A jak to dělají? Roman Fogl říká, že nikoho do ničeho nenutí, jsou otevření návrhům a nápadům ostatních, a hlavně kladou důraz na jasné vyjadřování. Když se rozhlížíme kousek nad obcí Lukavice, kde má pan místopředseda hospodářství, vidíme jasné důkazy vlivu sedláků na zdejší krajinu: prakticky všechna pole a louky mají lidský rozměr, skladba pěstovaných plodin je pestrá a občas je ke spatření kousek lesa.

Obec Lukavice byla v roce 2017 zvolena Vesnicí roku Pardubického kraje, a není to žádná malá vesnice, má 1200 obyvatel, v centru krásný kostel, všimli jsme si dvou restaurací, je celkově úpravná, podél procházející silnice mají chodníky. A hned kousek do kopce od hlavní, za velkou třešní doleva, jak nás Roman Fogl naviguje, je jeho hospodářství.

Od února jste novým místopředsedou regionální organizace, a i předseda je nový. Jak po třech měsících pohlížíte na vaši společnou úspěšnou kandidaturu?

Bylo to trochu složité, já jsem si přál, aby byl předsedou Petr, a on pravil, že to vezme jedině, když budu já místopředsedou. A jsem rád, že se tak stalo, on je prakticky zakládajícím členem ASZ, kdežto já jsem členem teprve osm let. Petr má za ta léta spoustu kontaktů i na celostátní úrovni. A hlavně, je to čestný člověk. Navíc je dobře, že jsme mladší, že nás lidé znají, to je při poměrně vysokém počtu našich členů důležité. A v poslední době jsme zaznamenali ještě docela velký nárůst. A proč? My jsme nikoho nikdy nenutili, nijak extra nepřesvědčovali. Vycházíme z toho, že dotyčný sedlák se musí rozhodnout sám. A my se snažíme, aby byl mezi námi rád. Ano, vyskytli se tu i takoví, kteří byli rádi, že dostali nějaké body, což bylo výhodné při žádostech o dotace. Ale toto hledisko již není motivem pro vstup.

Dnes se ukazuje, že význam celostátní ASZ stále roste. Je to organizace, která vyjednává podmínky pro všechny sedláky, a my se snažíme obdobně ve stejném duchu prospívat všem, bez rozdílu, ale přece jen asi hlavně těm menším. Já mám například 170 hektarů, někteří mají méně a zase další trochu víc. Snažíme se prezentovat naši regionální asociaci jako docela významnou sílu, i kupní sílu, se kterou je potřeba v regionu počítat. A vidím, jak se situace mění, jak pozvolna rosteme. Já jsem také začínal na deseti hektarech. Uvědomuji si, že takovou hranicí pro uživení je 60 hektarů, pokud se tedy na farmě vyloženě na něco nespecializují. Pak, přes sto hektarů už je to snazší, ale zase je potřeba počítat s jinými stroji. Nám se nyní podařilo za tu naši skupinu vyjednat s jednou distribuční firmou výhodné podmínky na nákup postřiků a hnojiv. Na takové by menší jednotlivec sám těžko dosahoval.

Nedělím hospodáře na velké a malé, ale na dobré a slušné a na ty, kterým je lepší se vyhnout. Já se snažím být férový a vyžaduji to i od ostatních. Když mě někdo podvede, už málokdy dostane druhou šanci. Vážím si svého času. Dělali jsme služby po celém kraji a to jsem poznal, jací lidé jsou…

Já jsem takový, jak se říká „pšeničkář“. Živočišnou nemáme, bylo to u nás trochu složitější. Přes záhumenkové hospodaření jsme pokračovali na pár hektarech, s několika dojnicemi a s prasaty. V roce 1996, hned po mých osmnáctých narozeninách, jsme začali poskytovat služby se sklízecími mlátičkami. V té době taťkovi nabídlo místní družstvo, ať vstoupí jako spolumajitel zpět. Ale koncem roku 2009 se spoluvlastníci domluvili a podnik prodali za směšnou cenu za zvláštních okolností. Celých 5 let jsme se soudili a řešili s policií. Mezitím jsme začali opět znovu a byla to nejlepší volba. Jsem svým pánem. Podařilo se nám přikoupit nějaké pozemky, dnes už situace tak příznivá není. V devadesátých letech se platilo nějakých dvacet tisíc za hektar, dnes se cena pohybuje okolo čtyř set tisíc.

Jaká je dnes realita a jak vidíte budoucnost svého hospodaření?

V podstatě jsem na to sám s rodinou. Taťkovi je sice už přes sedmdesát, ale přijde mi často, že udělá víc než já. Pak mám k ruce synovce, kterého to baví, a pak dva syny, a ten starší se mi jeví nadějně. Je mu šestnáct, už může jezdit na poli a má to tu rád. Nechci syny k ničemu nutit, spíš jim ukázat, že takovýto život má své kouzlo. Především v nezávislosti a i ve schopnosti se uživit. Jsem si také vědom, že cesta k sedlačení nemusí být přímá. Já jsem například vzděláním strojař, nejdřív jsem se vyučil, udělal si maturitu a pak vysokou školu. Dělal jsem v automobilovém průmyslu, věnoval jsem se mimo jiné i analýze rizik, diverzifikaci rizik. A když jsem viděl, jak se situace začala měnit, jaká rizika opravdu hrozila, jak se měnila legislativa spíš v byrokracii, tak mě zlákala možnost začít jinak a na vlastním. Nicméně i zde vidím za těch zhruba patnáct let, jak se svobody okrajují. Ale pořád je tu dost prostoru. I na ovlivňování okolí.

Například uvádět na pravou míru různé tendenční informace, na jedné straně, jak je řepka užitečná, na druhé, že je to zlo. Uvažujme, ta rostlina za nic nemůže, ale chce ji to pěstovat přiměřeně, uměřeně. Olej je výborný na smažení, přimíchávat do paliv je však diskutabilní. Pokud jsou motory stále v chodu, motorům v podstatě neškodí. Ale když často stojí, pak ano, opravdu mohou motorům škodit.

Svoboda má i své stinné stránky. Když se sám od sebe rozhodnu udělat nějaká protierozní opatření nebo něco prospěšného krajině, a udělám to dřív, než je na to vypsaná nějaká dotace, tak jsem se vlastně potrestal. Ale tím si nestěžuji, jen chci doložit, že my sedláci dovedeme krajinu pozorovat a tzv. ji číst, takže jí dokážeme prospívat operativně a hlavně dřív, než na to přijdou někde na úřadě.

Já vím, že se tak připravuji o nějaké dotace, ale musím říci, že jsem na systém dotací až alergický. Včetně Programu rozvoje venkova (PRV). Ano, je to myšleno snad dobře, ale… Na počátku devadesátých let byl nárok na 20 % z investic a to bylo nejjednodušší, srozumitelné a funkční. Kdyby šlo dotace zcela zrušit, byl bych pro.

Jak vycházíte s družstvem, které hospodaří v sousedství?

Je to velký celek vlastněný přes různé subjekty jedním majitelem. A byly s ním problémy. Dnes se už respektujeme. Mají něco na našich pozemcích, ale domluvili jsme se. Já se snažím dodržovat zásadu mé babičky, nedělat naschvály, spíš vyjít vstříc, a ono se to do budoucna vyplácí. Opravdu si neškodíme a dovedeme si i vzájemně pomoci.

Vaše obec byla před časem zvolena Vesnicí roku Pardubického kraje…

Byla oceněna z mnoha hledisek, je hezká, úpravná, jsou zde aktivní hasiči, působí v nich oba moji synové, dále je tu Sokol, Orel, pořádá se řada společenských akcí. Snažíme se akce také podporovat. Starostka usiluje zejména o úpravnost, někdy je ale třeba ji upozornit na to, že plánovaná cesta mezi poli, se kterou se počítá jako s víceméně promenádní s lavičkami okolo, musí mít takovou šíři, aby projely zemědělské stroje a neničily její okraje. Také je třeba říkat novým stavebníkům, že stavějí v zemědělské krajině. Ale v zastupitelstvu máme kolegu z ASZ, takže náš hlas se neztrácí. Je nás zde v obci šest soukromých zemědělců. Jsou tu i tací, kterým se podařilo zbudovat malou mlékárnu, prodávají svou produkci, a zájem je nejen z dálky, ale i od místních, a to mám radost. 

K Asociaci...

 Na naší úrovni si uvědomujeme, jaké máme možnosti prospívat našim členům, a na druhou stranu je naším úkolem být podporou pro celostátní Asociaci. Hlavní servis pro nás udělá ASZ a my to pak rozpracováváme pro naše členy. Dobře vidíme, že lidé v Samcově číslo 1 Asociací žijí, a vážíme si toho. Vnímáme i to, že toto nasazení a srdce jsou pro naše oponenty nebezpečné. Ne, že bychom nepočítali, ale nemáme v hlavě jenom kalkulačku. Ale když vidíme, že mléko nakoupené od sedláka za 14 korun prodává obchodník polotučné za 25 korun, přijde nám to, slušně řečeno, divné.

Také mě štve, že lidé ze Zemědělského svazu a Agrární komory a jim podobní stále naříkají, jak na tom bídně jsou a budou. Veřejnost nás pak háže do jednoho pytle s nimi. Ale my takoví nejsme, my, sedláci, jsme svobodní lidé, žádní ufňukánci, a je naším úkolem to ukazovat. Poslední dobou nás už veřejnost přece jen začíná vnímat lépe.

A pak vidím jeden velký problém v úřadech, v přebujelé byrokracii, a asi i v samotném ministerstvu zemědělství. Není vůbec zbytečné? Když už nijak moc neprospívá opravdovým sedlákům, tak by jim aspoň nemuselo ztěžovat život. A výmluvy na Evropskou unii!? To neberu.

Ještě spolu poobědváme a pak obhlédneme hospodářství, krajinu. Nad polem se vznáší skřivánci a všechno vypadá tak optimisticky. A spolu s hospodářem věříme, že takhle to vidí, nebo uvidí, i budoucí generace.

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2025), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.