Sdělení z titulku není žádnou nadsázkou. Rodina Petra Hlávky obhospodařuje zhruba 220 hektarů. Na kraji obce stojí jeho statek a hned vedle žijí jeho rodiče a dvě dcery s rodinami, a když se obcí objednaný projektant snažil táhnout nesmyslně a s velkými náklady vodovod přes jejich pole a zahrady, odmítli ho, ať to raději naplánuje logicky, podél cest, protože tam se kopalo kvůli plynu i kanalizaci. Rozčiloval se: Copak je to tady všechno jako Krakonošovo? Byl vyveden z omylu. Ne, ne, Hlávkovo. Jiný projektant to pak nakreslil podstatně rozumněji. Ale k téhle historce jsme se v hovoru dostali až později… Začali jsme takto:

Čím to, že členů ASZ u vás přibývá?

Petr Hlávka: Je to tak, jak už vám říkal Roman. Zhruba před 5 lety nás bylo kolem osmdesáti členů, a pak vážně nastal poměrně obrovský nárůst. Ale říkali jsme si, zda to nebylo zpočátku kvůli bodům důležitým pro získání dotací. No, u některých tomu tak opravdu bylo, ale nyní nárůst pokračuje a zdá se, že noví členové opravdu vidí v členství v ASZ smysl. Uvědomují si totiž, že sdružovat se znamená především patřit do skupiny či organizace, která dokáže vzdorovat tlaku a lobbismu okolí, například Agrární komory.

Uvědomujeme si, že se i mezi námi najdou lidé, kteří se nepochopitelným způsobem odvrátili od idejí rodinného hospodaření, a přitom byli v počátcích Asociace jejími hybateli. Je to škoda, ale i takovéto tendence, jejichž jsme svědky, jsou nejlepším důkazem, že jsme živé společenství, které řeší všechny věci demokratickým způsobem. Existují krize, existují obrození, a pak je důležité znát historii a i se z ní poučit. Platí to například i pro mladou a nejmladší generaci, pro kterou je již „starou historií“ nejen doba komunismu, ale i ta před třiceti lety, kdy jsme začali, tak říkajíc, po novu.

Moc dobře víme, jakou roli hraje celostátní ASZ, ale i to, že je na „Prahu“ spolehnutí. Máme zastání, náš hlas je slyšet, vedení se nebojí pojmenovávat problémy a trvá na tom, aby sliby byly plněny.

Vy jste vlastně zakládající člen ASZ…

U kolébky byli samozřejmě ti starší, jako u nás pan Sotona, ale my mladší jsme opravdu patřili k těm prvním. Byli jsme šťastní, že taková organizace vzniká, dobře jsme viděli, jak byly začátky složité. Družstevníci si z nás dělali legraci. Házeli nám klacky pod nohy. Naše dědy okradli o půdu a majetek, který nám nechtěli v restitucích vrátit. Hodně z nás dostalo doslova železný šrot a vyřazený dobytek. Když se dnes ohlédnu, vidím to pravdivé rčení, že my sedláci jsme jako vrba, ořežou nás, a my zase obrosteme. Ano, obrosteme, a krásně. Jediné, co nás opravdu zásadně poškodilo, to bylo, když naše předky zavírali do vězení a ukradli půdu. Dnes jsme naštěstí v situaci, kdy jsme na svém, jsme odolní. Doufám, že taková doba se nevrátí.

Jak je to s neustálým skupováním podniků

Lidé, kteří po roce 90 zprivatizovali družstva, zestárli, nemají nástupce a prodávají. To byla zásadní chyba devadesátých let, že nedošlo k rozdrobení družstev. Dnes by nebyly na prodej tyto končící podniky. Kdyby místo jednoho desetitisícového družstva hospodařila řada soukromníků… Problém je, že se takovýto celek prodává celý, nikoli po částech, aby měli šanci i malí a začínající hospodáři. A tak se dnes začíná složitěji.

Je třeba podpořit začínající zemědělce, ale ty opravdu začínající. Jsou na to dotace, to ano, ale podmínky jsou nastavené tak, že je problém je splnit. Tak třeba se řekne, že do roka můžeš koupit traktor, za další časové období návěs a pole… Jak může někdo něco takového vymyslet, jak lze předpokládat, že by právě takto mohl ten začínající hospodařit? Svázání byrokratickými předpisy je hrozné, já jsem totiž na pojem dotace až alergický. Mluvím z vlastní zkušenosti, kdysi mě jeden známý přesvědčil, abych to zkusil se „začínajícím zemědělcem“. Kolikrát jen jsme na SZIF jeli dokládat to či ono. Bez výsledku. Ta ztráta času! Není lepší si svobodně a podle vlastní úvahy plánovat i podnikat?

Dostáváme samozřejmě peníze na hektar, v pořádku, ale na všechny investice bereme z provozu! Využíváme pouze PGRLF.  Uvědomuji si, jak svazující je už samo uvažování o tom, jak dosáhnout na dotace, jak splnit podmínky. Není lepší, a my to tak děláme, rozhodnout z vlastní vůle o vysazení nějakých stromů nebo jiných opatřeních proti erozi, než být tzv. lovcem dotací? Kolik jen času člověk ztratí tím, aby vše hezky namaloval a obhájil, aby dostal pár tisíc. Ale běda, kdyby byl ten strom o kus dál, nebo opatření překročilo pomyslnou čáru v mapě…

Manželka Kristýna: Ono si pak často leckdo nepořizuje to, co potřebuje, ale na co jsou dotace. To je přece proti smyslu podpor. My si kupujeme, co potřebujeme, když lis, tak lis, a ne například štípačku na dřevo. A přitom víme, že to jde jinak, například v sousedním Polsku příslušný úředník v okrese pomůže zemědělci žádosti správně vyplnit a je zárukou. To je skutečná pomoc. Nám SZIF v podstatě hází klacky pod nohy. Jeho inspektoři jsou placeni za to, aby našli jakoukoli chybu, aby byla záminka a nemuselo se nic vyplatit. Jen jednou jsme využili možnosti čerpat dotaci přes MASku. Dealer nám nabídl válce do 400 tisíc s tím, že se nám z dotací asi 150 tisíc vrátí. Za prvé, to bylo papírů a za druhé přišly tři kontrolorky, a jedna nám položila otázku, zda mají válce vzduchové brzdy. Hm, nemají. Ale vy jste udělali špatně výběrové řízení a koupili jste si ty druhé nejdražší. A tím jsme nesplnili podmínky dotace. Po odvolání prodejce a různém dokazování nám nakonec dotaci po půl roce vyplatili. Takže stojí to za to úsilí?

Petr: Ono to všechno začíná už ve škole, kdy prakticky každý snadno získá maturitu, na vysoké titul, a na základě „dosaženého vzdělání“ požaduje takové místečko, kde by mohl pohodlně vegetovat za pěkné peníze, a s minimem zodpovědnosti. A takové místo najde ve státní správě a ve státem řízených institucích. Na nás, když to řeknu s jistou nadsázkou, však kontrolní orgány často hledí jako na potenciální kriminálníky.

Jak všechno zvládáte, jako rodina?

Sice se trochu usmívám, ale je to tak, nejlevnější pracovník je člen rodiny. Ano, většinu zvládáme jako rodina, my s manželkou, dcera Michaela, ale v současnosti už musíme mít i zaměstnance, zaměstnáváme zetě, ale to je vlastně také rodina. Občas se objeví brigádník z vedlejší vesnice. Jenže ne každý si uvědomí, že nejde jen o mzdu vyjádřitelnou penězi, ale i o obživu a menší náklady na bydlení, ale za hlavní považuji to uspokojení z života, které je leckdy v zaměstnání cizí pojem. Nedávají do toho srdce.

A to máme jak rostlinnou výrobu, tak živočišnou. Pole a zvířata, myslím si, že tak to má být. Ale začátky nebyly jednoduché, začal otec, hned od roku 1990, začali jsme se sto selaty, 11 býky a měli jsme 4 hektary pole. Prasata jsme chovali 20 let. Pak jsme koupili bývalé družstevní středisko živočišné výroby, že tam prasata víc rozjedeme, měli jsme 80 prasnic a všechna narozená prasata jsme vykrmovali, ale se vstupem do EU došlo k propadu, výdělky šly dolů a v podstatě jsme se dostali do dluhů. Nemohli jsme dlouhodobě prodělávat na jednom jatečném praseti několik set korun. Ještě že jsme pěstovali obilí, kterým jsme mohli zaplatit dluhy za směsi. V roce 2011 jsme začali s výkrmem býků.  Zkusili jsme i nutrie, v podstatě na maso, ale to také skončilo. Zkrátka jsme za těch třicet let něco zažili! Zpočátku jsme opravdu neměli na rozhazování.

Dcera Michaela: Dnes chováme prasata jinak, prodáváme selata na výkrm. Dále máme skot, býky na výkrm, do dvou let, a pár oveček, ale to je spíš na pasení zahrady. A já mám dva koně a to je zase moje radost. Pokud jde o rostlinku, tak na 220 hektarech (70 vlastních) pěstujeme řepku, pšenici, ječmen, cukrovku, svazenku na semeno, mák, jetelotrávy na krmení pro býky. Prasnic je osmnáct a kolem 120 kusů dobytka.

Petr: Každopádně ale musím říci, že kdo nadává a stěžuje si, má buď postranní úmysly, nebo prostě nevidí. Nevidí možnosti a také nevidí to, co se za více než 30 let změnilo a vybudovalo. Po 1. světové válce dvě generace mých předků koupily starý zkrachovalý statek a postavily chlév. A my si naříkáme?  Pak dědovi vše sebrali komunisté a znovu pak začal otec. Nebýt ministra Kubáta, snad by se ani znovu začít nepodařilo. Sedlákům zprvu nikdo nevěřil, ani politici. Byli jsme vnímáni jako ti, kdo brzdí rozvoj družstev.

Obavy z budoucnosti jsou ale stále reálné. Rostoucí majetky zemědělských podnikatelů, kteří nemají hlavní zisk ze zemědělství, to je nebezpečný trend. Takový člověk nabídne družstevnímu podílníkovi třeba i milion za podíl, jehož původní cena byla kolem padesáti tisíc. Kdo by si z toho nesedl na zadek? No, a když to ten podílník prodá, hnedle se změní struktura družstva, změní se majitel. Navíc tihle lidé vlastní výkupy, prodej hnojiv, mlýny, zpracovatelský průmysl, a to je přece monopol, že? A nyní jsem smutný z této pravicové vlády, která slibovala, a skutek utek. I nám třeba vzrostlo zdanění, tisíc korun na hektar. O trošku se zvýší redistributivní platba, ale vzápětí si to stát zase vezme zpět.

Stále se dostáváme k dotacím, že? A co uzákonění statutu rodinné farmy? Zase se od toho couvlo. A to je také špatně. Kde je jednoduché převádění hospodaření na nástupce? Z generace na generaci. Všechno zdanit, zásoby… Nemovitosti darovat můžete, ale obilí, zásoby, senáže… ocenit, zdanit. Přece všechno už bylo zdaněno několikrát. Stát to chápe jaksi globálně, ale nechápe rodinné podnikání, přechod na další generaci. Dá se říci, že státní, tj. úřední postup je demotivující. Není vůle, a to je smutné. Bojím se, aby po volbách zase nenastala Doba temna.

Bojíte se?

Zase tak bych to neřekl, my sedláci vydržíme, ale nebude to jednoduché. Poradíme si. Úspěšní můžeme být také tehdy, když dokážeme oslovit své sousedy a široké okolí. Důležité je vycházet s každým v dobrém a nedělat podrazy. Musíme držet pospolu. Člověk by se měl naučit druhého i pochválit. Hlavně v rodině, tady vím, že je to těžké.

Michaela: No, já bych řekla, že mě snad víc chválili ve škole než doma. Dobře, dobře, táta mi občas řekne… šikulka, ale jakým tónem! A ještě mě pohladí po vlasech, i když ví, že to nesnáším…

Petr: Ale, však dobře víš, jak to myslím. Je to takový věčný střet generací. Mám tři dcery, dvě, Lenka (25) a Hanka (23) žijí tady vedle, obě mají malé děti, první má tři a druhá dvě. Jen zeť pracuje u nás. Michaela (21) pracuje s námi, a spolu s mou ženou Kristýnkou jsou motorem našeho hospodářství.

Michaela: Vystudovala jsem střední zemědělskou a chystala jsem se pokračovat, ale když se sestry vdaly a jedna se s rodinou na čas i odstěhovala, nezbylo mi, než se zapojit víc. Ale nelituji. Mám to tu ráda, a také mám své „koníčky“ koníčky!

Petr: Ano, je třeba skončit optimisticky. I když vím, že spokojenost a úsměv, to je vždy podezřelé. Nestěžujeme si. Je mi pak ale divné, že několikatisícová družstva či zemědělské společnosti si naříkají, jak se jim bídně daří. Nestydí se? Každopádně dokážeme i s místním družstvem vycházet. A myslím si, že přece jen náš příklad může být a bude inspirací pro mnoho těch, kdo by uvažovali o sedlačení.

Dáváme také o sobě vědět, zúčastňujeme se různých odborných a společenských akcí, nebo je přímo pořádáme. Třeba odborné semináře, Michaela dělá prezence, manželka účastníky zve a vede všechnu evidenci. Každý rok v rámci místní ASZ organizujeme Letní setkání členů a na podzim v Litomyšli Svatomartinskou husu, jejíž součástí je mše „Poděkování za úrodu“.

Loučíme se po společném focení celé rodiny, manželka vlevo s manželem a jedním koněm, Michaela vpravo s druhým a malým synovcem v náručí. Na jednom koni pak odjíždí. Co může být krásnějšího než dívka na koni… Ovšem ještě musím zmínit, jak se Petr Hlávka seznámil se svou úžasnou Kristýnkou. Zde jsou jeho slova: „Seznámili jsme se u nás na statku, když nám zde se svým otcem hledali vodu. A po letech jsem se jí zeptal, jak to, že si vybrala zrovna mě? Prozradila mi, že když tehdy viděla mé ruce, řekla si, že ty ji budou umět uživit.“

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2025), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.