uvědomují, o čem je tu řeč a že by to bylo právě na škodu většině z nich, kterým se jejich podnikání daří a kteří by třeba rádi koupili další půdu, ale kteří by v případě uzákonění předkupního práva byli v jasné nevýhodě proti současným velkopachtýřům. Jak tedy českému zemědělství pomůže uzákonění předkupního práva?
Důležitý respekt k vlastnickým principům
Vzhledem k současné struktuře obhospodařování zemědělské půdy by uzákonění předkupního práva zvýhodnilo právě především velké zemědělské podniky existující z dvou třetin na najaté půdě a zvýšilo by to jejich atraktivnost při jejich dalších výprodejích do rukou ještě většího byznysu. Je tedy docela dobře možné, že toto je tím hlavním cílem záměru, který předkládá Zemědělský svaz ČR a který by takto přímo poškodil české zemědělství a české vlastníky zemědělské půdy. Povšimněme si ovšem nejen samotného návrhu na omezení vlastnických práv, ale zejména argumentace, která jej v uvedeném článku předsedy ZS ČR doprovází. Mezi nimi vyniká výrok, že „půda má patřit těm, kdo na ní hospodaří“. Tato vážně prezentovaná úvaha v roce 2025 jasně potvrzuje, v jakém myšlenkovém kvadrantu tito zástupci zemědělců vězí - ač na sebe berou plášť zástupců moderních podnikatelů, touto rétorikou poplatnou nástupu komunistických režimů mimoděk dokazují, že pořád vycházejí z předlistopadových rámců řízení společnosti. Netají se obdivem k heslu, které používal komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš a kterým se ve finále připravily statisíce vlastníků půdy a sedláků o jejich majetky v 50. letech během kolektivizace zemědělství.
ASZ ČR je tady zcela jiného názoru, a ačkoli zastupuje širokou skupinu zemědělců v naší zemi, která půdu potřebuje (a spíše také právě proto), hájí princip ten, že půda má patřit těm, kdo za ní poctivě zaplatili nebo se k ní dostali jiným právoplatným způsobem. Pokud by snad měl přestat platit tento základní kámen svobodné společnosti, pozbývá smyslu se bavit o čemkoli jiném. Naše stavovská organizace ovšem hájí také další princip, který praví, že jestliže chci mít nějaké další právo k cizí věci, notabene k nemovitosti, musím si jej řádně sjednat a ve většině případů za něj také adekvátně zaplatit.
Účelový hazard
Zemědělská půda představuje důležitou část jmění, kterou mohou všichni vlastníci využít například jako bankovní jistinu pro účely úvěrů, i když jde třeba jen o několik desítek či jednotek hektarů. Zemědělské pozemky, u kterých nejsou vlastnická práva omezena, neztrácí svoji hodnotu. Naopak ji v průběhu času získávají a není důvod, proč by se tento trend měl změnit. Evropský model zemědělství je z hlediska konkrétních právních řešení ochrany vlastnických práv a podpory zemědělců poměrně různorodý, ale obecně platí, že když už legislativa v jiných zemích vychází vstříc zemědělcům, tak jde výhradně o lokální, tedy menší zemědělce a také o nové zájemce o hospodaření. To pochopitelně ASZ ČR ve své průřezové činnosti aktivně podporuje, nicméně je ale třeba vnímat všechny okolnosti, za jakých takové modely, jako například ve Francii vznikaly. A platí, že tyto často historické modely nejsou co do svých očekávaných přínosů přenositelné. Omezovat vlastnické právo k půdě v situaci, ve které se české hluboce duální zemědělství nachází, by bylo trestuhodné. Dokud totiž u nás není zcela obnoven natož v podstatě ani nijak zásadně podporován model lokálního zemědělství, dokud nejsou výrazněji kultivovány vlastnické vztahy k půdě (tak jako v jiných evropských zemích) a dokud ani nebyly vyrovnány všechny závazky povinných osob z půdy vůči svým často nedobrovolným pronajímatelům, je takový návrh jen účelovým hazardem, který by byl ku prospěchu pouze vychytralé úzké skupině subjektů.
Těm zemědělcům, kteří se cítí dotčení, že jim vlastník ani nedal vědět, že svou půdu prodává jinému a kteří by se snad chtěli radovat z toho, že budou se zákonným předkupním právem moct s větší jistotou hospodařit na cizí půdě, je třeba připomenout, že mezi dohodou o pachtu a záměrem vlastníka prodat svůj pozemek není ve skutečnosti žádný vztah. Nemůže být proto z jiného vztahu dovozováno jakékoli další právo, než které bylo explicitně sjednáno. A je třeba zdůraznit, že uvedený problém v praxi nelze funkčně vyřešit nějakým povinným nástrojem (natož nástrojem, který v prvé řadě lidem plošně sníží hodnotu jejich majetku), ale pouze pečlivým budováním zcela konkrétních vzájemných vztahů, na kterých se může (anebo také vůbec ve svobodném světě nemusí) ukázat, zdali je na obou stranách vůle posunout a sblížit vzájemné pohledy, které mohou vyústit v informaci, že se vlastník chystá majetek prodat nebo přenechat nějakou další složku svého vlastnického práva současnému pachtýři.
Riziko – rozhodující vliv jednotlivců na produkci potravin
Riziko však nespočívá jen v sektoru zemědělství. Snížení role vlastníka zemědělské půdy těmito omezujícími návrhy bude pro široké obyvatelstvo v budoucnu znamenat hlavně to, že doslova pár jednotlivců, jakožto vlastnických hegemonů, je bude mít v hrsti svým rozhodujícím vlivem na produkci potravin. Zároveň ale budou i dominantními hráči, kteří si logicky budou maximalizovat svůj vliv na rozvoj území okolo měst a obcí pro své podnikatelské a soukromé záměry, které rozhodně nemusí být v souladu se záměry místních obyvatel. Jde tedy o celou směs negativních trendů, které se již několik let intenzivně rozvíjejí, a předkupní právo k zemědělskému pozemku v podstatě darované zákonem (tedy nikoli z vůle jeho vlastníka) by mohlo způsobit zásadní narušení dalších jistot a předpokladů, se kterými demokratická společnost automaticky počítá, neboť je na nich i založena.
Co na to politici?
Vzhledem k blížícím se volbám bude proto klíčové, jak se k tématu obhajoby nedotknutelnosti vlastnického práva postaví strany kandidující do sněmovny. Volební kapacita daného tématu by z hlediska počtu vlastníků půdy v této zemi měla být zcela zřejmá. ASZ ČR chce mít tomuto tématu férové informace a vybídne proto zástupce politických stran, aby se k uzákonění předkupního práva během předvolební kampaně jasně vyjádřili. Budeme pozorně sledovat, který z politiků a z jakých stran se nejen v nadcházející volební kampani, ale zejména v další vládě, propůjčí k těmto snahám obrat české občany o jejich práva a přisunout zemědělskou půdu do rukou stále užšího počtu subjektů.
Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR
